Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1885/2011Usnesení NS ze dne 28.05.2013

HeslaDokazování
Náhrada škody
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1885.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 1 předpisu č. 59/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1885/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TAURA – ing. M. R., zastoupené JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem, se sídlem v Praze, Karmelitská 379/18, PSČ 118 00, proti žalované STENO CZ s. r. o., se sídlem v Mikulovicích 304, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25941020, zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00, o zaplacení částky 290.978,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. 1 Cmo 145/2010-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Vladimíra Hodbodě, CSc., se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009, č. j. 36 Cm 71/2007-175, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 290.978,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelce se otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. vymezit nezdařilo a taková otázka není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolatelka především zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je to ona, kdo jako žalobkyně uplatňující nárok na náhradu škody nese důkazní břemeno stran předpokladů odpovědnosti za škodu. Vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, odmítl-li aplikovat zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 59/1998 Sb.“), a prosazuje názor, že tento speciální předpis stanoví v tomto ohledu odklon od obecné úpravy a důkazní břemeno stran předpokladů odpovědnosti za škodu přesouvá na toho, kdo vadný výrobek dodal.

Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek ze dne 19. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, rozsudek ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, svazek 7, a z poslední doby např. rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011.

Dovolatelka má pravdu pouze v tom, že otázku, zda ze zákona č. 59/1998 Sb. vyplývají jiné závěry o tom, kdo je nositelem důkazního břemene stran předpokladů odpovědnosti za škodu, než jaké judikatura dovozuje z obecné úpravy obsažené v ustanovení § 373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil. To však samo o sobě k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nevede. Nejvyšší soud vychází ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi z názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu i v projednávané věci. Zákon č. 59/1998 Sb. totiž otázku, kdo nese stran rozhodných skutečností důkazní břemeno, řeší výslovně a zcela jednoznačně, stanoví-li v § 1, že výrobce [jímž se za určitých podmínek rozumí též dodavatel, srov. § 2 písm. c) cit. zák.] odpovídá poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou. Teprve v případě, že se poškozenému podaří všechny tyto předpoklady prokázat (poté, co unese důkazní břemeno stran skutečností, z nichž lze jejich naplnění dovodit), je na výrobci, aby se v intencích ustanovení druhé věty § 1 citovaného zákona odpovědnosti zprostil tím, že prokáže (a pouze v tomto ohledu je důkazní břemeno na něm) skutečnosti naplňující některý z liberačních důvodů stanovených v § 5. V důvodové zprávě k tomuto zákonu, jíž dovolatelka argumentuje, je zdůrazněn právě tento režim, nikoliv „přesun“ důkazního břemene, jak se domnívá dovolatelka

Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud v souzené věci aplikovat ustanovení § 373 obch. zák. či zákon č. 59/1998 Sb. Odpovědnost za škodu podle ustanovení § 1 zákona č. 59/1998 Sb. není podmíněna porušením povinnosti ze závazkového vztahu, kterou vyžaduje ustanovení § 373 obch. zák.; postačí, že je tu objektivní stav – vada výrobku, jedná se tedy nejen o odpovědnost objektivní, nýbrž o odpovědnost ještě přísnější – za výsledek. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů však zahrnuje závěr, že se nepodařilo prokázat vadnost výrobku (sedlo vodovodní baterie bylo sice vyrobeno ze slitiny mosazi obsahující větší množství olova, než připouští ČSN, zjištěné složení materiálu však samo o sobě vadou výrobku není a existence trhlin v sedle prokázána nebyla), a zejména se nepodařilo prokázat ani to, že kvalita výrobku (včetně zjištěného složení materiálu) byla alespoň jednou z příčin vzniklé škody. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze zpochybnit (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem a § 241a odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud je jím vázán. Aplikace zákona č. 59/1998 Sb. na tento skutkový stav by pak nevedla k jiným závěrům v otázce odpovědnosti žalované za škodu, než k nimž v napadeném rozhodnutí odvolací soud dospěl aplikací ustanovení § 373 obch. zák. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přitom podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. k např. usnesení ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z poslední doby např. usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011, a usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011).

Otázku zásadního právního významu nezahrnuje ani odkaz na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007, podle něhož v moderním právním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem proporcionality. Tímto závěrem Nejvyšší soud vyjádřil neudržitelnost požadavku, aby účastníci řízení, nadto právní nástupci, předložili s odstupem desetiletí veškerá úřední rozhodnutí, aniž by se přihlíželo k nepřímým důkazům; o takovou ani podobnou situaci se v souzené věci nejedná. Především však ve věci sp. zn. 28 Cdo 3888/2007 bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., což umožnilo dovolacímu soudu zkoumat, zda skutková zjištění odvolacího soudu (a též skutkové závěry, jimiž je též závěr, že se určitou skutečnost nepodařilo prokázat) mají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Spatřuje-li pak dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že právní otázka náhrady škody způsobené vadou výrobku má být v dovolacím řízení posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, pak si chybně vyložila ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Právní otázkou, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak, se má na mysli otázka, která již byla dovolacím soudem vyřešena, leč dovolací soud shledá důvody, aby se od tohoto řešení odchýlil.

V ostatním dovolatelka zpochybňuje přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a správnost zjištěného skutkového stavu, včetně skutkového závěru o tom, že se nepodařilo prokázat skutečnosti opodstatňující závěr o vadnosti výrobku a o příčinné souvislosti mezi stavem výrobku a vzniklou škodou, a na základě vlastního hodnocení důkazů buduje svou verzi skutkového stavu, z níž pak dovozuje pro sebe příznivé právní závěry. Námitkou vady řízení, nezahrnující otázku právního významu, a kritikou skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, uplatňuje okolnosti spadající pod dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., k nimž se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) nepřihlíží (§ 237 odst. 3, část věty za středníkem).

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.500,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.058,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. se jedná celkem o částku 11.858,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. května 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru