Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2101/2018Rozsudek NS ze dne 21.05.2020

HeslaDokazování
Postoupení pohledávky
Započtení pohledávky
Odstoupení od smlouvy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2101.2018.1
Dotčené předpisy

§ 136 o. s. ř.

§ 526 obč. zák.

§ 529 odst. 2 obč. zák.

§ 351 odst. 2 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2461/20


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2101/2018-612

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce S. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Šulvou, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, PSČ 110 00, proti žalované Skanska a. s. se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PČ 110 00, o zaplacení částky 10 198 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 31/2011, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů se odmítá.

II. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 39 Cm 31/2011-510, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 39 Cm 31/2011-510, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 10 198 389 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu vypořádání smlouvy o dílo, která byla uzavřena mezi jeho právním předchůdcem a právním předchůdcem žalované a od níž právní předchůdce žalované odstoupil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2016, č. j. 39 Cm 31/2011-510, uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 099 194,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 6. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbytku co do částky 5 099 194,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce jako zhotovitelem (VBC SLOVAKIA s. r. o.) a právním předchůdcem žalované jako objednatelem (Skanska CZ a. s.) byla dne 5. 9. 2006 uzavřena smlouva o dílo, v níž se zhotovitel zavázal realizovat pro objednatele stavební práce na stavbě „Výstavba bytového komplexu Kbely-Nouzov-Areál Jilemnická sever“ (dále jen „stavba“) specifikované ve smlouvě za cenu ve výši 81 900 000 Kč. Zhotovitel prováděl stavební práce podle této smlouvy nejméně do března 2007. K ukončení smluvního vztahu došlo odstoupením objednatele od smlouvy, doručeným zhotoviteli dne 15. 3. 2007, což zhotovitel akceptoval a dílo v původně smluveném rozsahu nedokončil. Zhotovitel nato fakturou ze dne 28. 4. 2007 vyúčtoval objednateli cenu realizované části díla ve výši 10 198 389 Kč se splatností dne 12. 6. 2007. Popis plnění byl obsažen v přiloženém položkovém soupisu provedených prací, který však objednatel neodsouhlasil. Faktura nebyla proplacena. Pokud jde o rozsah provedených prací, nebylo sporu o tom, že nějaké práce provedeny byly, přesný rozsah ale zůstal mezi stranami sporný a nebylo jej možno přesně určit ani s využitím soudního znalce. Po odstoupení od smlouvy pokračovaly na stavbě v práci další subjekty, přičemž nebyla provedena řádná inventarizace prací, které provedl zhotovitel. Zhotovitel jednal s objednatelem o vypořádání vzájemných vztahů ze smlouvy; ten uplatňoval proti zhotoviteli vlastní pohledávky související se smlouvou o dílo, zejména z titulu náhrady škody, a navrhoval takzvanou „nulovou variantu“. K dohodě však nedošlo. Ve vztahu k žalobci byly vzájemné pohledávky uplatněny dostatečně určitým způsobem formou obrany až v rámci tohoto řízení podáním ze dne 27. 2. 2013. Pohledávka zhotovitele ve výši 10 198 389 Kč za právním předchůdcem žalované, jehož právním nástupcem je žalovaná od 1. 1. 2010, byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2009 postoupena žalobci a žalobce se s touto smlouvou seznámil zjevně v průběhu řízení nejpozději ke dni 23. 5. 2012, kdy se o postoupení zmiňuje v podání soudu na č. l. 54 spisu.

Soud prvního stupně usoudil, že co do základu žalobci právo na doplacení ceny stavebních prací provedených jeho právním předchůdcem vzniklo, přesnou výši těchto nároků lze však zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Usoudil, že smlouva o dílo byla uzavřena platně a platné bylo i odstoupení od smlouvy. Vztahy mezi stranami po odstoupení od smlouvy podřadil pod režim ustanovení § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a zdůraznil, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy s výjimkami uvedenými ve druhé větě tohoto ustanovení, mezi něž nespadá čl. XVII odst. 17.3. Všeobecných obchodních podmínek objednatele, zakazující zhotoviteli postoupení pohledávek bez písemného souhlasu objednatele. Uzavřel k tomu, že po odstoupení od smlouvy tedy mohl zhotovitel předmětnou pohledávku postoupit a námitka žalované, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, je nedůvodná. Dovodil dále, že v případě stavebních prací, které nelze reálně vrátit, vznikl zhotoviteli nárok na zaplacení obvyklé ceny provedených prací, a zdůraznil, že nejde již o zaplacení ceny díla podle § 536 obch. zák., nýbrž o nárok vzniklý nově podle § 351 odst. 2 obch. zák. Námitku promlčení proto odmítl jako nedůvodnou. Vzájemné pohledávky uplatněné žalovanou posoudil jako nezpůsobilé k započtení, neboť nebyly žalobci jako postupníku bez zbytečného odkladu oznámeny ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. Argumentoval, že právní předchůdce žalované činil ohledně svých tvrzených pohledávek úkony pouze ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce, tj. vůči postupiteli, nečinil je však vůči postupníkovi poté, co se o postoupení dozvěděl. Skutečnost, že byl žalobce jako tehdejší ředitel společnosti VBC SLOVAKIA s. r. o. o tvrzených vzájemných pohledávkách informován, neboť za tuto společnost jednal s právním předchůdcem žalované o narovnání vzájemných vztahů ze smlouvy o dílo, označil jako irelevantní. Na základě toho dospěl k závěru, že byla „prokázána“ jak aktivní legitimace žalobce, tak vznik jeho nároku podle § 351 odst. 2 obch. zák. na zaplacení obvyklé ceny prací provedených na stavbě jeho právním předchůdcem, spornou je však i po provedení znaleckého posudku výše tohoto nároku, „když i ze závěrů znalce vyplynulo, že nelze se stoprocentní jistotou uzavřít, že veškeré znalcem oceněné práce jednoznačně provedl zhotovitel, jde nicméně o závěr dosti pravděpodobný“. Jeho působení na stavbě až do konce března 2007 je sice doloženo stavebním deníkem i zápisy z kontrolních dnů, konkrétní objemy prací však nejsou v těchto listinách zaznamenány a objednatelem nebyly odsouhlaseny a zpětně přímo na stavbě jsou nezjistitelné, když na ní dále pracovali jiní zhotovitelé. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace přistoupil k určení výše nároku podle § 136 o. s. ř., vyšel přitom z výpočtů znalce o obvyklé ceně a rozsahu prací provedených podle závěrů znalce právním předchůdcem žalobce do 12. 3. 2007 i po tomto datu a určil výši nároku podle své úvahy tak, že žalobce má právo na zaplacení jedné poloviny žalované částky.

Vrchní soud v Praze k odvolání obou stran v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Vyjádřil mínění, že základními námitkami obou odvolatelů je nedostatek konkrétních zjištění soudu prvního stupně o rozsahu plnění žalobce na stavbě a s tím související nesprávná aplikace § 136 o. s. ř. Konstatoval, že strany nebyly schopné pro svá tvrzení snést řádné důkazy; žalobce specifikoval jím provedené a účtované práce jejich kalkulací, ta však nebyla potvrzena ze strany žalované, a po jejím odstoupení od smlouvy pokračovaly na stavbě další subjekty, aniž byla provedena řádná inventarizace prací provedených žalobcem, a žalovaná nesnesla žádný důkaz o tom, že konkrétní účtované práce provedla jiná osoba odlišná od žalobce. Ani soudní znalec přitom vzhledem k nedostatku relevantních podkladů nemohl otázku rozsahu provedených prací fakticky zodpovědět. Odvolací soud k tomu uzavřel, že postup soudu prvního stupně, jenž v této situaci přistoupil k určení výše nároku úvahou podle § 136 o. s. ř. a vyšel přitom z výpočtů znalce o obvyklé ceně a rozsahu provedených prací, je v souladu s konstantní judikaturou, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008.

K ostatním odvolacím námitkám odvolací soud uvedl pouze tolik, že soud prvního stupně i další námitky odvolatelů důkladně zkoumal a provedl proto řadu dalších důkazů, a je tedy nutno konstatovat, že v odvolacím řízení uplatněnými námitkami se již zabýval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a nenachází žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany sporu.

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu jednak v té části prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV, jednak ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení hned několika otázek hmotného a procesního práva: vypořádání smluvních stran po odstoupení od smlouvy podle § 351 odst. 2 obch. zák., podmínky použití soudcovské úvahy podle § 136 o. s. ř., posouzení otázky náhrady nákladů řízení a otázky náležitého, řádného a přesvědčivého odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu § 169 odst. 4 a § 157 odst. 2 o. s. ř.

Žalobce má za prokázané, že jeho právní předchůdce zhotovil pro žalovanou dílo v celkové výši 48 857 404 Kč, a protože mu byla uhrazena částka 29 335 256,48 Kč, prosazuje názor, že má podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. právo na rozdíl. Jestliže mu tedy odvolací soud nepřisoudil částku 10 198 389 Kč, kterou uplatnil žalobou, nerespektoval zákonem předepsaný způsob vypořádání stran smlouvy zrušené odstoupením a dostatečně určité závěry znaleckého dokazování stanovícího obvyklou cenu stavebních prací. Tím se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě od usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a od rozsudků ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3234/2014, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). V návaznosti na to žalobce namítá, že byl-li uplatněný nárok v řízení spolehlivě prokázán, nebyly splněny podmínky pro použití soudcovské úvahy podle § 136 o. s. ř.; soudy ostatně vůbec nevysvětlily, jak dospěly k přisouzené částce. Tím se podle jeho mínění odchýlily od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011.

Poměrně obsáhle žalobce zpochybňuje správnost rozhodnutí o nákladech řízení a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV, a ve druhém výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce argumentuje, že žalobce prostřednictví otázky vypořádání podle § 351 odst. 2 obch. zák. nenapadá řešení právní otázky, nýbrž skutková zjištění soudu. Souhlasí s žalobcem v tom, že aplikace § 136 o. s. ř. nebyla na místě, ovšem z jiného důvodu, totiž proto, že nebyl prokázán základ nároku. Obsáhle polemizuje s výhradami žalobce proti rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně aby jej jako nedůvodné zamítl.

Ve svém dovolání žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání shledává především v tom, že odvolací soud se při řešení některých otázek hmotného a procesního práva jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (otázky účinnosti postoupení pohledávky a aktivní legitimace žalobce, při jejichž řešení se měl odchýlit od rozsudku ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007; otázka hodnocení důkazu soukromou listinou, ohledně níž se měl odchýlit od rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013; otázka určení okamžiku účinnosti postoupení vůči dlužníkovi podle § 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a tedy počátku běhu lhůty bez zbytečného odkladu podle § 529 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se měl odchýlit od rozsudku ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 33/2006“); a konečně otázka správného použití § 136 o. s. ř.). Vedle toho žalovaná argumentuje, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž otázky nezbytnosti oznámení vzájemných pohledávek k započtení bez zbytečného odkladu ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy byla existence pohledávek postupníkovi prokazatelně známa ještě před tím, než se postoupení stalo vůči dlužníkovi účinné podle § 526 obč. zák. Podle názoru žalované odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně; oznámení by podle ní bylo za této situace pouze formální a není jej proto třeba činit, neboť účelu ochrany postupníka bylo dosaženo již tím, že informaci o pohledávkách měl postupník již dříve.

V otázce postupu soudu podle § 136 o. s. ř. žalovaná argumentuje, že nebyl-li prokázán rozsah provedených prací, tj. jaké práce byly provedeny a v jakém objemu, pak nebyl prokázán základ nároku. Jestliže žalobce neunesl k těmto skutečnostem důkazní břemeno, mělo být důsledkem zamítnutí žaloby, nikoliv postup soudu podle § 136 o. s. ř., a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014.

Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou přípustná dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení

Dovolání žalované v části, ve které napadá rozhodnutí odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen zamítavý, tedy pro žalovanou příznivý výrok pod bodem II rozhodnutí soudu prvního stupně, je subjektivně nepřípustné; z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, pod číslem 28). Přípustnost dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom vylučuje ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř.

Přípustnost dovolání obou stran směřující proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání obou stran pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Žalobcův argument, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k vypořádání stran smlouvy zaniklé odstoupením podle § 351 odst. 2 obch. zák. a k předpokladům pro určení výše plnění úvahou soudu podle § 136 o. s. ř., je založen na tvrzení, že oproti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů byl rozsah prací provedených jeho právním předchůdcem spolehlivě prokázán. Vychází tedy z jeho vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něho nepříznivé právní posouzení založeno. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není kritikou právního posouzení věci, nýbrž zpochybněním zjištěného skutkového stavu věci. Ten v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud však shledal žalobcovo dovolání přípustným v otázce postupu soudu při určení výše plnění úvahou podle § 136 o. s. ř., neboť žalobce po právu vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení správnosti postupu soudu prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha podle § 136 o. s. ř. musí být založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5987, a rozsudky ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007). Ustanovení § 136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle jeho úvahy je vůči pravidlům hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality, i takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti, aby byl seznatelný a přezkoumatelný (srov. rozsudky ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). V rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, pak k tomu Nejvyšší soud blíže vysvětlil, že volnost, již tímto ustanovením zákonodárce dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozováno právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké údaje, o něž soud může své úvahy opřít a na základě nichž je možno učinit přinejmenším zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku.

Soud prvního stupně sice deklaroval, že při určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. vyšel z výpočtů znalce o obvyklé ceně a rozsahu prací provedených podle závěrů znalce právním předchůdcem žalobce, avšak příslušné údaje, jež měl takto využít, nijak neoznačil, natož aby vyhodnotil význam, který jim v rámci úvahy přisoudil. Jediná hodnota, kterou kvantifikoval a z níž vyšel, byla výše žalobou požadované částky, tedy skutečnost subjektivní povahy, která je zjevně bez jakéhokoliv vztahu k obsahu znaleckého posudku (ten byl pořízen až v průběhu řízení, žalobce tedy z jeho závěrů nevycházel) a ke skutkovým okolnostem případu vůbec. Způsob, jakým dospěl k výsledné částce, totiž že částku uplatněnou žalobou bez bližšího zdůvodnění vydělil dvěma, spolehlivě nasvědčuje tomu, že šlo nikoliv o úvahu kvalifikovanou, nýbrž o úvahu volnou, přičemž pouhou volnou úvahou výši nároku ve světle citovaných judikatorních závěrů určit nelze (srov. v obdobné věci závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008).

Zároveň však je třeba přiznat opodstatněnost námitce žalované, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda jsou vůbec v poměrech zde souzené věci předpoklady pro využití ustanovení § 136 o. s. ř., odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014, a od předchozí judikatury, na niž toto rozhodnutí odkazuje a podle jejíchž závěrů soud může podle ustanovení § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku, avšak výši tohoto nároku nelze dokazováním spolehlivě zjistit; nejde o založení neexistujícího (resp. existujícího, ale neprokázaného) nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána. Ve zde souzené věci jde o to, zda rozsah provedených prací (otázka, které práce a v jakém objemu byly provedeny) je otázkou základu nároku či otázkou jeho výše. Tato otázka již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla, a to opačně, než ji ve zde souzené věci řešil odvolací soud.

Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2175/2010, že dospěl-li soud k závěru, že není možné zjistit rozsah prací znaleckým posudkem ani jinak, nebylo namístě užití § 136 o. s. ř., neboť toto ustanovení předpokládá, že nárok je prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Soud by tedy toto ustanovení mohl aplikovat pouze v případě, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že stavební úpravy provedeny byly, a nárok tak je dán, ale ať už z jakéhokoliv důvodu není možné zjistit jeho výši.

V rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 636/2013, pak Nejvyšší soud nepřiznal důvodnost námitce, že aplikací ustanovení 136 o. s. ř. byla v souzené věci nepřípustně překlenuta absence skutkových zjištění jako důsledku toho, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Vysvětil, že odvolací soud – oproti tomu, čím argumentuje dovolatel - nevyužil instrumentu upraveného v ustanovení 136 o. s. ř. k závěru o základu uplatněného nároku; cestou hodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním o tom, které předměty žalobce dovolateli předal a ten je poté předal a vyúčtoval investorovi. Z toho pak odvolací soud dovodil právní závěr, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je dán, a úvahy podle ustanovení 136 o. s. ř. užil toliko při určení výše bezdůvodného obohacení.

Opodstatněná je rovněž argumentace žalované, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky věcné legitimace žalobce.

Podle § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2007, pod číslem 83, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník); není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena.

V důvodech rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněného pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněného tamtéž pod číslem 78/2005, Nejvyšší soud dodal, že ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012, v němž zdůraznil, že existence platné smlouvy o postoupení pohledávky je předpokladem aktivní věcné legitimace postupníka pouze tam, kde zjištěný skutkový stav věci neumožňuje závěr, že postupitel postoupení pohledávky oznámil dlužníkovi.

Podle skutkového stavu zjištěného ve zde souzené věci postupitel dlužníkovi (žalované či jejímu právnímu předchůdci) postoupení pohledávky neoznámil, předpokladem aktivní věcné legitimace žalobce je proto existence platné smlouvy o postoupení pohledávky. Žalované tedy v tomto řízení námitka neexistence platné smlouvy o postoupení svědčila a žalovaná takovou námitku uplatnila tím, že popřela pravost, resp. pravdivost žalobcem předložené soukromé listiny, jež má obsahovat smlouvu o postoupení. Soud prvního stupně se však v rozporu s judikaturou otázkou existence platné smlouvy o postoupení z pohledu této námitky nezabýval a omezil se na konstatování, že žalobce se s touto smlouvou zjevně v průběhu řízení seznámil nejpozději ke dni 23. 5. 2012, kdy se o postoupení zmiňuje v podání, aniž by vysvětlil, jaký právní význam tomuto seznámení přisuzuje. Žalovaná ve svém dovolání přiléhavě argumentuje, že z podání, v němž se zmiňuje o postoupení, lze leda dovodit, že se seznámila s žalobcovým tvrzením, že mu pohledávka byla postoupena, nikoliv že se seznámila se smlouvou. Oznámení o postoupení pohledávky učiněné prostřednictvím soudu v intencích § 41 odst. 3 o. s. ř. nikoliv postupitelem, nýbrž postupníkem, je bez právních účinků. Ani z té skutečnosti, že se žalovaná v průběhu řízení seznámila se smlouvou o postoupení, by ostatně rozhodně nebylo lze dovodit, že byla v řízení prokázána existence platné smlouvy o postoupení. K tomu je třeba příslušného závěru procesního soudu, jenž v případě, že nedošlo k řádné notifikaci postoupení, řeší v rámci rozhodnutí o věci samé otázku existence platné smlouvy o postoupení jako otázku prejudiciální.

Soud prvního stupně tedy judikatorním požadavkům nedostál, a odvolací soud, namísto toho, co by jeho pochybení napravil, se k této otázce přes výslovně uplatněnou odvolací námitku vůbec nevyjádřil. Zjevně tedy – v rozporu s citovanou judikaturou – považoval otázku existence platné smlouvy o postoupení v poměrech zde souzené věci za právně nevýznamnou.

Tím je zároveň vypořádána též dovolací námitka žalované, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu při posuzování pravosti, resp. pravdivosti smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaná opodstatněně argumentuje, že podle judikatury jí svědčí námitka (ne)existence platné smlouvy, a jestliže tedy zpochybnila pravost, popř. pravdivost předložené písemné smlouvy jako soukromé listiny a soudy nižších stupňů se s touto otázkou nevypořádaly, nelze mít postoupení za prokázané.

S otázkou průkazu postoupení postupníkem úzce souvisí otázka počátku běhu lhůty bez zbytečného odkladu ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od žalovanou odkazovaného R 33/2006. Dovolání je přípustné též pro řešení otázky nezbytnosti oznámení vzájemných pohledávek k započtení bez zbytečného odkladu ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy byla existence pohledávek postupníkovi známa ještě před tím, než se postoupení stalo vůči dlužníkovi účinným podle § 526 obč. zák., neboť takovou otázkou se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.

Podle § 529 odst. 2 obč. zák. dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§ 526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné.

Nejvyšší soud vyložil v důvodech R 33/2006, že k tomu, aby dlužník mohl učinit úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má za původním věřitelem (postupitelem), přímo proti novému věřiteli (postupníku), musí být splněny následující podmínky: 1) jde o pohledávku způsobilou k započtení (§ 581 obč. zák. a § 358 obch. zák.), 2) dlužník tuto pohledávku měl již v době, kdy se postoupení pohledávky stalo vůči němu účinným (§ 526 obč. zák.), 3) dlužník bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno, oznámil novému věřiteli (postupníku), že má vzájemnou pohledávku vůči původnímu věřiteli (postupiteli).

Lhůta bez zbytečného odkladu tedy běží od okamžiku, kdy bylo dlužníkovi postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno, tedy nikoliv, jak se domnívá soud prvního stupně (a odvolací soud zřejmě akceptoval), od okamžiku, kdy se dlužník o postoupení jakkoliv dozvěděl. Protože ve zde souzené věci postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi neoznámil, bylo třeba zjistit, kdy postupník dlužníkovi postoupení prokázal ve smyslu ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. Že za „prokázání smlouvy“ rozhodně nelze považovat seznámení se dlužníka s tvrzením postupníka, že došlo k postoupení, bylo již vyloženo.

Závěr, podle něhož skutečnost, že postupník byl v době, kdy se postoupení pohledávky stalo vůči dlužníkovi účinným, o vzájemných pohledávkách dlužníka vůči postupiteli informován, nemůže mít za žádných okolností právní význam při aplikaci ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák., soud prvního stupně zřejmě opřel (protože to nijak nezdůvodnil), a odvolací soud se s ním zřejmě ztotožnil (protože se k příslušné odvolací námitce konkrétně nevyjádřil), o jazykové vyjádření tohoto ustanovení, jež možnost dlužníka použít k započtení vůči postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, výslovně podmiňuje tím, že dlužník existenci takových pohledávek postupníkovi bez zbytečného odkladu oznámí. V obecné poloze pak tuto podmínku deklaruje Nejvyšší soud v R 33/2006 .

Výklad právního předpisu však nemůže spočívat v pouhém gramatickém porozumění jeho textu. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 tamtéž). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 téže Sbírky). Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 152/2006). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného tamtéž pod číslem 43/2000, rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 téže Sbírky, a rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného tamtéž pod číslem 99/2017).

Účel ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. je třeba spatřovat v ochraně postupníka; jde o to, aby byla co nejefektivněji zajištěna transparentnost vztahů mezi všemi subjekty zúčastněnými na postoupení. Postupník se má dozvědět bez zbytečného odkladu poté, co se postoupení stane účinným vůči dlužníkovi, že má dlužník vzájemné pohledávky vůči postupiteli, které mohou být započteny vůči němu. Nelze obecně vyloučit, že v konkrétních poměrech určitého případu bude tento ochranný účel naplněn i bez toho, že by dlužník existenci vzájemných pohledávek postupníkovi po notifikaci, popř. po průkazu postoupení oznámil, protože postupník získal o dlužníkových vzájemných pohledávkách vědomost už před postoupením a vzhledem k okolnostem případu má všechny ty informace, které by jinak získal z dlužníkova oznámení. Musí jít o informace aktuální; podstatná je vědomost o stavu pohledávek, jakož i o záměru postupníka je k započtení využít, existující v době po nastoupení účinků postoupení vůči dlužníkovi. Ochranný účel ustanovení není možno redukovat na pouhou vědomost postupníka o vzájemných pohledávkách bez dalšího; jeho vědomost je třeba upínat k rozhodnému časovému období. V něm má mít postupník podle zákonné úpravy příležitost učinit si přesnější informovanou představu o tom, co může ve vztahu k dlužníkovi očekávat. Pouhé informace z bližší či vzdálenější minulosti pro vytvoření této aktuální představy nemusí dostačovat.

Bude-li v konkrétním případě ochranný účel ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. naplněn naznačeným způsobem i bez dlužníkova oznámení, bude na soudu, aby přistoupil k teleologické redukci tohoto ustanovení.

K pojmu teleologická redukce lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015. Jde o jednu z metod tzv. soudcovského dotváření práva, o nástroj umožňující řešit situaci, v níž je dikce právního předpisu z hlediska jazykového vyjádření jednoznačná, avšak jeho mechanická aplikace na určitý případ by byla v rozporu s jeho účelem a vedla by k důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád v materiálním právním státě. Dikce právní úpravy je v takovém případě širší, než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu) postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce (nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Nástrojem uzavření této tzv. zakryté teleologické mezery v právu je právě teleologická redukce jakožto odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel; jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem.

Jestliže se ve zde souzené věci soudy nižších stupňů přes námitky žalované spokojily s jazykovým vyjádřením aplikovaného zákonného ustanovení a nevypořádaly se s otázkou, zda vzhledem ke zvláštním okolnostem případu nebylo dosaženo účelu tohoto ustanovení přes absenci oznámení dlužníka (zda nejsou dány důvody pro teleologickou redukci), je v tomto ohledu jejich právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Protože Nejvyšší soud ke změně své rozhodovací praxe, od níž se odvolací soud odchýlil, neshledává důvody a protože otázku dosud judikatorně neřešenou odvolací soud neřešil správně, jsou dovolání obou stran v rozsahu shora vylíčeném důvodná; dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl v tomto ohledu v obou dovoláních uplatněn opodstatněně.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozorňuje, že podle § 529 odst. 2 obč. zák. dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi ty pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky. Jestliže tedy, jak tvrdí žalovaná, postupitel VBC SLOVAKIA s. r. o. zanikl ke dni 16. 2. 2009 bez právního nástupce, bude třeba řešit otázku, zda v době, kdy bylo žalované prokázáno postoupení žalobou uplatněné pohledávky, její tvrzené vzájemné pohledávky za postupitelem ještě existovaly (mohly existovat), tj. zda v případě, že tu byly, nezanikly zánikem dlužníka (postupitele).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v obou výrocích ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil též toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru