Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2208/2017Usnesení NS ze dne 31.08.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2208.2017.1
Dotčené předpisy

§ 166 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 151 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2208/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované VISTA SEMILY spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/19, identifikační číslo osoby 49814044 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 21. 3. 2015), o zaplacení částky 42 058 705 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 206/1997, o dovolání společnosti BENEŠ a LÁT a. s., se sídlem v Poříčanech, Tovární 463, identifikační číslo osoby 25724304, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 8/2017-268, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 8/2017-268, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2016, č. j. 53 Cm 206/1997-234, rozhodl, že v řízení bude pokračovat s novou žalovanou, společností BENEŠ a LÁT a. s., se sídlem v Poříčanech, Tovární 463, identifikační číslo osoby 25724304.

Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti BENEŠ a LÁT a. s. usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 219/2016-259, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalobkyně na vstup společnosti BENEŠ a LÁT a. s. na místo žalované se zamítá (první výrok), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

Společnost BENEŠ a LÁT a. s. podala dne 12. 1. 2017 návrh podle ustanovení § 166 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na doplnění výše citovaného usnesení č. j. 1 Cmo 219/2016-259 o rozhodnutí o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 8/2017-268, návrh na doplnění usnesení ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 219/2016-259, zamítl.

Odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v konečném rozhodnutí ve věci, přičemž výše citovaná rozhodnutí č. j. 53 Cm 206/1997-234 a č. j. 1 Cmo 219/2016-259 takovými rozhodnutími nejsou. Separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 o. s. ř. nepřipadá v úvahu a k jakémukoliv doplnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 219/2016-259, neshledal důvod. Návrh na postup podle ustanovení § 166 a 167 odst. 2 o. s. ř. proto označil za předčasný.

Proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na vydání doplňujícího usnesení podala společnost BENEŠ a LÁT a. s. dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Citujíc „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/1969“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68) uvádí, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje v konečném rozhodnutí ve věci. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci, a namítá, že její účast v řízení již skončila. Má za to, že o jejích nákladech řízení má soud rozhodnout ve smyslu § 147 o. s. ř. podle zásady separace nákladů řízení. Vyjadřuje přesvědčení, že jí náleží plná náhrada nákladů celého předcházejícího řízení a že o tomto nároku musí být rozhodnuto již v souvislosti s ukončením její účasti v řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení návrhu na doplnění usnesení podle § 166 o. s. ř. o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není správné.

Podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.

Podle ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.

Z ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů musí obsahovat každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj řízení končí. Později může být o nákladech řízení rozhodnuto jen za podmínek § 166 o. s. ř., jestliže soud opomněl o nákladech řízení rozhodnout (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 6 Cz 60/68, na který správně odkazuje dovolatelka, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2330/2013, či jeho rozsudek ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dikce zákona, který ukládá soudu povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení vždy, když „řízení u něho končí“, však neznamená, že se tato povinnost omezuje na situace, kdy řízení končí pro soud. Rozhodnout o této povinnosti soud totiž musí nejen tehdy, rozhoduje-li po skončení dokazování rozsudkem o vzájemných právech a povinnostech mezi všemi účastníky, ale též tehdy, jestliže skončí řízení jen pro některého z nich (srov. Jirsa, J. a kol.: Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 823/97, uzavřel, že usnesení o záměně žalovaného má ve vztahu k původnímu účastníku řízení povahu rozhodnutí, jímž se řízení končí, a musí jím být tudíž rozhodnuto i o nákladech řízení mezi původní žalovanou a žalobcem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3388/2014). Tento závěr lze vztáhnout i na případy singulární sukcese (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1575/98), a je proto třeba uzavřít, že usnesení, kterým soud pravomocně zamítl návrh na vstup procesního nástupce do řízení, má ve vztahu k účastníku, jehož vstup do řízení byl navrhován, povahu rozhodnutí, jímž se řízení končí, a musí jím být tudíž rozhodnuto i o nákladech řízení ve vztahu k tomuto subjektu.

V rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s ustanovením § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v ustanovení § 166 o. s. ř. Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).

Jestliže odvolací soud odmítl návrh společnosti BENEŠ a LÁT a. s. na doplnění výše citovaného usnesení č. j. 1 Cmo 219/2016-259 o výrok o náhradě nákladů řízení, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru