Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2016/2019Usnesení NS ze dne 29.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Zdravotnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2016.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2016/2019-147

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce S. Z., narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení 78 682,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 376/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 72 Co 197/2018-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 78 682,30 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nedoplatku úhrady za jím provedenou a vykázanou zdravotní péči v roce 2014, neboť ve vyúčtování ze dne 7. 4. 2015 byl žalovanou uplatněn smluvně sjednaný limit maximální úhrady, a ze žalobcem vykázané částky 1 175 258,16 Kč bylo uhrazeno toliko 1 096 575,86 Kč.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, č. j. 12 C 376/2016-85, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 1. 2018, č. j. 12 C 376/2016-92, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 78 682,30 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 500 Kč (výrok I), a dále rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 1 200 Kč (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž uvádí, že podstata jím uplatněného nároku spočívá na posouzení „hmotně právních otázek, které … dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ačkoli dovolatel výslovně neuvádí rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání patrno, že směřuje toliko proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodováno o věci samé.

Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz).

Dovolatel předkládá, jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, otázku, „zda s ohledem na legislativní změny, a to novelizaci vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb. vyhláškou č. 421/2013 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, jež nabyla účinnosti od 1. 1. 2014, která nově v segmentu gynekologické péče – preventivní prohlídky gynekologem a péče s ní související zavedla v roce 2014 nově definovaný výkon 63050 s novou bodovou hodnotou tohoto výkonu 519 bodů, lze limitovat úhradu výkonů zdravotní péče v roce 2014 limity plynoucími z uplatnění průměrných úhrad za zdravotní výkony na jednoho unikátního pojištěnce v referenčním období roku 2012, tedy v době předcházející legislativním změnám účinným od 1. 1. 2014, kdy spektrum a bodová hodnota předmětných výkonů včetně jeho ceny byla zcela jiná a kdy k dosažení limitu maximální úhrady v odbornosti 603 v roce 2014 došlo pouze v důsledku uvedené legislativní změny, kterou se změnilo spektrum nasmlouvaných výkonů, jeho bodová hodnota a cena, což ve svých konečných důsledcích způsobilo nárůst průměrné úhrady na jednoho unikátního pojištěnce a celkovou výši úhrady, která překročila limity stanovené maximální úhradou ve sledovaném období“.

Ačkoli dovolatel ve vztahu k této otázce nejprve uvedl, že podstatou sporu není to, zda je předmětný výkon 63050 výkonem novým či nikoli, následně svou dovolací argumentaci zakládá na skutečnosti, že výkon 63050 byl výkonem novým, neboť namítá, že žalovaná jednostranně porušila smluvní ujednání úhradových dodatků mezi účastníky, neboť „oproti referenčnímu období roku 2102 došlo vlivem změny účinné od 1. 1. 2014 ke změně nasmlouvaného rozsahu poskytovaných hrazených služeb v dané odbornosti (tj. ke změně spektra nasmlouvaných výkonů) a k nárůstu průměrné úhrady na jednoho unikátního pojištěnce, což mělo vést k tomu, že celková výše úhrady poskytovateli měla být ze strany žalované jako zdravotní pojišťovny navýšena o hodnotu poskytovatelem vykázaných a pojišťovnou uznaných nově nasmlouvaných zdravotních výkonů, včetně ZUM a ZULP“ (zvlášť účtovaného materiálu a zvlášť účtovaných léčivých přípravků). Odvolací soud však při právním posouzení souladu žalovanou provedené úhrady s obsahem smlouvy a dodatků, v nichž účastníci pro dané období (podle § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. 8. 2015) sjednali způsob úhrady, její výši a regulační omezení, vycházel se skutkového zjištění (jak jej učinil soud prvního stupně), že výkon 63050 nebyl výkonem novým, neboť šlo pouze o sjednocení způsobu vykazování preventivní gynekologické prohlídky (nově byla vykazována jediným kódem výkonu namísto dosavadní kombinace několika kódů výkonů). Obsah prohlídky podle soudu nižších stupňů zůstal stále stejný, nešlo o změnu (nasmlouvaného) rozsahu poskytovaných hrazených služeb (změnu spektra nasmlouvaných výkonů). K tomuto závěru dospěly soudy nižších stupňů mimo jiné z dodatku smlouvy sjednané mezi žalobcem a žalovanou, v němž smluvní strany předmětný výkon výslovně vyloučily z množiny nově nasmlouvaných výkonů, u kterých mělo dojít k navýšení celkové výše úhrady.

Takto formulovanou otázku (vycházející z jiného než v řízení zjištěného skutkového stavu) tedy odvolací soud neřešil. Jelikož na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004).

K námitce žalobce zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu, že výkon 63050 nebyl nově nasmlouvaným výkonem, lze dodat, že dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).

Zpochybňuje-li dovolatel limitaci úhrady výkonů zdravotní péče též s akcentováním skutečnosti, že v rozhodném období došlo (úhradovou vyhláškou) ke zvýšení bodového ohodnocení zdravotních výkonů oproti referenčnímu období (v případě gynekologické preventivní prohlídky z 339 bodů na 519 bodů), lze pro úplnost uvést, že k otázce limitace úhrady zdravotních výkonů ve vztahu ke zvýšení bodového ohodnocení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle kterého zvýšení bodového ohodnocení zdravotních výkonů nelze posoudit jako skutečnost zakládající právo poskytovatele zdravotní péče na úhradu nad limit stanovený úhradovou vyhláškou. S tímto závěrem tak napadené rozhodnutí není v rozporu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka rozporu úpravy limitace úhrad s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (uveřejněným pod číslem 396/2013 Sb.), při které dovolatel poukazuje na skutečnost, že deklarovaná bodová hodnota ve výši 1,08 Kč je fakticky znehodnocena na skutečnou hodnotu 0,94 Kč/bod, a tím, že zdravotní pojišťovna (žalovaná) hradí péči s hodnotou bodu pod 1 Kč, dochází k přenášení části nákladů na hrazenou péči ze státu (resp. zdravotní pojišťovny) na poskytovatele zdravotní péče (žalobce). Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu (dovolatelem zmíněný nález sp. zn Pl. ÚS 19/13, dále jeho nálezy ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, uveřejněný pod číslem 231/2000 Sb., ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, uveřejněný pod číslem 15/2016 Sb., a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), podle které samotný institut limitace výše úhrad nebyl shledán bez dalšího jako ústavně vadný s tím, že protiústavní důsledky aplikace pravidel stanovení úhrad (limitace její maximální výše v rozhodném období) podle úhradové vyhlášky mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že (v daném úhradovém období) souhrnná úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrýt ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči, resp. znemožní dosažení přiměřeného zisku. Dovolatel zřejmě přehlíží, že parametry úhrady a její maximální výše byly v projednávané věci sjednány (smluvně) dohodou mezi žalobcem a žalovanou (zčásti odchylně od úhradové vyhlášky). I kdyby však měly být shora uvedené závěry nálezové judikatury Ústavního soudu týkající se ústavní konformity aplikace úhradových vyhlášek vztaženy na poměry projednávané věci, z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel v řízení před soudy nižších stupňů netvrdil takové konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by mu souhrnná úhrada vyplacená v posuzovaném období neumožnila dosáhnout přiměřeného zisku či dokonce nepokryla ani jeho celkové účelně vynaložené náklady na péči v posuzovaném období. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani této námitce žalobce, neboť neshledal, že by odvolací soud věc posoudil ústavně nekonformním způsobem.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, tj. dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Ačkoliv dovolatel avizoval předložení „hmotně právních otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny“, v dovolání formuloval pouze jedinou (výše citovanou) otázku. V rámci své další argumentace, v níž rozvíjí své právní úvahy, žádnou další konkrétní právní otázku s dostatečnou určitostí a srozumitelností nevymezil. V této části tedy dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 9. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru