Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2121/2020Usnesení NS ze dne 31.08.2020

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2121.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2121/2020-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně HOME DEVELOPMENT s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2538/5, PSČ 370 04, identifikační číslo osoby 28146506, zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, proti žalovanému P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čechova 737/52, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2017, č. j. 30 C 45/2017-56, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 45/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020, č. j. 19 Co 1738/2019-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Zástěry.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích změnil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2019, č. j. 30 C 45/2017-171, tak, že žaloba pro zmatečnost se zamítá (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a nákladech řízení státu (výrok III.).

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Jak Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1530/2020). Dovolatel však žádnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení své rozhodnutí založil, neformuloval a oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. tedy nevymezil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podstatou argumentace dovolatele je toliko kritika dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatel však přehlíží, že jeho námitky stran dokazování jsou námitkami vad řízení, které, jak Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci – viz výše) a k jejich případné existenci by podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mohl Nejvyšší soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), což v projednávané věci není naplněno. Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 dovolacím důvodem úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018). O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť – jak plyne z napadeného rozhodnutí – odvolací soud se nespokojil toliko se samotným znaleckým posudkem, ale vycházel také z výslechu znalce při jednání (viz body 11 a 12 napadeného rozhodnutí) a dovolatel žádné další důkazy nenavrhoval.

Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru