Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1921/2017Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1921.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 623/18 ze dne 09.08.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1921/2017-460

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) V. R., zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem ve Statenicích, Nad Vinicí 494 a b) P. R., zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Na Kozákově 1028/18, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o zaplacení částky 633 016 Kč V. R. a částky 555 272 Kč P. R., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1787/2009, o dovoláních žalobců a) a b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 6 Cmo 259/2015-384, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 13 Cm 1787/2009-336, zamítl žalobu o zaplacení částky 633 016 Kč V. R. a částky 555 272 Kč P. R. (výrok I.), uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 164 954 Kč (výrok II.) a státu částku 853 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žalovanému se vrací nespotřebovaná záloha ve výši 5 000 Kč na znalecký posudek (výrok IV.).

Vrchní soud v Praze k odvoláním žalobců a) a b) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání. Žalobce a) napadl rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu s tím, že podle jeho názoru je „rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný pro absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce b) má za to, že „nebyla správně posouzena zásadního otázka právního významu a současně soudy nižších stupňů neposuzují právní otázku jednotně a právní otázkou se Nejvyšší soud dosud nezabýval“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

K dovolání žalobce a):

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).

Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné „pro absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou k této namítané vadě řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Žalobci a) a b) ve svých odvoláních uplatnili celkem šedesát námitek, odvolací soud se jimi podrobně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. Konečně ani dovolatel nespecifikuje, se kterou konkrétní odvolací námitkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí podle jeho názoru nevypořádal dostatečně.

Dovolatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal. Jestliže se dovolatel domnívá, že (jakákoliv) námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod je uplatitelná jako dovolací důvod, nelze mu bez dalšího přisvědčit. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uzavřel, že názor vyjádřený např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, je nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. (…) Poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny, která je součástí právního řádu). Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v § 241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

Je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou nevýznamné četné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.

Vytýkané nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

K dovolání žalobce b):

Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že „nebyla správně posouzena zásadního otázka právního významu“. Dovolatel - ač zastoupen advokátkou - patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že „soudy nižších stupňů neposuzují právní otázku jednotně“. Ustanovení § 237 o. s. ř. taxativně uvádí čtyři předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit nelze. Skutečnost, že je právní otázka soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně, není předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., taková argumentace je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela irelevantní.

Dovolatel dále namítá, že „právní otázkou se Nejvyšší soud dosud nezabýval, toliko se zabýval výší smluvní pokuty, nikoli smluvní pokutou jako daňově uznatelným výdajem, zejména však uplatněním náhrady škody z důvodu nemožnosti obrany formou využití opravných prostředků pro zmeškání odvolací lhůty zaviněné třetí osobou“. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tvrzení, že „otázka zásadního právního významu byla nesprávně posouzena, a to ke škodě žalobce“ a že „v případě odvolacího řízení by byl schopen v součinnosti s V. prokázat, že se skutečně jednalo o výdajový doklad žalobce“, požadavkům § 241a o. s. ř. na vymezení určité právní otázky neodpovídá. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, či ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3774/2016). Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017).

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, podle něhož „neprovedením důkazu znaleckým posudkem zpracovaným znalcem bez profesního zatížení byla porušena jeho ústavně zaručená práva a tím i porušeno jeho právo na spravedlivý proces“. Jak bylo uvedeno výše, podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod není bez dalšího uplatitelná jako dovolací důvod. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo „projednatelné“, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nadto Nejvyšší soud dovolatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces neshledal.

Kritizuje-li dovolatel správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. 11. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru