Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2216/2011Usnesení NS ze dne 27.06.2013

HeslaNáhrada škody
Promlčení
Přípustnost dovolání
Smlouva kupní
Veřejná soutěž
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2216.2011.1
Dotčené předpisy

§ 236 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 402 obch. zák.

§ 286 obch. zák.

§ 287 obch. zák.

§ 398 obch. zák.

§ 24...

více

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2216/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované TECHNOEX spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Milíčova 1343/16, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 44741359, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, PSČ 613 00, o zaplacení částky 13.020.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 324/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2008, č. j. 62 C 324/2005-138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 62 C 324/2005-220, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2009, č. j. 51 Co 25/2009-247, ve znění opravného usnesení ze dne 16. dubna 2012, č. j. 51 Co 25/2009-330, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2008, č. j. 62 C 324/2005-138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 62 C 324/2005-220, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2009, č. j. 51 Co 25/2009-247, ve znění opravného usnesení ze dne 16. dubna 2012, č. j. 51 Co 25/2009-330, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen zamítavý výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, není žalovaná subjektivně oprávněna, neboť se jedná o výrok pro ni příznivý, jenž v jejich poměrech nepřivodil žádnou újmu, která by mohla být odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu. Pokud proto žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v uvedené pro ni příznivé části, je její dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v té části výroku pod bodem I, kterým Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2008, č. j. 62 C 324/2005-138, ve výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 13.020.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.510.000,- Kč od 1. ledna 2008 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelka žádnou otázku, pro niž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významné po právní stránce, nevymezila. Výtka, že postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu, žádnou právní otázku v intencích ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. neotevírá a v argumentu, že soudní judikatura výslovně nedefinuje náležitosti úkonu věřitele podle ustanovení § 402 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), který má věřitel učinit za účelem uspokojení nebo určení svého práva, se dovolatelka mýlí. K ustanovení § 402 obch. zák., podle něhož promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, je k dispozici bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Speciálně k otázkám, na jejichž řešení spočívá v souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu stran důvodnosti námitky promlčení, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, v němž je řešena problematika změny žaloby jako procesního úkonu, který se podle občanského soudního řádu (srov. § 95 odst. 1) považuje za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné vyložil, že pro posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení podle § 402 obch. zák. v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak přestává běžet promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností (skutkového děje) bylo toto právo (zde na zaplacení peněžité částky) uplatněno v žalobě nebo v jiném úkonu, který se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v již zahájeném řízení, včetně změny žaloby. Pro otázku promlčení nároku tak není rozhodující odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. O změnu žaloby jde i tehdy, domáhá-li se žalobce stejného plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového základu věci (k tomu srov. již rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom platí, že hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001). Hmotněprávní účinky změněného návrhu nastávají dnem, kdy soudu došla písemná změna návrhu. Běh promlčecích lhůt se ohledně takto uplatněných práv staví tímto dnem a nikoli dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu.

Právní posouzení odvolacího soudu v otázce promlčení nároku uplatněného změněnou žalobou je s těmito judikatorními závěry v souladu.

Právní otázka, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není zahrnuta ani v obsahovém vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Zpochybnění platnosti kupní smlouvy uzavřené účastníky podle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. prostřednictvím speciálního kontraktačního procesu upraveného v ustanovení § 281 a násl. obch. zák. dovolatelka zakládá na polemice s právním posouzením soudu prvního stupně v otázce, v jejímž řešení se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně neztotožnil, totiž zda se obsahem smlouvy staly podmínky uvedené ve vyhlášení obchodní veřejné soutěže a v bližších podmínkách obchodní veřejné soutěže. Pomíjí přitom, že předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Totéž platí o námitce, že podle závěru soudu prvního stupně (navazujícího na jeho shora uvedené právní posouzení) nebyl sjednán termín odběru zboží, v důsledku čehož nemohla nastat splatnost zálohy na kupní cenu (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nešlo o zálohu, nýbrž o první splátku kupní ceny).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka zpochybňující samotné uzavření kupní smlouvy založená na argumentu, že podle obsahu vyhlášené obchodní veřejné soutěže měl být po oznámení vyhlašovatele o přijetí návrhu zájemce teprve předložen návrh samotné kupní smlouvy, pomíjející kogentní charakter ustanovení §§ 286 a 287 obch. zák. (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), podle nichž k uzavření smlouvy dochází oznámením vyhlašovatele vybranému navrhovateli o přijetí jeho návrhu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).

Potom nemohou přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ani argumenty, jejichž prostřednictvím dovolatelka dovozuje, že nemohlo dojít ani k platnému odstoupení od kupní smlouvy.

Totéž platí o námitce, že žalobkyně neměla vyhlašovat novou obchodní veřejnou soutěž, nýbrž měla ve smyslu bodu 7.3. bližších podmínek obchodní veřejné soutěže uzavřít smlouvu s druhým v pořadí nejvhodnějším navrhovatelem. Samotné zpochybnění právních závěrů odvolacího soudu, nezahrnující otázku zásadního právního významu odpovídající kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Soudy nižších stupňů se s touto otázkou vypořádaly a jejich postup při výkladu právního úkonu, jehož jazykové vyjádření je zcela jednoznačné, není v rozporu s požadavky ustálené judikatury; sama dovolatelka ostatně takový rozpor nenamítá.

Na závěru o tom, že žalovaná byla povinna akceptovat návrh kupní smlouvy, který svým obsahem neodpovídal podmínkám obchodní veřejné soutěže, napadené rozhodnutí založeno není; odvolací soud takový závěr neučinil. Pro aplikaci ustanovení § 385 obch. zák. není podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci.

Otázku zásadního právního významu dovolatelka neotevírá ani výtkou, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby, nehledě na to, že odvolací soud nepočítal běh promlčecí doby ode dne 7. srpna 2003, kdy žalobkyně odstoupila od smlouvy, jak mu mylně přičítá dovolatelka, neaplikoval tedy ustanovení § 394 odst. 1 obch. zák., nýbrž počátek běhu promlčecí doby stanovil (byť je necitoval) v souladu s ustanovením § 398 obch. zák., obsahujícím speciální úpravu počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu škody, na den 6. února 2004, kdy žalobkyně uzavřením nové smlouvy s třetím subjektem seznala výši škody. Závěr o tom, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 1376/2007), jenž v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v žádném ohledu zpochybnit nelze (§ 237 odst. 3, část věty za středníkem, a § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zásadně právně významné ani z pohledu dovolací námitky zpochybňující správnost úvah, na jejichž základě odvolací soud určil dobu, kdy byl nárok na náhradu škody uplatněn. Závěr, že k uplatnění tohoto nároku došlo změnou žaloby učiněnou podáním datovaným dnem 18. října 2007 a došlým soudu dne 19. října 2007 (č. l. 117 spisu), odpovídá již citovaným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, podle nichž pro posouzení, jaké právo věřitel v soudním řízení uplatnil, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností bylo toto právo uplatněno, nikoliv jak je žalobce právně kvalifikoval, že hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby (a tedy též změny žaloby), jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, a že běh promlčecí doby se ohledně takto uplatněných práv staví dnem, kdy soudu došla písemná změna návrhu.

V rozsahem podstatné části dovolání dovolatelka obsáhle líčí, za jakých okolností a z jakých důvodů sešlo z předmětného obchodu, a k těmto svým tvrzením navrhuje provedení důkazů; přehlédla zřejmě, že skutkový stav věci se v dovolacím řízení změnit nemůže, pročež dovolací soud provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a (jak již bylo vyloženo) v tomto dovolacím řízení nelze skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů ani zpochybnit. Při posouzení přípustnosti dovolání jsou tato tvrzení bez významu, tak jako by byla bez významu, kdyby – v případě přípustnosti dovolání – bylo možno přistoupit k dovolacímu přezkumu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže přivodit ani právní argumentace, postrádající oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a budovaná výlučně na skutkové variantě prosazované dovolatelkou, podle níž „k odstoupení od smlouvy v důsledku zmaření jejího účelu došlo faktickým odmítnutím žalované smlouvu podepsat“. Jen pro dokreslení Nejvyšší soud upozorňuje na nekonzistentnost v argumentaci dovolatelky, která v jiné souvislosti zpochybňuje možnost od kupní smlouvy odstoupit (ovšem ve vztahu k žalobkyni) z toho důvodu, že smlouva je neplatná, popř. vůbec nevznikla.

Ve zbývající části dovolání dovolatelka předkládá námitky vad řízení (zejména neprovedení navržených důkazů a porušení rovnosti stran při seznámení žalobkyně s předběžným právním posouzením uplatněného nároku), nezahrnující otázku právního významu (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2010), a zpochybňuje skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu. Podle obsahu se jedná o dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř., výslovně zapovídá přihlédnout při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem těmito dovolacími důvody uplatněným.

K výhradám zpochybňujícím skutkový stav věci patří též námitky, že žalobkyni nevznikla škoda, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi škodou a údajným protiprávním jednáním dovolatelky, že došlo k znehodnocení předmětu smlouvy a že se tak stalo v důsledku nesprávného skladování a údržby letadel. Námitky, že žalobkyně neuskutečnila náhradní prodej v přiměřené době a že došlo k znehodnocení předmětu smlouvy nad přiměřenou míru, postrádají oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Skutkový základ má i námitka, že dovolatelka může v souladu s ustanovením § 379 obch. zák. hradit pouze škodu předvídanou, založená na argumentu, že nemohla předvídat, že letouny budou nakonec prodány za pouhých 7,955.511,- Kč. Dovolatelka ostatně opomíjí, že nebyla zavázána k náhradě škody v té částce, jejíž výší argumentuje (35,404.485,- Kč), nýbrž k zaplacení částky ve výši necelých 37% zjištěné výše škody.

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl též ve zbývající části.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru