Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2108/2019Usnesení NS ze dne 18.12.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2108.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 636/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2108/2019-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VÍNO CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, identifikační číslo osoby 29291101, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému Templářské sklepy Čejkovice, vinařskému družstvu, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, identifikační číslo osoby 45475148, zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o zaplacení částky 1 755 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 92/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, č. j. 27 Co 223/2017-293, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 6 C 92/2015-159, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 755 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a mezi účastníky (výrok III.), a o vrácení zaplacené zálohy na znalečné žalobkyni (výrok IV.).

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 1 755 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (druhý výrok) a státem (třetí výrok), ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni se složená záloha na znalečné nevrací (čtvrtý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (pátý výrok) a státem (šestý výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že odvolacím soudem řešená otázka procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dále že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Formuluje-li dovolatelka otázku „průkaznosti nepřímých důkazů“, která je podle jejího názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze přijmout jednoznačný závěr o tom, že společnost BJ.VITIS s. r. o. dodala žalovanému víno do jeho sklepů v Čejkovicích, současně však není možné jednoznačně uzavřít, že by toto tvrzení žalobkyně bylo nepravdivé. S ohledem na to, že břemeno tvrzení k prokázání této skutečnosti leželo na žalobkyni, odvolací soud pro tzv. důkazní nouzi žalobkyně nepovažoval žalobu za důvodnou. Otázkou průkaznosti nepřímých důkazů se odvolací soud nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Pro úplnost lze uvést, že uzavřel-li odvolací soud, že na základě zjištěného skutkového stavu není možné přijmout závěr, zda se žalobkyní tvrzená (rozhodná) skutečnost stala nebo naopak nestala (závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti jejího tvrzení), a proto žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 40/2003, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, na který dovolatelka sama odkazuje).

Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, a argumentuje ve prospěch názoru, že pokud odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které k prokázání svého tvrzení navrhla, postupoval v rozporu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu. V této jiné věci Nejvyšší soud dovodil, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Jestliže odvolací soud v projednávané věci provádění dalších navrhovaných důkazů zamítl, neboť samy o sobě nemohly prokázat tvrzení, že víno bylo v předmětném období dodáno do sklepů žalovaného, když listinné důkazy (maďarské dodací listy a mezinárodní nákladní listy CMR) měly sloužit k prokázání tvrzení, že předchůdce žalobkyně měl v předmětném období dostatečné množství vína přivezeného z Maďarska, čímž samo o sobě nemůže být prokázáno, že víno bylo v předmětné době žalovanému skutečně dodáno, a výslech svědka J. B. nemůže sám o sobě zvrátit závěry vyplývající z ostatních svědeckých výpovědí a zejména již provedených listinných důkazů, postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru