Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2144/2020Usnesení NS ze dne 19.08.2020

HeslaSmlouva o úvěru
Smlouva o půjčce
Vady řízení
Výklad projevu vůle
Dokazování
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2144.2020.1
Dotčené předpisy

§ 497 obch. zák.

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 266 odst. 1 obch. zák.

§ 120 odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3109/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2144/2020-369

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Casin Establishment, se sídlem Pradafant 7, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Mgr. Pavlem Fárou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalovaným 1) V. H., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) S. L., narozené XY, bytem XY, 3) L. L., narozenému XY, bytem XY, a 4) J. L., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 22 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 320/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 17 Co 362/2019-321, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 64 614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Při hodnocení přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud od dovolateli označené ani od jiné příslušné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neodchýlil. Oproti tvrzení dovolatelů soud prvního stupně zcela jasně uzavřel, že posuzovaná smlouva je platnou smlouvou o úvěru dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a vysvětlil také, co jej vedlo k tomuto závěru, dovodil-li, že uzavřená smlouva vykazuje všechny pojmové znaky smlouvy o úvěru stanovené v § 497 obch. zák. Vypořádal se i s námitkou, že smlouva neobsahovala ujednání o právu vyzvat žalobkyni k poskytnutí úvěru; uzavřel k tomu, že žádost o poskytnutí sjednané peněžní částky je obsažena přímo ve smlouvě. Jestliže vzal za prokázané, že žalobkyně se - z logiky věci nepochybně právě na základě požadavku žalované 1) - ve smlouvě uzavřené dne 27. 11. 2009 zavázala poskytnout žalované 1) na její tam specifikovaný účet částku 22 000 000 Kč do 30. 11. 2009, pak je námitka dovolatelů, že není zřejmé, jak k uvedenému závěru dospěl, zjevně účelová.

Dovolatelům je třeba přitakat, že soud prvního stupně nereagoval výslovně na jejich argumentaci odkazující na judikaturu a odbornou literaturu, v níž se vysvětlují pojmové znaky smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce a tedy rozdíl mezi těmito smluvními typy. Věcně se s ní však shora uvedenými úvahami vypořádal.

Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), jímž argumentuje jak odvolací soud, tak dovolatelé, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. I když dovolatelé usilují o prosazení opačného závěru, nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jim zjevně nebránily, aby v odvolání uplatnili – vedle procesních námitek – též argumenty hmotně právní, zpochybňující správnost právního posouzení věci. Odvolací soud se tak s uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně vypořádal v souladu se závěry R 100/2013.

Je ostatně na místě poukázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná), podle níž se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

Za této situace se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/1999 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), ukládajících odvolacím soudům nepřezkoumatelná rozhodnutí soudů prvního stupně zrušit. Uplatněný předpoklad přípustnosti ve vztahu k první z předestřených otázek tedy nebyl naplněn.

Vytýkají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost též rozhodnutí odvolacího soudu, nepředkládají právní otázku, kterou odvolací soud řešil (srov. § 237 o. s. ř.), nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud ostatně v R 100/2013 též vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Předmětné dovolání je do té míry obsáhlé a argumentačně košaté, že poměrná strohost důvodů odvolacího soudu zjevně dovolatelům v uplatnění jejich práv na překážku nebyla. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s tvrzením dovolatelů, že vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mají ústavně právní rozměr (že bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces).

K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelé prosazují názor, že odvolací soud se posouzením předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru odchýlil jednak od jimi označených rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabývá vymezením rozdílů mezi smlouvou o půjčce a smlouvou úvěrovou, jednak od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zdůrazňující povinnost vykládat smlouvu v souladu s vůlí smluvních stran. V tom totiž dovolatelům nelze přisvědčit; též postup odvolacího soudu při výkladu předmětné smlouvy a její posouzení jako smlouvy o úvěru je s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.

Předmětná smlouva zcela nepochybně není – ve světle dovolatelkou citovaných judikatorních závěrů - reálnou smlouvou, nýbrž jde o smlouvu konsenzuální. Nejenže se v ní věřitel zavazuje dlužníkovi peněžní částku ve sjednané lhůtě poskytnout (čl. 1.1.), je tedy sjednán jeho závazek k plnění, nýbrž (a to má pro posouzení povahy této smlouvy zásadní význam) dlužníku bylo založeno právo od smlouvy odstoupit, jestliže nebude v sjednané lhůtě sjednaná částka připsána na jeho účet (čl. 4.1.). Takové ujednání se zcela zjevně neslučuje s povahou smlouvy o půjčce, uzavřené (vznikající) až plněním věřitele; kdyby mělo jít o smlouvu o půjčce a věřitel by neplnil, smlouva, od níž by bylo lze odstoupit, by vůbec nevznikla.

Nejvyšší soud konstatoval v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008, že úvěrovou smlouvou se věřitel zavazuje na požádání dlužníka poskytnout peněžní částku, tzn., že se zavazuje mít tuto částku připravenu, aby byl schopen vyhovět dlužníkově žádosti. Jde tedy nejenom o vlastní poskytnutí peněz, ale zejména o rezervování prostředků v dohodnuté velikosti s nejistotou, zda celá tato částka bude dlužníkem požadována, a příslib prostředky na požádání poskytnout. Smlouva o úvěru je tedy charakteristická tím, že účastníci v době jejího uzavření sice dohodnou, že věřitel na požádání dlužníkovi poskytne peněžní prostředky do určité částky, zároveň však není povinností dlužníka do sjednané částky úvěr zcela vyčerpat.

To ovšem zdaleka nevylučuje (a ostatně není v právní praxi nijak neobvyklé), aby bylo již přímo ve smlouvě o úvěru ujednáno, jakou peněžní částku a v jaké lhůtě věřitel dlužníkovi poskytne. V závazku peněžní prostředky v určité lhůtě vyplatit je logicky obsažen závazek prostředky pro dlužníka v příslušné době rezervovat, a je-li sjednán závazek věřitele poskytnout dlužníkovi v určité lhůtě určitou částku, je – jak dovodily soudy nižších stupňů – již v samotné úvěrové smlouvě zahrnuto (a věřitelem akceptováno) dlužníkovo požádání o poskytnutí peněžních prostředků v určité částce ve smyslu § 497 obch. zák., resp. uplatnění nároku na jejich poskytnutí dlužníkem podle § 501 odst. 1 obch. zák. Jestliže dlužník již v době sjednávání smlouvy o úvěru ví, jakou částku bude čerpat a kdy ji bude potřebovat, pak není rozumného důvodu, aby se jeho vůle nepromítla již v samotné smlouvě o úvěru.

Takové ujednání ze smlouvy půjčku nečiní a závěr o tom, že jde o úvěrovou smlouvu, leč neplatnou, by ve světle principů, na nichž je založen právní řád materiálního právního státu, neobstál; srovnej k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, podle něhož závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení, přičemž je nutné se vždy ptát po jeho účelu, a zejména judikaturu Ústavního soudu prosazující jako základní princip výkladu smluv prioritu výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolatelka argumentuje judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůrazňující zásadní význam autonomie smluvních stran a požadavek na minimalizaci zásahů do této autonomie ze strany veřejné moci, resp. nepřípustnost formalistického výkladu právních norem, který odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, jež takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat, leč je to právě ona, kdo v rámci své procesní obrany prosazuje nepřípustně formalistický výklad ustanovení upravujících smlouvu o úvěru a snaží se dezinterpretovat a tak popřít projevenou vůli smluvních stran.

Jde o otázku, jejíž řešení je zcela zjevné a která nečiní v soudní praxi výkladově těžkosti, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019).

Odvolací soud se neodklonil ani od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 352/2017, podle nichž respektování autonomie vůle stran nutně vede k tomu, že jakákoli dohoda smluvních stran musí být vykládána v souladu s tím, co strany takovouto dohodou zamýšlely dosáhnout a jaké právní účinky hodlaly založit svým právním úkonem, tj. k jakému právnímu postavení smluvních stran směrovaly. Nejvyšší soud neshledává důvod pro posouzení, že odvolací soud tyto závěry nerespektoval. Úmysl smluvních stran uzavřít právě smlouvu o úvěru, a nikoliv smlouvu o půjčce, je ve smlouvě zřetelně vyjádřen. Svědčí pro něj již text na titulní straně smlouvy, obsahující nejen výslovně vyjádřený záměr uzavřít úvěrovou smlouvu, nýbrž též odkaz na příslušná ustanovení obchodního zákoníku, totiž na § 497 a násl. upravujících úvěrovou smlouvu. Za těchto okolností lze jen stěží užití výrazu „úvěrová smlouva“ připsat formulační nedbalosti či nedostatku právní erudice. Též v čl. 5. 3. Závěrečných ujednání smlouvy se ostatně výslovně zdůrazňuje, že smlouva se řídí obchodním zákoníkem. Se zřetelně a jednoznačně formulovanou písemně projevenou vůlí smluvních stran se dovolateli tvrzený záměr uzavřít smlouvu o půjčce podle občanského zákoníku zcela zřejmě neslučuje.

Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zakotvující, stejně jako § 266 odst. 1 obch. zák., požadavek vykládat právní úkony nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby), výslovně stanoví, že tato vůle (úmysl) nesmí být v rozporu s jazykovým projevem. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, a rozsudek ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009). Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže vést k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci (in claris non fit interpretatio) [z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1235/2017].

Na tom, že předmětná smlouva obsahuje jasný projev vůle uzavřít smlouvu o úvěru v režimu obchodního zákoníku, stěží může něco změnit to, že v související, následně uzavřené zástavní smlouvě je předmětná smlouva označována jako smlouva o půjčce. Význam této skutečnosti dovolatelé přeceňují; v dalším souvisejícím právním dokumentu, v notářském zápisu pořízeném dne 27. 11. 2009 obsahujícím dohodu o uznání dluhu, prohlášení ručitelů a prohlášení povinné osoby o svolení k přímé exekuční vykonatelnosti, je oproti tomu předmětná smlouva opakovaně označována jako smlouva o úvěru.

Dovolatelé se mýlí v názoru, že označení smlouvy není pro posouzení obsahu smlouvy relevantní. I když Nejvyšší soud konstantně judikuje, že smlouvy je třeba posuzovat podle jejich obsahu a není rozhodující, jak účastníci smlouvu nazvali, (srov. např. rozsudky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 866/2019), vysvětlil též např. v rozsudku ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2337/2018, že označení smlouvy nemusí být bez významu při posuzování, jaký závazkový vztah (o jakém obsahu) měly strany vůli založit. Z tohoto názoru vycházel již v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že ve smlouvě nebylo sjednáno, za jakým účelem je úvěr poskytován, konstatuje se v ní však, že se řídí obchodním zákoníkem. Důvodem může být, že smlouva se týkala podnikatelské činnosti smluvních stran (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.), anebo že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o úvěru, která se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu smluvních stran [srov. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], popřípadě obojí současně. I kdyby pak strany jako obchodní společnosti – podnikatelé skutečně uzavřeli smlouvu o půjčce, upravenou jako smluvní typ v občanském zákoníku, leč v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, řídilo by se promlčení beztak obchodním zákoníkem (srov. § 261 odst. 6 větu první obch. zák. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, či rozsudek ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011).

Vzhledem k tomu, že dovolatelům se nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o povaze předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák., nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání ani „otázka aplikace promlčecí lhůty podle § 397 obch. zák.“, jejíž předložení dovolatelé zakládají na předpokladu, že kvalifikace předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru je chybná. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje.

Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani poslední z dovolateli předestřených otázek, „otázka rozložení důkazního břemene stran sporu a vyšetřovacího oprávnění soudu podle § 120 odst. 2 o. s. ř.“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran důkazního břemene, a od judikatury, v níž Ústavní soud a Nejvyšší soud akcentuje princip rovnosti zbraní. Je tomu tak již z toho důvodu, že dovolatelé spatřují pochybení soudu prvního stupně zejména v tom, že z vlastní iniciativy opatřil u příslušného bankovního ústavu výpis z jejího účtu, dokládající poskytnutí žalované částky. Provedení tohoto důkazu však podle obsahu spisu žalobkyně navrhla, a to již v žalobě, v jejím čl. I, nejedná se tedy o jiný než účastníky navržený důkaz ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 věty první o. s. ř. a dané ustanovení proto na věc ve skutečnosti nedopadá. Na otázce vymezené v dovolání tak rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti (objektivně) nezávisí.

Nicméně odvolací soud otázku, zda soud prvního stupně vyžádáním výpisu z účtu žalované 1) pochybil, přesto řešil, jako by tak soud prvního stupně učinil z vlastního podnětu, je proto vhodné (korektní vůči dovolatelům) dodat, že odvolací soud tuto otázku řešil v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že zákon (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014) připouští, aby soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (srov. rozsudky ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 1135/2005, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1530/2008). Ústavní soud pak zdůraznil v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, uveřejněném pod číslem 7/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že ze zákonné povinnosti účastníka „označit důkazy k prokázání svých tvrzení“ (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných, než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) soudu takovou možnost poskytuje v případech, „kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§ 132 o. s. ř.). Výtka potenciálního narušení principu rovnosti zbraní by byla oprávněná tehdy, pokud by soud v občanskoprávním řízení sám pátral po důkazech nebo pokud by svou vlastní aktivitou vnášel do sporu skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení.

I kdyby v souzené věci nebyl důkaz výpisem z účtu žalované 1) navržen, potřeba jeho provedení vyplývala z obsahu spisu, neboť byl založen výpis, jehož autenticita byla zpochybněna, a poznatek, že peněžní prostředky byly skutečně připsány na účet žalované 1) a kdy se tak stalo, by z výpisu z účtu žalobkyně nebylo lze zcela spolehlivě učinit.

Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku a proti druhému výroku napadeného usnesení, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech soudního řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 8. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru