Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 2009/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Postoupení pohledávky
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2009.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 2009/2017-138

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Intrum Justitia, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 25083236, zastoupené Mgr. Robertem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 4, 7. května 1109/26, proti žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení částky 53 782,93 Kč s příslušenstvím a 880 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 127 C 101/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2016, č. j. 8 Co 580/2016-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 127 C 101/2014-96, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 53 782,93 Kč s příslušenstvím a částku 880 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 53 582,93 Kč s příslušenstvím a změnil jej ohledně částky 880 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání s tím, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Co do přípustnosti uvádí, že jde „o právní otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou“ a že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, kterou konkrétně cituje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části včetně potvrzujícího nákladového výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „lze při důkazním hodnocení přihlížet k obsahu návrhu účastníka na smírné vyřešení věci, pokud ke smíru nakonec nedojde“. Prostřednictvím této námitky se však dovolatel pokouší zpochybnit skutkový závěr soudu, z něhož vycházel při právním posouzení věci, konkrétně že žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky ve výši žalované částky. Tato skutečnost byla prokázána historickým výpisem z účtu a je i v souladu s projevem právního zástupce žalovaného při jednání před okresním soudem, kdy uvedl, že žalovaný by měl zájem uzavřít s žalobkyní smír. Uvedeným způsobem však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazuje, při řešení otázky, zda „při zpochybnění obsahové pravosti a správnosti soukromoprávní listiny postačí pouze formální zpochybnění, či je nutno toto zpochybnění zdůvodnit“. Otázka formulovaná dovolatelem není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tak tomu je i v případě této otázky. Odvolací soud otázku nutnosti zdůvodnění zpochybnění obsahové pravosti a správnosti listin předložených žalobkyní neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil. Dovolatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, která má judikatorní přesah, a to zda je dána aktivní věcná legitimace žalobkyně, jestliže podle smlouvy o postoupení pohledávky nabyla pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, avšak podle závěru soudu nárok nelze opřít o smlouvu o úvěru, ale jde o bezdůvodné obohacení. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož smlouva o postoupení pohledávky musí obsahovat označení smluvních stran, vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky. Z pohledu platnosti postoupení pohledávky je právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Zda bude žalobní nárok, jehož předmětem je postoupená pohledávka, posléze soudem posouzen po právu či nikoli, v jaké výši bude přiznán a z jakého právního titulu (například jako nárok ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení), je tedy otázka zcela jiná, která s otázkou platnosti postoupení vůbec nesouvisí a která je odvislá od posouzení, jež soud učiní na základě skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce. Dovolatel nenamítá, že by kvůli odlišné právní kvalifikaci byla postupovaná pohledávka zaměnitelná s jinou pohledávkou. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto s citovanou judikaturou v souladu.

Pro úplnost se dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, na nějž odkazuje dovolatel, vychází ze zcela odlišného skutkového stavu a odvolací soud se od něj neodchýlil.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. 11. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru