Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1884/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaDobré mravy
Úroky
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1884.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1884/2020-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, se sídlem 75009 Paříž, 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika, registrační číslo 542097902, podnikající na území České republiky prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 03814742, zastoupené JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému V. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem, se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, o zaplacení částky 96 609,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 9 C 13/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2020, č. j. 25 Co 328/2019-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 904,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel, ač mu to zákon výslovně ukládá, se k přípustnosti dovolání nevyjádřil, nicméně – zaměňuje zjevně přípustnost dovolání s jeho důvodností – uvádí, že důvodnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, zda byla smlouva mezi účastníky, na jejímž základě vznikl tvrzený dluh, uzavřena platně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „a současně je zde dán dovolací důvod spočívající v tom, že soudem vyřešená právní otázka, zda byla smlouva mezi účastníky řízení, na základě které vznikl žalovaný dluh, uzavřena platně, byla dovolacím soudem posouzena jinak, a to tak, že tato smlouva je neplatná“.

Nutno předeslat, že v posuzované věci dovolací soud dosud nerozhodoval, otázku platnosti sporné smlouvy tedy neřešil a tvrzení dovolatele, že jím byla „posouzena jinak“, totiž jako smlouva neplatná, neodpovídá skutečnosti. Pokud snad dovolatel hodlal tímto argumentem uplatnit v pořadí čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. a domáhá se ve skutečnosti toho, aby dovolací soud otázku platnosti sporné smlouvy posoudil jinak než odvolací soud v napadeném rozhodnutí, je namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání argument, podle kterého má být otázka hmotného či procesního práva dovolacím soudem posouzena jinak - ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem; takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud dle mínění dovolatele odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. k tomu např. důvody usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 tamtéž).

Má-li pak být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, jež jsou – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupná na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatel nedostál a dosavadní judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, neoznačil.

Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani námitka, že odvolací soud se při posouzení platnosti smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel však ani v této souvislosti neoznačil judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při posouzení (ne)mravnosti sjednaného úroku odchýlit.

Dovolatel argumentuje, že kdyby bylo prokázáno jeho tvrzení, že měl zaplatit celkem částku 349 530 Kč, čímž přibližně o 95 000 Kč přeplatil jistinu dluhu, šlo by o úrok nepřiměřený, který i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, může vést k závěru o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. I kdyby bylo lze vnímat tuto námitku jako tvrzení, že odvolací soud se při posouzení souladu sjednaného úroku s dobrými mravy odchýlil od uvedeného nálezu, k závěru o přípustnosti dovolání by nevedla. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou, která je ve zde souzené věci bez významu, totiž zda lze v exekučním řízení hodnotit přiměřenost sjednaných úroků z prodlení, a v té souvislosti zmínil svá předchozí rozhodnutí, podle nichž je sjednání úroku z prodlení v sazbě 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, protiústavní. Ve zde projednávané věci nejde o úrok z prodlení, nýbrž o úrok, a to o úrok sjednaný ve výši 21,36 % ročně. Odvolací soud přitom dovodil, že takto sjednaný úrok nevybočuje významně z mezí obvyklé výše úroku, tj. nepřevyšuje úrokovou míru, za kterou poskytují obvykle banky hotovostní úvěry či peněžní prostředky prostřednictvím kreditních karet, a tento závěr dovolatel nezpochybnil. Neuvádí přitom ani jiné okolnosti, pro něž by měla být sjednaná výše úroku nemravná, resp. pro které by měl závěr odvolacího soudu kolidovat s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1610/2019).

Advokát, který sepsal dovolání, uvedl, že se ztotožňuje s odvoláním, které sepsal osobně dovolatel, ani toto laické podání však neobsahuje argumentaci, která by mohla vést k závěru o přípustnosti dovolání. Stran přípustnosti dovolání v něm není zmínky a jediné, co by mohlo odpovídat kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř., je argumentace usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. V něm však Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť napadené rozhodnutí neshledal právně významným, a ochranou spotřebitele podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kterou dovolatel v souvislosti s tímto rozhodnutím argumentuje, se vůbec nezabýval (v řízení šlo o odpovědnost za škodu). Jde tedy o odkaz nepřípadný, který přípustnost dovolání založit nemůže (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).

Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku a proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech soudního řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru