Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2031/99Rozsudek NS ze dne 20.06.2000

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2000:32.CDO.2031.99.1

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2031/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: T., a.s., proti žalovanému: I. J., podnikatel, zast. advokátem, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp.zn. 2 Cm 135/94, k dovolání žalovaného a žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999, č.j. 3 Cmo 260/97-97, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 231.840,- Kč, se odmítá.

III. Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba o zaplacení dalších 100.000,- Kč zamítá, jakož i v souvisejících výrocích rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl shora uvedeným napadeným rozsudkem v předmětné věci k odvolání žalobce a žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo ve výroku I. uloženo žalovanému zaplatit žalobci 50.000,- Kč, se potvrzuje a v rozsahu zaplacení dalších 100.000,- Kč se mění tak, že žaloba se do této výše zamítá. Ve výroku II., pokud byl napaden v rozsahu 231.840,- Kč, se rozsudek potvrzuje.

Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, ani řízení odvolacího.

V dané věci se domáhal žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost mu zaplatit vzniklou škodu ve výši 264.920,- Kč a jako zadostiučinění za poškození dobrého obchodního jména 150.000,- Kč spolu s náklady řízení.

Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování zjistil, že žalovaný, který byl u žalobce zaměstnán od 1.11.1989 do 31.5.1993 jako samostatný projektant, zpracovával od r. 1992 do května 1993 projektovou dokumentaci pro akci „S. P.". Od 11.1.1993 má žalovaný živnostenské oprávnění k projektování elektrických zařízení. Po skončení pracovního poměru se žalobcem navázal žalovaný spolupráci s T., který byl smluvním partnerem žalobce v době, kdy žalovaný u žalobce pracoval a zakázku, kterou původně vyřizoval smluvně pro T. žalobce, dokončil žalovaný koncem července 1993 sám vlastním jménem a předal ji T. za cenu 252.000,- Kč. V době ukončení pracovního poměru u žalobce odevzdal žalovaný projektovou dokumentaci žalobci nekompletní.

Soud prvního stupně uzavřel, že jednání žalovaného naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch.zák."). Pokud jde o uplatněný nárok na zadostiučinění v penězích 150.000,- Kč, uznal jej soud za odpovídající, naproti tomu nárok na náhradu škody soud nepovažoval za důvodný.

Tento rozsudek napadli odvoláním žalobce i žalovaný a odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, přičemž vyšel ze skutkového stavu věci, zjištěného dostatečně soudem prvního stupně s tím, že žádný z účastníků nenavrhoval doplnění dokazování.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se v rozhodném období dopustil jednání nekalé soutěže. Dovodil však, že je nutno rozlišit stránku pracovněprávní a stránku soutěžní. Pokud žalobce žalovanému vytýká, že po desítky týdnů zpracovávané podklady mu průběžně nepředával a v konečné fázi ani v úplnosti nepředal a způsobil tak, že žalobce nemohl splnit smlouvu pro objednatele díla, tj. T., je to věc vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Na druhé straně, pokud zaměstnanec svým jednáním ještě před tím, než zahájí svou vlastní samostatnou podnikatelskou činnost, si připravuje výhodnější podmínky, které by jinak při zahájení podnikání neměl, na úkor svého zaměstnavatele, pak jde o jednání soutěžní a takové jednání může být hodnoceno jako jednání nekalé soutěže.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že žalovaný si v průběhu roku 1993 po získání živnostenského oprávnění do ukončení pracovního poměru vytvořil předpoklady, aby pro případ, že se nedohodne se zaměstnavatelem o zvýšení odměny za zpracování projektové dokumentace a s vědomím důležitosti včasného dokončení zakázky pro objednatele T., mohl sám zakázku realizovat jako podnikatel. To vyplývá z žalovaným navrženého dodatku z 26.5.1993 k dohodě o rozvázání pracovního poměru, že do 31.5.1993 odevzdá žalobci druhou část II. etapy dokumentace za předpokladu odsouhlasení odměny 167.000,- Kč. Jak žalovaný poté vypověděl, po skončení pracovního poměru zahrnovala uzavřená smlouvy s T. i uvedenou druhou část II. etapy dokumentace. Pokud žalovaný s vědomím eventuality zahájení vlastní podnikatelské činnosti, získaných znalostí a časových a kapacitních možností žalobce i T., vyvolal situaci, kdy se nabízelo pro žalobce či T. jediné řešení využít jeho služeb, přičemž mohl těžit ze znalostí získaných u žalobce, pak toto jednání žalovaného je třeba považovat za jednání nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch.zák.

Pokud jde o uplatněný nárok na zadostiučinění, vycházel odvolací soud ze skutečnosti, že žalobce prokázal, že nesplněním smlouvy s T. došlo k poškození jeho dobrého jména a pověsti spolehlivého partnera. S přihlédnutím ke všem okolnostem odvolací soud považoval za přiměřené peněžní zadostiučinění v částce 50.000,- Kč, a to jednak vzhledem k tomu, že ke snížení dobré pověsti žalobce došlo pouze ve vztahu k jednomu, byť rozhodnému obchodnímu partnerovi, jednak především proto, že i tuto újmu, žalobcem vyčíslenou na 150.000,- Kč, si zčásti žalobce způsobil sám svou dlouhodobou nečinností ve vztahu k žalovanému jako svému zaměstnanci, když nijak nevyužil svá práva zaměstnavatele. Odvolací soud proto změnil napadený výrok co do výše zadostiučinění tak, že přiznal částku 50.000,- Kč a v rozsahu dalších 100.000,- Kč žalobu zamítl.

V rozsahu nároku na zaplacení 231.840,- Kč odvolací soud neshledal odvolání důvodným. Pokud žalobce tuto částku uplatňoval jako náhradu škody, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. V odvolání žalobce vychází z odměny, kterou získal žalovaný za provedení díla pro T. a z této částky odvozuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále též „obč. zák."). Nehledě k tomu, že výše odměny je vždy věcí dohody a vyjadřuje i jiné aspekty než časovou náročnost, žalobce nijak neprokázal také vznik bezdůvodného obohacení v konkrétní výši na straně žalovaného. Co do nároku na zaplacení předmětné částky proto odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 219 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba účastníci řízení.

Žalobce v dovolání ze dne 6.4.1999 napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž přípustnost dovolání opírá o ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako důvody dovolání uvádí důvody uvedené v ust. § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c) a d) o.s.ř.

Žalobce rekapituluje skutkový stav, jak vyplynul z dokazování v řízení a především zdůrazňuje, že žalovaný získal jako projektant u žalobce při zpracování projektu akce P. rozsáhlé „know-how", přičemž již v lednu 1993 dávno před rozvázáním pracovního poměru si opatřil žalovaný živnostenské oprávnění a pro dokončení díla si stanovil podmínku vyplacení mimořádné odměny 167.000,- Kč. Byl si vědom toho, že žalobce je pod časovým tlakem při bezprostředním termínu odevzdání díla a riskuje sankce i ztrátu dobrého jména. Žalobce přesto tuto nestoudnou podmínku odmítl a žalovaný pak prodal dílo, zpracované z 95% za peníze žalobce, investorovi vlastním jménem. Zbylých 5% je již ekvivalentem práce, kterou žalovaný vykonal na díle jako projektant - podnikatel. Tím žalovaný bezezbytku naplnil skutkovou podstatu nekalosoutěžního jednání a žalobce má nároky na zadostiučinění za imateriální újmu a na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Žalobce dovozuje, že vynaložil značné prostředky na zpracování projektu, zejména na mzdy pro žalovaného. Tím, že žalovaný odmítl žalobci vydat výsledky své práce, bylo žalobci znemožněno předat investorovi dílo a tím žalobci vznikla škoda. Současně mu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal za převážnou část díla ještě jako zaměstnanec žalobce. To, že oba soudy tuto reparaci nepřiznaly, je v přímém rozporu s výsledky dokazování a je tak naplněn důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. pro změnu napadeného rozhodnutí. Závěr, že žalobci nevznikla škoda resp. že si ji způsobil sám, nemá oporu v provedeném dokazování. Škodou je to, že všechny náklady, které žalobce vynaložil na projekt akce P. a jimiž měly odpovídat výnosy z realizace této zakázky, byly žalobcem, vynaloženy marně, když „plody této práce shrábl žalovaný do vlastní kapsy". Žalovaný si neoprávněně přivlastnil know-how , získané po dobu jednoho roku práce u žalobce na daném projektu a mezi tímto jednáním a nerealizací výnosu z tohoto know-how na straně druhé je příčinný vztah. Ušlým ziskem je rozdíl mezi náklady a tím, co mělo být inkasováno. Nelze dedukovat, že by si žalobce zcela nebo zčásti škodu zavinil sám.

Vedle náhrady škody však ust. § 53 obch.zák. hovoří i o bezdůvodném obohacení. Žalovaný získané know-how zneužil k vlastnímu prospěchu. Počkal si spekulativně na vhodný okamžik a nabídl hotový projekt investorovi, který projekt nutně potřeboval. Nekalosoutěžní chování je nepoctivým zdrojem, jde o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Oba soudy se bezdůvodným obohacením nezabývaly. Tím, že soudy neřešily otázku náhrady škody resp. bezdůvodného obohacení, je naplněn důvod dovolání podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Právě skutečnost, že žalovaný nepředal rozdělané dílo, byla nakonec důvodem pro rozvázání pracovního poměru, protože jinými donucovacími prostředky zaměstnavatel nedisponuje.

Dále žalobce namítá, že pokud odvolací soud snížil výši zadostiučinění, jde o závěr, který je v rozporu s ust. § 265 obch.zák. o poctivém obchodním styku, neboť žalovanému byla ponechána převážná část výtěžku nekalosoutěžního jednání. Kromě toho při sjednávání odměny v poctivém obchodním styku je nutno vždy vycházet z pracnosti díla a z relace, v jakém rozsahu se na práci podílel žalobce a v jakém (nepatrném) rozsahu žalovaný.

Žalobce s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok soudů obou stupňů tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci zadostiučinění 150.000,- Kč a dále částku 231.840,- Kč jako bezdůvodné obohacení, když pouze v rozsahu 20.160,- Kč do celkové ceny 252.000,- Kč je odpovídající ta část práce, kterou vykonal žalovaný sám.

Žalovaný v podaném dovolání ze dne 22.4.1999 odkazuje na ust. § 241 odst. 2 písm. c) a d) o.s.ř. Uvádí, že žalobce uplatnil tezi, že se žalovaný dopustil nekalé soutěže, nejprve formou trestního oznámení, příslušný orgán Policie ČR však věc odložil. Ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně a odvolacím nebylo prokázáno jednání nekalé soutěže. Ze strany žalobce jako zaměstnavatele nebyly proti žalovanému jako zaměstnanci vzneseny žádné námitky. Při skončení pracovního poměr žalovaný odevzdal všechny materiály i termínované části projektů uvedené ve smlouvě. Tím přestal být soutěžitelem ve smyslu § 41 a násl. obch. zák. Teprve poté se obrátil T. na žalovaného se žádosti o dokončení díla, které nemohl dokončit původní smluvní partner. Aniž by byl žalovaný informován o ukončení vztahu mezi žalobcem a T., souhlasil s dokončením díla, aby uspokojil naléhavou společenskou potřebu a zabránil vážným ztrátám. Nebyla prokázána účast žalovaného na hospodářské soutěži, iniciativu vyvinul T. Žalovaný neměl žádné podklady a objednatel je sám dodal, aby žalovaný mohl práci dokončit. Odvolací soud bez dokazování převzal názor soudu prvního stupně, že žalovaný poškodil žalobce, dokonce i tím, že odcizil z pracoviště materiály pro dílo, dokončené pro T. Soudy ani nespecifikovaly, v čem spatřovaly zneužití dobrých mravů ze strany žalovaného. Postoj žalobce, jak vyplývá i z výsledků trestního řízení, lze hodnotit jako mstu.

Z uvedených důvodů s poukazem na to, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek v obou instancích nesprávné právní posouzení věci a v řízení se projevily i vady ve skutkových zjištěních, žalovaný navrhuje, aby oba rozsudky byly zrušeny s tím, že se nedopustil jednání nekalé soutěže.

V následném podání z 23.4.1999 žalovaný předkládá doklady ke svým tvrzením. Z protinávrhu smlouvy o dílo mezi žalobcem a T. je podle něj patrné, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce odevzdal všechny části projektu podle smlouvy, všechny důležité části provedl na základě objednávky T. až v době, kdy již nebyl zaměstnancem žalobce. Žalovaný odevzdal žalobci druhou etapu druhé části projektu. Předmětem jednání s žalobcem byla dohoda o externí spolupráci, podpisy vedoucích pracovníků bylo prokázáno, že dílo může být dokončeno v externí spolupráci.

V dodatku ze dne 25.8.1999 žalovaný opravuje ve svém dovolání citaci ust. § 241 odst. 2 písm. c) a d) na ust. § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.

K výzvě soudu prvního stupně, aby oba dovolatelé doplnili svá dovolání v souladu s § 209 a § 43 o.s.ř. o specifikaci rozsahu dovolání, dovolací důvody a návrh, jak má soud rozhodnout, žalovaný v podání ze dne 13.5.1999 uvedl, že nebyla prokázána účast žalovaného na hospodářské soutěži a jeho jednání nekalé soutěže ve smyslu ust. § 41 a násl. obch.zák.; žalovaný opětně poukazuje na to, že to byla iniciativa objednatele, tj. T., který požádal žalovaného o dokončení projektu, o ukončení vztahu mezi žalobcem a T. žalovaný nevěděl a proto nemohl porušit dobré mravy. Žalovaný přijal zpracování III. etapy projektu pro T., avšak musel poté vycházet z matriálů T., protože část díla již zpracovaná byla komplikovaná a bylo třeba použít další materiály objednatele.

Žalobce v podání ze dne 13.5.1999 doplňuje, že dovolání směřuje jednak proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jimž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jednak proti rozhodnutí soudů obou stupňů, tj. výroku sub II. rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzeného výrokem soudu odvolacího. Dovozuje, že zjištěný skutkový stav, který oba soudy učinily podkladem rozhodnutí, neodpovídá výsledkům dokazování. Žalobce se snažil, jak bylo prokázáno i výpověďmi svědků M. a K., přimět žalovaného k průběžnému předávání výsledků projekčních prací, žalovaný však nechtěl spolupracovat. Odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaný byl ochoten za odměnu 167.000,- Kč projekt během 5 dnů připravit k předání. Závěr, že si žalobce způsobil újmu sám, je v rozporu s výsledky dokazování.

Pokud jde o zamítavý výrok rozhodnutí obou soudů ve vztahu k nároku na náhradu škody, žalobce opětovně namítá, že závěry soudů jsou v rozporu s provedeným dokazováním a věc nesprávně právně posoudily ve druhém stupni i pokud jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Žalobce zaměstnával žalovaného za účelem projekčních prací pro zakázku T., na kterou vynakládal osobní (mzdy) i věcné náklady (např. náklady na planografii). Žalovaný svým jednáním způsobil, že žalobce nemohl odevzdat projekt, který si žalovaný přivlastnil. Tak žalobce nemohl získat vynaložené náklady inkasem smluvené ceny od T. Výnos z díla inkasoval žalovaný, který se tak bezdůvodně obohatil. Přitom žalovaný inkasoval finanční podíl i za tu část díla, kterou vytvářel v době zaměstnání u žalobce, což soud nezohlednil.

Žalobce vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 53 obch.zák. a § 451 obč.zák.

Žalobce opravuje petit dovolání a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o snížení náhrady přiznané výrokem sub I. soudu prvního stupně a dále zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o výrok sub II. rozsudku soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to přiznání inkasa 90% ceny za dílo žalovaným jako bezdůvodného obohacení.

V dalším dodatku k dovolání z 10.8.1999 žalovaný rozvádí svá tvrzení k dokladům, které předložil. Z protinávrhu smlouvy mezi žalobcem a T. je patrné rozdělení projektu na samostatné etapy a termíny. Termín plnění dvou etap byl k 31.5.1993, kdy byl a žalovaným rozvázán pracovní poměr. Ostatní neprovedené práce byly součástí III. etapy s termínem 16.7.1993, kteréžto práce již provedl žalovaný na objednávku T. v době, kdy již nebyl zaměstnancem žalobce. Zpracovaný projekt druhé části II. etapy odevzdal žalovaný v souladu se smlouvou k 31.5.1993. Žalovaný měl zájem o externí spolupráci, o níž se žalobcem jednal, žalobce však dodatek k dohodě o rozvázání pracovního poměru nepřijal.

Konečně v následném vyjádření ze dne 9.8.1999 žalovaný vznáší další námitky, že jej žalobce neseznámil s definitivním zněním smlouvy mezi žalobcem a T., přestože žalovaný byl ve funkci hlavního projektanta, a to ani na opakované požadavky. Poté, co dal žalobce žalovanému výpověď, byl žalovaný nucen si obstarat živnostenské oprávnění. Po nahrazení výpovědi dohodou o skončení pracovního poměru žalobce požadoval, aby byl projekt dokončen v externí spolupráci. Tvrzení žalobce, že žalovaný byl ochoten dokončit projekt během 5 dnů za podmínky zaplacení mimořádné odměny 167.000,- Kč, je nepodloženou spekulací žalobce. Uváděná částka měla být ekvivalentem práce žalovaného na projektu mimo pracovní dobu, protože projekt byl mimořádně komplikovaný a náročný. Že se žalobce dostal do kritické situace s dokončením projektu bylo důsledkem nekompetentnosti jeho vedoucích pracovníků. Žalovaný polemizuje s některými formulacemi žalobce a zdůrazňuje, že asi 3 týdny po ukončení pracovního poměru s žalobcem inicioval T. urychlené uzavření smlouvy o dílo s žalovaným, jejímž předmětem bylo kompletní zpracování projektu „S. P.". Podle názoru žalovaného se oba soudy nevyrovnaly s otázkou nekalé soutěže vzhledem k provedeným důkazům a rozporným výpovědím pracovníků žalobce.

Nejvyšší soud jako dovolací, po zjištění, že obě dovolání vykazují stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve musel zabývat přípustností obou dovolání.

Pokud se jedná o dovolání žalobce, je co do výroku o přiměřeném zadostiučinění dovolání přípustné jen v rozsahu rozdílu mezi potvrzením přiznané částky a žalovanou částku, tedy co do zamítnuté částky 100.000,- Kč, neboť jen v tomto rozsahu byl výrok rozhodnutí soudu prvního stupně výrokem rozhodnutí odvolacího soudu změněn. V tomto rozsahu také žalobce petit dovolání opravil. Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II.rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení v rozsahu 231.840,- Kč, v tomto rozsahu není dovolání žalobce přípustné, neboť není dán žádný z důvodů přípustnosti ani podle § 238 odst. 1, ale ani podle § 239 odst. 1 nebo 2 o.s.ř., když odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a vyslovení této přípustnosti v odvolacím řízení žalobce ani nenavrhoval, a ze spisu se nepodává ani přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř.

Žalovaný se v dovolání domáhá, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů, z obsahu dovolání, které popírá existenci jednání nekalé soutěže, lze dovodit, že žalovaný napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobci 50.000,- Kč jako zadostiučinění. V rozsahu zaplacení dalších 100.000,- Kč odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu do této výše zamítl; v tomto rozsahu tudíž odvolací soud žalovanému vyhověl a dovolání žalovaného je v tomto rozsahu subjektivně nepřípustné. Co do potvrzené částky 50.000,- Kč je dovolání žalovaného nepřípustné, protože není dána ani přípustnost podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť taková procesní situace nenastala a kromě toho i tak by bylo dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., když částka nepřevyšuje v obchodní věci 50.000,- Kč.

Předmětem přípustného dovolacího řízení tudíž zůstala jen částka 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, a to na základě dovolání žalobce v rozsahu zamítnutých 100.000,- Kč.

Dovolací řízení se tak zúžilo na právní závěr, zda se žalovaný dopustil jednání nekalé soutěže podle základního ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. takové intenzity, že má žalobce v důsledku jednání žalovaného nárok na přiměřené zadostiučinění v žalované výši 150.000,- Kč, nikoli jen v přiznané výši 50.000,- Kč

Soud prvního stupně i soud odvolací provedly rozsáhlé dokazování, z něhož vyplynula následující jednoznačná skutková zjištění, s nimiž se dovolací soud ztotožnil. Je nesporné, že žalovaný pracoval od r. 1989 do 31.5.1993 u žalobce jako samostatný resp. hlavní projektant, v posledním roce na akci „S. P." a že projektová dokumentace na tuto akci byla k 31.5.1993, ke kterémužto dni mezi stranami byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru, rozpracována do druhé části II. etapy včetně. Po tomto termínu dokončil žalovaný III. etapu projektové dokumentace již jako fyzická osoba - podnikatel s živnostenským oprávněním. Projektovou dokumentaci předal žalovaný objednateli T. koncem července 1993 za sjednanou cenu 252.000,- Kč.

Není pochyb o tom, že žalovaný již jako podnikatel dokončil zakázku ve vysokém stupni rozpracovanosti a že tuto projektovou dokumentaci dokončil s využitím vnitřních informací a poznatků (know-how), získaných převážně v pracovním poměru u žalobce. K dokončení díla pro T. potřeboval žalovaný po skončení pracovního poměru u žalobce již jen pouhé necelé 2 měsíce a byl dokonce připraven dokončit dílo pro žalobce za mimořádnou odměnu ve velmi krátké době po skončení pracovního poměru v tzv. externí spolupráci. Přitom od 1.6.1993 již žalovaný vystupoval vůči žalobci jako soutěžitel, tj. účastník hospodářské soutěže ve smyslu § 41 obch.zák.

Tato zjištění jsou nepochybná a tvrzení a námitky žalovaného ve vztahu k základním skutkovým zjištěním jsou irelevantní a nelze dovodit, že zjištěný skutkový stav nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.).

Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá právní závěr, že se žalovaný dopustil jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli (ust. § 44 odst. 1 obch.zák.); v tomto případě byla žalobci bezesporu způsobena újma v tom, že nemohl odevzdat smluvené dílo objednateli T., ač na tomto díle jeho pracovník - žalovaný odpracoval podstatnou část prací a po skončení pracovního poměru žalovaný dílo odevzdal objednateli sám, vlastním jménem a na svůj vrub jako podnikatel. V posuzovaném případě byly splněny všechny znaky generální klauzule o jednání nekalé soutěže, tj. že žalovaný se tohoto jednání dopustil jako soutěžitel, toto jednání bylo v rozporu s dobrými mravy a bylo způsobilé přivodit újmu žalobci jako jinému soutěžiteli.

Pokud jde o nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění podle ust. § 53 obch. zák., odvolací soud je přiznal ve výši 50.000,- Kč. Tuto výši pokládá dovolací soud za minimální, a to s přihlédnutím k nepříznivé situaci, v níž se ocitl žalobce v důsledku jednání žalovaného, na druhé straně dovolací soud vzal v úvahu postoj žalobce vůči žalovanému v celém průběhu plnění zakázky pro T., nedostatečnou součinnost se žalovaným a okolnosti, za nichž byla v závěrečné fázi zakázka dokončena, přičemž na vzniklé neuspokojivé situaci měl svůj podíl i žalobce.

Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce v části, ve které je nepřípustné odmítl, podle ust. § 218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 243b odst. 4 o.s.ř. a v případě žalovaného dovolání odmítl podle ust. § 218 odst. 1 písm. b) a písm. c) ve vazbě na § 243b odst. 4 o.s.ř. Ve zbývajícím bylo dovolání žalobce zamítnuto podle § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu je tomuto rozsahu správné a nebyl shledán žádný z tvrzených důvodů dovolání podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d), cit. ustanovení o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dílem podle § 142 odst. 1 a dílem podle § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. Žalobce neměl zčásti úspěch ve věci, oba dovolatelé pak procesně způsobili, že dovolání muselo být z větší části odmítnuto.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. června 2000

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru