Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2257/2013Usnesení NS ze dne 05.11.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2257.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 118/14 ze dne 01.04.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2257/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce F. Z., zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalovaným 1) A. Z., 2) R. W., zastoupenému JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem, v Brně, Úvoz 82/39 a 3) P. S., o zaplacení 922 708,80 Kč s příslušenstvím a 16 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/16 Cm 61/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. března 2013, č. j. 5 Cmo 269/2012-626, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2012, č. j. 19/16 Cm 61/2008-566, v obou zamítavých výrocích ve věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části nákladového výroku tak, že přiznal žalovanému 2) právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle přesvědčení žalobce má napadené rozhodnutí zásadní právní význam zejména z důvodu, že v něm řešená právní otázka, zda absence výzvy soudu prvního stupně ve smyslu § 119a odst. 2 o. s. ř. je takovou vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. zda je možné takovou vadu řízení před soudem prvního stupně zhojit v odvolacím řízení či nikoli, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel odůvodňuje podané dovolání s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak, že předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvádí, že již ve svém odvolání proti rozsudku prvního stupně poukazoval na nesprávnost postupu, pokud soud prvního stupně účastníky řízení v souladu s § 119a odst. 2 o. s. ř. nevyzval, aby shrnuli své návrhy a vyjádřili se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Dovolatel zastává a obhajuje názor, že absenci výzvy dle uvedeného ustanovení nelze zhojit v rámci odvolacího řízení a že jedinou možností, jak tuto vadu odstranit, je věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně účastníky řádně vyzve a poskytne jim tak možnost využít zákonného procesního práva. Pochybení se podle dovolatele dopustily soudy obou stupňů i při hodnocení důkazů, přičemž za nesprávné považuje i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalovaným 2), pokud odvolací soud opomněl aplikovat § 150 o. s. ř. Dovolatel navrhuje zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Odkazoval-li dovolatel v otázce přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. [a v otázce důvodnosti na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], patrně přehlédl, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se – vzhledem k datu jeho vydání – projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v souzené věci naplněn, neboť vytčená otázka absence výzvy soudu prvního stupně ve smyslu § 119a odst. 2 o. s. ř. byla již dovolacím soudem řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 25 Cdo 833/2012, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí formuloval a odůvodnil právní závěr, že neumožnil-li soud prvního stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové i právní stránce věci (§ 119a odst. 2 o. s. ř.), nemá to vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost účastníci dostali v odvolacím řízení (což se stalo i v projednávané věci). Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se v souzené věci odchýlit a jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neshledal.

Dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto k nim dovolací soud nemohl přihlédnout.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Směřoval-li dovolatel námitky do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první a druhou o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 12. července 2013 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. listopadu 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru