Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1991/2018Rozsudek NS ze dne 20.08.2019

HeslaPrávní úkony
Smlouva o úvěru
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1991.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 266 obch. zák.

§ 391 odst. 1 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1991/2018-772

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ALVAR, s. r. o., se sídlem v Uherském Ostrohu, Drahová 818, identifikační číslo osoby 26238705, proti žalovanému V. E., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Teleckým, advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138/17, o zaplacení částky 2 261 834 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 41/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 Co 488/2014-715, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 Co 488/2014-715, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 17 C 41/2004-553 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 208 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Banka Bohemia, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela se společností Bohemia Mariánské Lázně a. s. (dále jen „dlužník“) dne 5. 3. 1992 smlouvu o úvěru č. 140117/92 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 5 700 000 Kč. Úvěr měl být vrácen v dohodnutých měsíčních splátkách do 28. 2. 1996. Dlužník a žalovaný uzavřeli dne 4. 11. 1996 smlouvu o převzetí dluhu, v níž se dohodli, že žalovaný přebírá závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 3 000 000 Kč. Banka dala písemný souhlas s převzetím dluhu žalovaným dne 6. 11. 1996. V dohodě o splácení úvěru ze dne 27. 11. 1996 (dále též jen „dohoda“ nebo „dohoda o splácení úvěru“) se banka a žalovaný dohodli v bodě 3. na splátkovém kalendáři, podle něhož byl žalovaný povinen splácet úvěr vždy k poslednímu dni v měsíci v době od 31. 1. 1997 do 31. 12. 1997 v přesně dohodnutých, různě vysokých splátkách, v bodě 4. si ujednali, že v případě prodlení s dílčí splátkou delším než 15 dní dojde ke ztrátě výhody splátek. V bodě 5. dohody si smluvili, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář úvěru pro další období, s tím, že podmínkou je bezchybné plnění podmínek podle bodu 3. a 4. této dohody. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 12. 2001 banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni.

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 16. 5. 2013, č. j. 17 Co 312/2008-482, jímž byl zrušen v pořadí první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), je neplatná, protože projev vůle osob oprávněných jednat za dlužníka nebyl učiněn v souladu se způsobem zavazujícím společnost ve vztahu ke třetím osobám zapsaným v obchodním rejstříku, dospěl k závěru, že byly-li peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru dlužníku poskytnuty nejpozději dne 28. 6. 1994, jde o bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451, § 456, § 457 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Smlouvou o převzetí dluhu uzavřenou podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. mezi dlužníkem a žalovaným, k níž banka dala písemný souhlas, žalovaný nastoupil jako dlužník na místo původního dlužníka, pasivní legitimace žalovaného je proto dána. Současně je dána i aktivní legitimace žalobkyně, neboť nabyla pohledávku ve výši 2 261 834 Kč smlouvou o postoupení pohledávek. V projednávané věci nebylo postoupení pohledávky původního věřitele jinému vyloučeno dohodou s dlužníkem a pohledávka může být postoupena i bez souhlasu dlužníka. Žalovanému zůstaly podle ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák. zachovány námitky, které mohl jako dlužník uplatnit v době postoupení pohledávky.

S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že týká-li se neplatný právní úkon obchodního závazkového vztahu, řídí se právní vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z tohoto právního úkonu právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.

Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným, soud prvního stupně citoval ustanovení § 387, § 388, § 394 odst. 2, § 397 a § 400 obch. zák. a k nim uvedl, že v projednávané věci začala promlčecí doba běžet dnem 5. 3. 1992, a pro vrácení plnění z neplatné smlouvy končila dne 5. 3. 1996. Běh promlčecí doby se podle ustanovení § 402 obch. zák. zastavil podáním žaloby na plnění bankou dne 28. 2. 2001. Jedinou právní skutečností, se kterou obchodní zákoník spojuje přetržení běhu promlčecí doby, je uznání závazku dlužníkem. S odkazem na ustanovení § 407 obch. zák. soud prvního stupně dovodil, že v dané věci došlo několikrát na základě konkludentního uznání závazku dlužníkem k přetržení běhu promlčecí doby a k počátku běhu nové, opět čtyřleté promlčecí doby. Stalo se tak dne 10. 7. 1994 poté, co dlužník část dluhu uhradil, a při projednání řešení dlužných částek banka požadovala zaplacení částky 3 840 000 Kč, proti čemuž dlužník ničeho nenamítal. Dále dne 22. 10. 1996, kdy dlužník žádal banku o souhlas s převzetím dluhu žalovaným, neboť předmětem smlouvy o převzetí dluhu může být toliko existující, dosavadním dlužníkem nezpochybněný dluh, a dne 4. 11. 1996, kdy došlo k uzavření dohody, že závazek dlužníka ve výši 3 000 000 Kč přebírá jako nový dlužník žalovaný. Dne 27. 11. 1996 se banka a žalovaný v písemně uzavřené dohodě o splácení úvěru dohodli, že v roce 1997 bude dlužník splácet dluh ve splátkách vyčíslených v rozmezí od 53 000 Kč do 61 313 Kč měsíčně vždy k poslednímu dni v měsíci s tím, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář úvěru pro další období. U jednotlivých splátek tedy znovu začala běžet čtyřletá promlčecí doba, která u první splátky skončila 31. 1. 2001 a u poslední 31. 12. 2001, u zbytku dluhu ve výši 2 315 225 Kč pak promlčecí doba skončila již dne 27. 11. 2000. Dne 4. 3. 1998 žalovaný zaplatil na dluh 23 000 Kč, výše dluhu po tomto plnění činila 2 261 834 Kč a promlčecí doba ohledně této částky skončila dne 4. 3. 2002. Absolutní konec promlčecí doby podle ustanovení § 408 obch. zák. nastal dne 5. 3. 2002, ustanovení o omezení promlčecí doby se aplikuje bez ohledu na případné stavění nebo přetržení promlčecí doby, námitka promlčení se však neuplatní, pokud soudní řízení bylo zahájeno před uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Byla-li žaloba podána dne 28. 2. 2001, právo žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 208 834 Kč není promlčeno a žaloba je důvodná.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy všech stupňů (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí ustanoveními § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, neboť smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena a úvěr byl dlužníkovi podle této neplatné smlouvy vyplacen. Dále se zabýval odvolacími námitkami, jež se týkaly nedostatku věcné legitimace obou účastníků. S podrobným odůvodněním přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 12. 2001 a že žalovaný je pasivně věcně legitimován podle smlouvy o převzetí dluhu ze dne 4. 11. 1996. Odvolací soud citoval ustanovení § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že platba žalovaného 23 000 Kč na úhradu dluhu dne 4. 3. 1998 je identifikována jako inkasní příkaz, nebyla tedy uskutečněna na základě aktivity žalovaného a není možno uvažovat o tom, že by jí žalovaný uznal zbytek dluhu částečným plněním podle ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. V důsledku toho nemůže obstát ani úvaha soudu prvního stupně, že od okamžiku tohoto částečného plnění počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která neuplynula přede dnem zahájení řízení. Zopakoval, že dne 27. 11. 1996 banka a žalovaný uzavřeli dohodu o splácení úvěru na rok 1997 s tím, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou upřesněny na konci roku 1997. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil rozdíl mezi částečným plněním ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., které může mít za splnění dalších podmínek účinky uznání dluhu, a plněním dílčím, o nějž jde typicky tehdy, bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách. Žalovaný platil v roce 1997 v měsících lednu, únoru a srpnu splátky v dohodnuté výši, v březnu, květnu, říjnu a listopadu zaplatil částky vyšší a ve zbývajících měsících naopak nižší. Přeplatky i nedoplatky jsou nepatrné, s jedinou výjimkou vždy nižší než 100 Kč, a přeplatky zhruba odpovídaly nedoplatkům. Nadto šlo o platby v hotovosti, u nichž je zaokrouhlování běžné, z průběhu placení dohodnutých splátek tedy nelze usuzovat, že jím dlužník uznává i zbytek dluhu.

Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že na dohodu o splácení úvěru je třeba pohlížet jako na tzv. kumulativní novaci podle ustanovení § 516 obč. zák., neboť z obsahu dohody vyplývá, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář pro další období, z čehož nelze dovozovat, že by došlo ve vztahu ke zbývající části dluhu k dohodě účastníků o změně doby plnění, protože žádná nová doba plnění jimi dohodnuta nebyla. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že právní úprava promlčení má v obchodním zákoníku komplexní povahu a nedostatek výslovné úpravy počátku běhu a délky promlčecí doby je třeba v obchodních vztazích mezi podnikateli řešit podle obecné úpravy obsažené v ustanoveních § 391 a § 397 obch. zák. Zdůraznil, že v průběhu odvolacího řízení účastníci učinili nesporným, že k vyplacení částky uvedené ve smlouvě o úvěru došlo nejpozději dne 28. 6. 1994. Odkázal na ustanovení § 340 odst. 2, § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. s tím, že věřitel mohl žádat plnění po dlužníkovi již bezprostředně po vyplacení úvěru dne 29. 6. 1994 a právo vůči dlužníku objektivně mohl uplatnit u soudu dne 30. 6. 1994, kdy počala běžet čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. zák. Odvolací soud citoval ustanovení § 342 odst. 1 a 2 obch. zák. a oproti názoru žalobkyně dospěl k závěru, že dohoda o splácení úvěru neobsahovala žádné ujednání o době plnění zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč, stanovené ve prospěch dlužníka, neboť nestanovila žádnou nejzazší dobu splnění závazku žalovaného, do níž by byl žalovaný povinen svůj závazek splnit.

Odvolací soud poučil žalobkyni podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), aby doplnila tvrzení o skutečnostech, na základě kterých došlo ke stavění nebo přerušení promlčecí doby ve vztahu k žalovanému nároku a označila důkazy k jejich prokázání. Na základě doplněného dokazování odvolací soud vyšel ze zjištění, že v dopise bance ze dne 11. 1. 1998 žalovaný žádal odložení splácení úvěru o šest měsíců tak, že prvních šest měsíců roku 1998 by neplatil nic a od sedmého měsíce pravidelně splátku 40 000 Kč, v dopise bance ze dne 25. 5. 1998 žalovaný žádal banku o prošetření možného odkoupení zůstatku dluhu za 300 000 Kč, tento návrh banka dopisem ze dne 1. 6. 1998 odmítla, v kupní smlouvě ze dne 4. 11. 1996 uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím se žalovaný zavázal za koupi nemovitosti v XY zaplatit kupní cenu 3 200 000 Kč, přičemž 200 000 Kč měl zaplatit při podpisu smlouvy a zbývající část ve výši 3 000 000 Kč uhradit převzetím dluhu ze smlouvy o úvěru, v dopise bance ze dne 8. 11. 1996 navrhl žalovaný bance splátkový kalendář pro rok 1997, z výpisu účtu žalovaného č. XY ze dne 31. 12. 1997 vyplývá, že k uvedenému datu byla z účtu odepsána částka 25 001 Kč ve prospěch účtu XY označená jako úrok úvěr/půjčka, z výpisu účtu žalovaného č. XY ze dne 29. 12. 1997 vyplývá, že k tomuto dni byla v hotovosti vložena částka 61 200 Kč, konečný zůstatek účtu tak byl 2 315 155 Kč, z výpisu téhož účtu ze dne 4. 3. 1998 vyplývá, že k tomuto dni byla připsána částka 23 000 Kč na základě inkasního příkazu, počáteční zůstatek činil 2 284 834 Kč a konečný zůstatek 2 261 834 Kč.

Na základě takto doplněného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že k uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 nebo § 407 odst. 2 a 3 obch. zák. nedošlo. Kupní smlouva ze dne 4. 11. 1996 ani dopis žalovaného bance ze dne 8. 11. 1996 nemají význam, neboť s ohledem na zahájení řízení dne 28. 2. 2001 by promlčecí doba, počínající běžet ode dne vyhotovení předmětných listin, uplynula před podáním žaloby. Závazek z titulu vydání bezdůvodného obohacení není možno uznat placením úroků, neboť v případě platby na úroky, které nebyly platně sjednány, se může jednat pouze o plnění z neplatného právního úkonu, které je jeho příjemce povinen vydat tomu, na jehož úkor se bezdůvodně obohatil. Z dopisu žalovaného ze dne 11. 1. 1998 nelze dovodit, že by žalovaný závazek v určité výši uznal nebo že by zaplatil z určité částky úroky, obdobně v případě dopisu bance ze dne 25. 5. 1998, neboť z vyjádření žalovaného není patrno uznání dluhu ve výši 300 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného č. XY ze dne 31. 12. 1997 nelze zjistit, zda se převod částky 25 001 Kč označené jako úrok úvěr/půjčka uskutečnil na základě příkazu žalovaného a současně není patrno, na jaký závazek je placeno, když peněžitá částka byla zaslána na účet zřízený pro platby na jistinu, současně nedošlo k úhradě způsobem stanoveným v dohodě, neboť platba nebyla uskutečněna prostřednictvím dohodnutého sběrného účtu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že ohledně zbytku závazku ve výši 2 315 225 Kč, uvedeného v dohodě, z něhož se žalobkyně domáhá již jen zaplacení částky 2 208 834 Kč, promlčecí doba v době zahájení řízení uplynula a vzhledem k námitce promlčení nelze podle ustanovení § 388 odst. 1 obch. zák. promlčené právo v soudním řízení přiznat. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti prvnímu výroku) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a co do důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Jde o otázku, „jaký vliv mělo uzavření dohody o splácení bezdůvodného obohacení (správně dohody o splácení úvěru) na běh promlčecí doby druhé dílčí části závazku (obsahující žalovaný nárok), k níž splátkový kalendář nebyl sjednán“. Namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby ode dne 30. 6. 1994 druhé dílčí části závazku podle dohody o splácení úvěru ve výši 2 315 225 Kč a tento jeho závěr je v přímém rozporu se závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), z něhož příslušný závěr cituje. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil dohodu o splácení úvěru, když ji nepovažoval za dohodu o kumulativní novaci ve smyslu ustanovení § 516 obč. zák. ohledně doby plnění druhé části závazku. Dovolatelka uvádí, že k přerušení promlčecí doby celého závazku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 3 000 000 Kč došlo dne 10. 7. 1994 v zápise z projednání finanční situace a řešení dlužných částek vůči bance, dne 22. 10. 1996 v žádosti o převzetí dluhu, dále dne 4. 11. 1996 ve smlouvě o převzetí dluhu, dne 8. 11. 1996 návrhem splátkového kalendáře pro rok 1997 a konečně i dohodou o splácení úvěru, neboť obsahuje i uznání závazku žalovaného vůči bance v celé výši 3 000 000 Kč ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že bod 5. dohody o splácení úvěru je nutno vykládat podle souhlasné vůle stran a zdůrazňuje, že s ohledem na obsah dohody nemohlo být jejím účelem, aby právní předchůdkyně žalobkyně v průběhu roku 1997, tj. v době splácení první části závazku, již uplatnila u soudu nárok na zaplacení druhé části závazku. Takový výklad právního úkonu podle názoru dovolatelky odporuje smyslu a účelu dohody a postrádá i věcnou logiku. Zdůrazňuje, že doba plnění druhé části závazku nebyla v dohodě o splácení úvěru sjednána, s tím, že se tak stane až závěrem roku 1997, a pokud se tak nestalo, byl věřitel oprávněn požadovat plnění nejdříve dne 1. 1. 1998, od něhož počala podle ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve vztahu ke zbytku závazku ve výši 2 315 225 Kč. Tato promlčecí doba skončila dne 1. 1. 2002, žaloba byla proto podána včas. Podle názoru dovolatelky se ve vztahu k částce 2 315 225 Kč v dohodě jednalo o dobu plnění určenou ve prospěch dlužníka podle ustanovení § 342 odst. 2 obch. zák. V době splácení první části závazku nebyl věřitel oprávněn požadovat splnění zbytku závazku a dlužník nebyl povinen až do konce roku 1997 částku 2 315 225 Kč zaplatit.

Dovolatelka dále formuluje otázku „zda lze k závazku z titulu bezdůvodného obohacení z obchodního závazku mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (z neplatné smlouvy o úvěru) následně platně sjednat smluvní úroky a pokud ano, zda lze placení těchto úroků považovat za uznání závazku ve smyslu ustanovení § 407 odst. 2 obch. zák. ohledně částky, ze které se platí“, majíc za to, že mezi účastníky dohodou o splácení úvěru k takovému následnému sjednání úroku k bezdůvodnému obohacení došlo. Uvádí, že ze strany žalovaného probíhalo placení úroků v průběhu celého roku 1997, naposledy dne 31. 12. 1997 ve výši 25 001 Kč, čímž došlo k uznání závazku ve výši 2 315 155 Kč podle ustanovení § 407 odst. 2 obch. zák. a pohledávka žalobkyně tak s ohledem na dobu zahájení řízení není promlčena. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, pak doplňuje, že neuložením ediční povinnosti žalovanému k předložení výpisů z účtu č. XY za období leden až listopad roku 1997, a neprovedením tohoto důkazu, došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).

Dále předkládá otázku „zda lze za uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. považovat také nabídku dlužníka učiněnou vůči věřiteli na odkoupení jeho pohledávky za nabízejícím dlužníkem váznoucí“ a argumentuje ve prospěch názoru, že v dopise bance ze dne 25. 5. 1998 žalovaný svůj závazek výslovně uznal, čímž došlo k přerušení běhu promlčecí doby a i vzhledem k tomu pohledávka není promlčena.

Dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, neboť odvolací soud se nevypořádal s jejími tvrzeními (zejména s tvrzením, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy). Současně došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, neboť odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy a neuvedl konkrétní datum, kdy došlo k uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud vydal nepředvídatelné rozhodnutí, neboť ve svém předcházejícím rozsudku, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 463/2010, nepovažoval žalovaný nárok za promlčený, přičemž kromě změny právního posouzení zde skutkově nedošlo k žádné změně.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném prvním výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání pouze uvedl, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, nesouhlasí s právním názorem žalobkyně a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí „potvrdil“.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nezakládá otázka „zda lze k závazku z titulu bezdůvodného obohacení z obchodního závazku mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (z neplatné smlouvy o úvěru) následně platně sjednat smluvní úroky“, neboť dovolatelka zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Totéž platí o otázce „zda lze za uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. považovat také nabídku dlužníka učiněnou vůči věřiteli na odkoupení jeho pohledávky za nabízejícím dlužníkem váznoucí“. Dovolatelka tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). K první otázce lze uvést, že podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, byla z účtu žalovaného č. XY dne 31. 12. 1997 odepsána částka 25 001 Kč ve prospěch účtu XY, typ dokumentu úrok úvěr/půjčka, bez variabilního symbolu, nelze však dovodit, zda se převod uvedené částky uskutečnil na základě příkazu žalovaného a na jaký závazek je placeno, když částka byla z účtu pro placení úroků přikázána na účet, na kterém měla být podle dohody účastníků vedena dlužná jistina. Současně nešlo o převod způsobem sjednaným v dohodě, neboť nešlo o platbu prostřednictvím dohodnutého sběrného účtu. Žádný skutkový závěr o pravidelném placení úroků v průběhu roku 1997 odvolací soud neučinil. Při formulaci této otázky dovolatelka navíc vychází z nesprávné úvahy, že v dohodě o splácení úvěru byl sjednán úrok k závazku z bezdůvodného obohacení. Tak tomu ale není, protože v dohodě smluvní strany vycházely z toho, že jde o dohodu o splácení závazku ze smlouvy o úvěru, nikoliv z bezdůvodného obohacení. Nesjednávaly úrok z bezdůvodného obohacení, ale úrok z úvěru.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, pokud žalovanému neuložil ediční povinnost a takto navrhovaný důkaz neprovedl, a tím porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS, nelze jejímu názoru přisvědčit. Nejvyšší soud v této jiné věci uzavřel, že soud může podle ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř. uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil (ediční povinnost). Ediční povinnost může být uložena nejen osobě na řízení nezúčastněné, ale i účastníku, a to i protistraně, přičemž nesplnění této povinnosti lze vynucovat pořádkovou pokutou. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nebyly splněny podmínky pro uložení ediční povinnosti, neboť nebylo prokázáno, že má žalovaný předmětné listiny v držení. Odvolací soud se proto neodchýlil od dovolatelkou citovaného rozhodnutí a předpoklad přípustnosti není dán.

Dovolání je však přípustné (přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud - srov. § 239 o. s. ř.) podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „jaký vliv mělo uzavření dohody o splácení bezdůvodného obohacení na běh promlčecí doby druhé dílčí části závazku (obsahující žalovaný nárok), k níž splátkový kalendář nebyl sjednán“, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Odvolací soud při posouzení ujednání dohody požadavkům vyplývajícím z uvedených judikatorních závěrů nedostál, neboť se zřetelem k okolnostem případu nezkoumal skutečnou vůli smluvních stran pro řešení otázky uznání závazku a otázky, kdy mohl věřitel své právo na zaplacení zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč poprvé uplatnit u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.), tedy kdy pro tuto část závazku počala běžet čtyřletá promlčecí doba. Současně odvolací soud jazykové vyjádření zachycené v dohodě nepodrobil systematickému a logickému výkladu. Nepřihlédl ke skutečnosti, že strany při uzavírání dohody o splácení úvěru vycházely z toho, že smlouva o úvěru je platná a úvěr měl být vrácen ve splátkách dohodnutých ve smlouvě o úvěru do 28. 2. 1996. Dohodly-li se strany v listopadu 1996, že částka 2 315 225 Kč bude vrácena ve splátkách, které budou projednány na konci roku 1997, je nepochybné, že šlo o změnu doby plnění, neboť původní doba, do kdy měl být úvěr vrácen, již uplynula. Lze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že závěr odvolacího soudu o tom, že dohodou nedošlo k žádné změně doby plnění pro zbývající část závazku a pro tuto část závazku začala promlčecí doba běžet již dne 30. 6. 1994, je nelogický a neodpovídá projevené vůli stran. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, a ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018).

Jinými slovy, vyložil-li odvolací soud ujednání dohody pouze za použití jazykového výkladu, aniž by zkoumal skutečnou vůli (úmysl) stran (a při jejím zjišťování přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně následného chování stran), postupoval v rozporu s ustanovením § 266 obch. zák., jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu tohoto ustanovení (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, nebo ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).

Jelikož posouzení dohody o splácení úvěru je neúplné, a tudíž nesprávné, a tato neúplnost souvisí i s posouzením námitky promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již z uvedených důvodů, Nejvyšší soud se nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť to považuje za procesně nehospodárné.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 8. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru