Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2224/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva o úvěru
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2224.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2224/2019-920

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Šestý uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, identifikační číslo osoby 24213276, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na můstku 383/1, o zaplacení částky 1 372 065,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 126/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 Co 189/2017-880, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 12 C 126/2005-721, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 080 383,11 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 291 682,40 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III.), mezi žalobkyní a státem (výroky IV. a V.) a mezi žalovaným a státem (výrok VI.).

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a) zrušil co do částky 37 050,13 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, b) změnil co do částky 552 498,36 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu o zaplacení částky 552 498,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,73 % ročně z částky 109 447,70 Kč za dobu od 1. 4. 2005 do zaplacení zamítl, a c) potvrdil jej co do částky 490 834,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,27 % ročně z částky 109 447,70 Kč za dobu od 1. 4. 2005 do zaplacení (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a VI. o nákladech řízení (druhý až čtvrtý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání [výslovně pouze proti prvnímu výroku pod písmenem c)], přičemž co do přípustnosti dovolání cituje ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a má za to, že postup odvolacího soudu byl „v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu“, kterou konkrétně cituje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel předkládá otázku „zda je v souladu se zákonem, postup odvolacího soudu, když provedl dokazování novými důkazy v odvolacím řízení, aniž by zohlednil tzv. zákaz novot dle § 205a) o. s. ř. a koncentraci řízení“. Má za to, že odvolací soud se provedením důkazů, které neprovedl soud prvního stupně, odchýlil od judikatury citované v dovolání. Tomuto názoru však nelze přisvědčit.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatel poukazuje, šlo o situaci, kdy žalovaný před soudem prvního stupně neúspěšně vyjadřoval svůj nesouhlas se znaleckým posudkem a žádal jeho přezkoumání, tuto argumentaci zopakoval též v odvolání a odvolací soud uzavřel, že jde o novou skutečnost. Tento závěr Nejvyšší soud označil za nesprávný a zdůraznil, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Dovolatel odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž Nejvyšší soud zdůraznil nutnost odlišovat rozhodné skutečnosti a důkazy k jejich prokázání od projevu účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, z něhož dovolatel rovněž cituje, vycházel ze zcela odlišného procesního stavu věci, neboť se týkal situace, kdy nové skutečnosti v odvolacím řízení uváděl vedlejší účastník. Jestliže dovolatel „cituje“ nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), patrně přehlíží, že parafrázuje vyjádření stěžovatele, nikoli závěry Ústavního soudu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí vysvětlil pojem „označení“ důkazů a zdůraznil rozdíl oproti žalobnímu tvrzení.

Závěr odvolacího soudu, že předmětné důkazy je možno provést, neboť se ve spise již nacházely (historický výpis z účtu) nebo potřeba jejich provedení vyplynula z obsahu spisu (sdělení České národní banky, oznámení Komerční banky a doklad Živnostenské banky), není se závěry citované judikatury v rozporu.

Dovolatel má dále za to, že na D. H. (který podepsal uznání dluhu za obligačního dlužníka R.), byl při podpisu uznání vyvíjen nátlak, a cituje konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena otázka bezprávné výhrůžky. Prostřednictvím této námitky však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť odvolací soud dovolatelem formulovanou „otázku“ neřešil. Odvolací soud zdůraznil, že je vázán pravomocným mezitímním rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 5. 2009, č. j. 12 C 126/2005-409, podle něhož žalovaný ručí za dluh obligačního dlužníka vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 12. 1995, č. A 40325-00, a proto se námitkou neplatnosti uznání dluhu obligačním dlužníkem nemohl zabývat. Stran dovolatelem předložené „otázky“ tedy odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Dovolatel rovněž namítá, že „úrok ve výši 25 % je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale navíc se jednoznačně jedná o lichvu“. K tomu Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že odvolací soud žalobkyni nepřiznal „úrok“ (ve skutečnosti šlo o úrok z prodlení) v požadované výši 25 % ročně, ale pouze ve výši 15,27 % ročně. Dovolatel tedy ve své argumentaci vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Jestliže dovolatel v této souvislosti cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, uveřejněné pod číslem 23/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, patrně přehlíží, že toto rozhodnutí se zabývá pojmem tísně z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Nesprávný je rovněž odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Závěry vyjádřené v tomto rozsudku vycházejí z odlišného skutkového stavu než byl zjištěn v projednávané věci, neboť v něm šlo o situaci, kdy úroková míra sjednaná ve výši 60 % ročně přesahovala čtyřnásobně obvyklou míru obchodního úroku. V projednávané věci se námitky dovolatele týkají úroku z prodlení, jehož sazbu určil odvolací soud podle ustanovení § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2000, jako součet obvyklé úrokové sazby za dané období (kterou řádně zjistil) a 1 %.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „vůbec nezkoumal období, ve kterém k nyní žalovaným závazkům došlo“, a argumentuje ve prospěch názoru, že „ručitel odpovídá jenom za dluh dle úvěrové smlouvy č. A40325-00 ze dne 20. 12. 1995, který sám z titulu svého ručení uzavřel, nikoliv však za dluhy, které vznikly poté, kdy již nebyl statutárním orgánem R.“. K této námitce cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3474/2012, který však vychází ze zcela odlišného skutkového stavu než projednávaná věc, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval zákonným ručením členů statutárního orgánu kapitálové společnosti podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. Závěry tohoto rozhodnutí tak na projednávanou věc nedopadají.

Dovolatel považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu, podle kterého je třeba vyjít z uznání dluhu, a tedy z přenosu důkazního břemene ohledně neexistence či zániku závazku na žalovaného. Argumentuje ve prospěch názoru, že „není povinen ani schopen prokázat negativní tvrzení“, a cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016. Toto rozhodnutí se týká břemene tvrzení a důkazního břemene v řízení o zastavení exekuce, jeho závěry na projednávanou věc proto nedopadají a odvolací soud se od nich nemohl odchýlit. Napadené rozhodnutí je naopak v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž uznáním dluhu je založena vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době uznání trval, a v řízení, v němž se věřitel domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1108/2012).

Dovolatel dále vyjadřuje názor, že odvolací soud - pokud měl za to, že je třeba provádět rozsáhlé dokazování - měl věc vrátit soudu prvního stupně. V této souvislosti však neformuluje žádnou otázku procesního práva, proto není předložená námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost se dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 717/2001, není správný, poněvadž v této jiné věci šlo o odlišný procesní stav, konkrétně o situaci, kdy odvolací soud na základě vlastního dokazování dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. V projednávané věci odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a pouze je doplnil.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud již nerozhodoval, neboť rozhodnutím o dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru