Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2070/2019Usnesení NS ze dne 13.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2070.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2070/2019-342

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně THERMAL-F, a. s., se sídlem v Karlových Varech, I. P. Pavlova 2001/11, identifikační číslo osoby 25401726, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované SBA - Expert, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3216/165, identifikační číslo osoby 26765616, zastoupené Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 1391, o zaplacení částky 2 150 339 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 232/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 28 Co 245/2018-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 860 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 17 C 232/2016-234, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 150 339 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,5 % z částky 45 000 Kč od 20. 7. 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že „soudy obou stupňů se při svém rozhodování odchýlily od standardní rozhodovací praxe“. Dále má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka má za to, že „soudy obou stupňů uzavřely, že pokud se zcela a od základu změní obsah a rozsah činností (nové povinnosti) realizovaných na základě písemně uzavřené smlouvy jednou smluvní stranou (žalovaným) pro druhou smluvní stranu (žalobce), nejedná se o změnu smlouvy a smluvní strany jsou i pro tuto změnu vázány písemnou smlouvou uzavřenou o několik let dříve, než ke změně práv a povinností na straně jedné smluvní strany (žalovaného) došlo“, přičemž „tato otázka dle názoru žalovaného dosud nebyla dovolacím soudem řešena“. Prostřednictvím této „otázky“ však nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť nedospěl k závěru, že se „zcela a od základu změnil obsah a rozsah činností specifikovaných ve smlouvě“. Právě naopak - vyšel ze zjištění, že předmětem smlouvy č. 20060502 ze dne 28. 4. 2006, o poskytování technických činností v dopravě, byl závazek žalované poskytovat technické činnosti v dopravě včetně zajišťování služby v provozu a řízení parkovacích ploch, přičemž žalovaná převzala mimo jiné povinnost, že její pracovník bude provádět výběr parkovného. Odvolací soud uzavřel, že instalací automatické parkovací pokladny v dubnu 2009 nedošlo ke změně smlouvy, jestliže ve smlouvě nebylo uvedeno, jakým způsobem bude výběr parkovného prováděn. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Dovolatelka v této souvislosti též namítá, že závazek založený smlouvou uzavřenou v písemné formě, v níž si strany ujednaly, že může být měněna pouze písemně, nelze měnit jinak než písemnou formou, přičemž podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006. Jak bylo uvedeno výše, soudy nižších stupňů uzavřely, že v projednávané věci nedošlo ke změně smlouvy, a tomuto jejich závěru nelze ničeho vytknout. Námitka nedostatku písemné formy změny smlouvy je proto zcela nevýznamná a odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil.

Dovolatelka soudům nižších stupňů dále vytýká, že neprovedly celou řadu důkazů, které navrhla, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnily, majíc za to, že takovým se postupem odchýlily od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou konkrétně cituje. Námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 a další, či - v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž soud prvního stupně v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelkou navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují, soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč některé konkrétně uvedené navržené důkazy neprováděl. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu ani od nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), na které odkázala dovolatelka, neodchýlil.

Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který též odkázala dovolatelka, neboť toto rozhodnutí vychází z odlišného procesního stavu než projednávaná věc (v této jiné věci odvolací soud zaujal odlišný právní názor než soud prvního stupně, a proto se skutková zjištění soudu prvního stupně stala pro právní posouzení věci odvolacím soudem nedostatečnými), závěry citovaného rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadají.

Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly se všemi jejími námitkami, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v této souvislosti ani neuvádí, který předpoklad přípustnosti dovolání zamýšlela uplatnit. K námitce dovolatelky lze dodat, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o dovolání, se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. 11. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru