Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1772/2019Rozsudek NS ze dne 29.07.2020

HeslaSmlouva zprostředkovatelská
Právní úkony
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1772.2019.1
Dotčené předpisy

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 266 obch. zák.

§ 642 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1772/2019-364

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. U., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Račicích nad Trotinou 1, proti žalovanému J. Ž., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze, Tyršova 1835/13, o zaplacení částky 773 368 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 307/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 29 Co 484/2018-299, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 29 Co 484/2018-299, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 10 C 307/2013-246, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 141 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 27. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 631 620 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.) a účastníků (výrok V.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 22. 5. 2012 finanční smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), účinného do 31. 12. 2013, jejímž předmětem podle čl. I bodu 1 bylo poradenství či obstarání příležitosti uzavřít smlouvu o úvěru, půjčce, kreditu či jinou smlouvu, jejíž podstatou je získání finančních prostředků na účel definovaný klientem, nebo bez účelu (dále též jen „finanční smlouva“ nebo „smlouva“), a finanční smlouvou se taktéž rozumí obstarání příležitosti zastavit či zcizit majetek klienta za účelem získání finančních prostředků či za účelem snížení některých závazků klienta nebo za účelem snížení některých závazků osoby blízké klientovi či za účelem nabytí tohoto majetku osobou jednající s klientem ve shodě (dále též jen „první nárok“). Za předmět smlouvy se považuje i druhá varianta řešení: poradce zprostředkuje klientovi advokáta či advokátní kancelář, jehož právní služby klient využije a kdy dojde k narovnání mezi klientem a zástavním věřitelem na nemovitosti klienta pro klienta výhodnějším způsobem, než kdyby klient zaplatil věřiteli (dále též jen „druhý nárok“). Podle čl. I bodu 2 je výše na základě finanční smlouvy poskytnutých prostředků definována sumou předběžně 7 000 000 Kč. V čl. II bodě 2 bylo dohodnuto, že předmět smlouvy je splněn tehdy, pokud klient uzavře finanční smlouvu, a předmět této smlouvy je splněn také v případě, že klient uzavře finanční smlouvu na poskytnutí finančních prostředků v menším rozsahu, než je definováno ve smlouvě. Podle čl. III bodu 1 má poradce nárok na odměnu od klienta ve výši 9 % vypočtených z částky přislíbené finanční smlouvou, a to bez ohledu na výši čerpané částky. V případě, že dojde ke splnění předmětu smlouvy týkající se úspory, má poradce nárok na odměnu ve výši 50 % úspory.

Soud prvního stupně obsáhle rekapituloval výpovědi účastníků a svědků, neuvedl však, jaká skutková zjištění z těchto výpovědí učinil. Žalobce vypověděl, že se s žalovaným dohodl na prodeji nemovitosti, přičemž žalovaný tvrdil, že její hodnota je něco přes 12 000 000 Kč. Kontaktoval T. a ten prohlídkou zjistil, že nemovitost je ve špatném stavu a bude třeba velkých investic, proto nabízel cenu kolem 5 000 000 Kč. Nakonec strany uzavřely kupní smlouvu na 5 600 000 Kč. Částka 7 000 000 Kč uvedená ve finanční smlouvě byla určena jako předběžná. Tím, že došlo k prodeji nemovitosti, žalobce podle svého názoru závazek splnil. Kromě toho zajistil žalovanému právní služby advokáta, čímž dopomohl ke snížení závazku žalovaného u společnosti EKVITA EURO a. s. Žalobce se žalovaným vyjednávali o smlouvě asi pět hodin. Odměna byla původně navržena ve výši 12 %, posléze však strany ujednaly 9 %.

Žalovaný vypověděl, že se dostal do finančních problémů a ocitl se v exekuci. S makléřkou Š. uzavřel nevýhradní zprostředkovatelskou smlouvu, s tím, že cena, za kterou by měla být nemovitost v jeho vlastnictví prodána, byla sjednána kolem 6 000 000 Kč a provize pro ni 50 000 Kč. Paní Š. žalovanému sdělila, že ví o někom, kdo by mu mohl pomoci s financováním, a odvezla ho k žalobci, u samotného jednání však nebyla. Žalobce chtěl nejprve odměnu 12 %, posléze se dohodli na 9 % s tím, že se domluvili na prodeji nemovitosti za cenu 7 000 000 Kč a více. „Dále se bavili o tom, že pokud by někdo usmlouval snížení závazku, takže z toho by dal polovinu tomu, kdo to usmlouvá.“ Žalobce představil žalovanému advokáta JUDr. Štainbrucha, který vyjednal snížení jeho závazku, za což mu žalovaný vyplatil odměnu. Paní Š. se znala s panem H., který se o prodeji hotelu ve vlastnictví žalovaného zmínil T., jenž nakonec hotel koupil. Po prodeji nemovitosti žalovaný vyplatil odměnu paní Š., úsporu za dluhy platil JUDr. Štainbruchovi. Žalovaný vypověděl žalobci služby asi dva měsíce před podpisem kupní smlouvy k nemovitosti.

Soud prvního stupně podotkl, že účastníci ve smlouvě uvedli, že uzavírají smlouvu ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., ve smlouvě však výslovně nedohodli, že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem. V první části smlouvy (první nárok) je mimo jiné závazek žalobce obstarat žalovanému příležitost zastavit či zcizit majetek, tento smluvní typ je upraven v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), účinném do 31. 12. 2013. Podle soudu prvního stupně je tato část smlouvy koncipována jako smlouva o obstarání prodeje věci, v níž se obstaratel zavazuje objednateli, že obstará prodej věci svěřené mu objednatelem, tj. že uzavře s třetí osobou kupní smlouvu, a to vlastním jménem na účet objednatele. Žalobce však kupní smlouvu za žalovaného neuzavřel, proto mu nárok na úplatu nevznikl.

Podle názoru soudu prvního stupně však bylo vůlí účastníků uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu. Žalobce se zavázal, že zprostředkuje kupce na nemovitost ve vlastnictví žalovaného za částku 7 000 000 Kč. Za tohoto předpokladu byla sjednána odměna ve výši 9 % z kupní ceny. Žalobce zprostředkoval kupce, který chtěl koupit nemovitost za 5 600 000 Kč, žalovaný však s touto částkou nesouhlasil. Vzhledem k časové tísni se zúčastnění sešli v kanceláři advokáta JUDr. Štainbrucha a uzavřeli dohodu, podle níž kupující zaplatí o 200 000 Kč více a JUDr. Štainbruch se vzdá části své odměny. Na základě této dohody žalovaný uzavřel kupní smlouvu. Soud prvního stupně konstatoval, že by bylo v rozporu s dobrými mravy přiznat žalobci odměnu, jestliže nesplnil závazek prodat nemovitost za částku 7 000 000 Kč. Ve smlouvě bylo sice ujednáno, že žalobci odměna přísluší i v případě, že žalovaný uzavře kupní smlouvu v menším rozsahu, žalovaný však smlouvu podepsal pod tlakem událostí, které způsobil sám žalobce tím, že se žalovaným předem neprojednal snížení kupní ceny. Přihlédl i k tomu, že žalobce vystupoval jako profesionál a žalovaný jako spotřebitel. Soud prvního stupně proto žalobu co do prvního nároku (co do částky 631 620 Kč s příslušenstvím) zamítl.

Druhá část smlouvy týkající se úspory (druhý nárok) není v obchodním zákoníku upravena, jde o smlouvu nepojmenovanou, která se řídí tímto zákonem. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci se ve smlouvě dohodli, že „za situace, kdy žalobce zprostředkuje žalovanému advokáta či advokátní kancelář, jehož právní služby klient využije a dojde k narovnání mezi klientem a zástavním věřitelem k předmětné nemovitosti pro žalovaného výhodnějším způsobem, než kdyby žalovaný zaplatil věřiteli všechny nároky, které jsou uvedeny ve smlouvách mezi žalovaným a věřitelem, a jejich součástí a příslušenství, zahrnuje i náklady vymáhání a předpokládané poplatky za provedené exekuce a dražby a veškeré úřední úkony s tím související“. Za úsporu je považována finanční částka, která bude hypotetickým rozdílem výše uvedených částek a částky, kterou dojde k narovnání mezi žalovaným a jeho věřitelem jakýmkoliv jiným úkonem, než je prodej majetku žalovaného prostřednictvím dražby. V tomto případě má žalobce nárok na odměnu ve výši 50 % úspory. Žalobce zprostředkoval žalovanému advokáta, jehož činností došlo k úspoře. Žalobce (správně žalovaný) měl na základě exekuce vedené J. Š. uhradit na úrocích celkem částku 940 649,04 Kč ve prospěch oprávněného EKVITA EURO a. s., zaplatil však jen částku 509 700 Kč, úspora tak činila 430 949,04 Kč. Žalobci proto vznikl nárok na odměnu ve výši 215 474,52 Kč a DPH, celkem 260 724,17 Kč. Jestliže žalovaný již vyplatil JUDr. Štainbruchovi částku 96 000 Kč, žalobci přísluší odměna ve výši 164 724,17 Kč. Žalobce požaduje pouze zaplacení částky 141 748 Kč, soud proto žalobě v této částce spolu se zákonným úrokem z prodlení vyhověl.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 141 748 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II. jej potvrdil (první výrok) a uložil žalobci zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 11 468 Kč (druhý výrok) a dále mu uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 170 537,40 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud zopakoval důkaz finanční smlouvou. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně označil za správný a na odůvodnění rozsudku, pokud jde o skutková zjištění, odkázal. Právní posouzení soudu prvního stupně však „zcela nesdílel“. Přitakal námitce žalobce, že finanční smlouvu je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku, neboť to strany výslovně dohodly v čl. VIII bodě 9 smlouvy, s tím, že jde o smlouvu zprostředkovatelskou podle ustanovení § 643 a násl. obch. zák.

Odvolací soud k prvnímu nároku uvedl, že v předmětu smlouvy vyjádřeném v čl. I bodě 1 v prvním odstavci, tj. zprostředkování prodeje nemovitosti žalovaného za odměnu pro žalobce ve výši 9 % z kupní ceny (obstarání příležitosti zcizit majetek klienta) byla „výše na základě poskytnutých finančních prostředků definována sumou předběžně 7 mil. Kč“. Účastníci tedy v okamžiku uzavření smlouvy ujednali, že nárok na odměnu žalobci vznikne, pokud bude uzavřena kupní smlouva na tuto cenu, a za těchto podmínek žalovaný vyjádřil vůli být smlouvou vázán. Jiným způsobem nemůže být projev vůle účastníků rozumně vykládán, neboť v opačném případě by smlouva neobsahovala ujednání o všech jejích podstatných náležitostech. Jestliže bylo prokázáno, že kupní cena nemovitosti činila 5 800 000 Kč, a současně nebylo prokázáno ujednání mezi účastníky o změně „definice výše poskytnutých finančních prostředků“, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci nárok na sjednanou odměnu nevznikl. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby v této části je proto věcně správné. Pokud žalobce poukázal na možný nárok na paušální odměnu v případě částečného splnění předmětu smlouvy (podle čl. III smlouvy), tento nárok v řízení uplatněn nebyl a soud prvního stupně se tímto požadavkem správně nezabýval.

Ke druhému nároku, jehož právní důvod má vyplývat z čl. I bodu 1 druhého odstavce, odvolací soud uvedl, že žalobce se zavázal zprostředkovat pro žalovaného advokáta, jehož služeb žalovaný využije. Z následujících ujednání smlouvy však nelze žádným výkladem dovodit, že by se žalovaný zavázal hradit tvrzenou odměnu ve výši 50 % z tzv. úspor právě žalobci. Podstata zprostředkovatelské smlouvy totiž záleží v závazku zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má vést k uzavření určité smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, tj. činnost spočívající v podstatě ve vyhledání potencionální strany určité smlouvy, již zájemce hodlá uzavřít. Bylo by navíc v rozporu se zákonem, pokud by se žalovaný zavazoval žalobci hradit odměnu za služby provedené třetí osobou, která není v žádném právním vztahu k žalobci a navíc není žalovanému v době ujednání ani známa. Odvolací soud proto neshledal ani v této části žalobní nárok důvodným, rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl i žalobu o zaplacení částky 141 748 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně proti všem výrokům), v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.

Dovolatel cituje z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tu část, podle níž „nebylo prokázáno ujednání mezi účastníky o změně definice výše poskytnutých finanční prostředků“, a uvádí, že tato argumentace vychází ze skutkově odlišného případu, který byl popsán v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2387/2008 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel namítá, že odvolací soud zcela přehlédl skutkový stav zjištěný z důkazu, kterým je písemně uzavřená obchodní (zprostředkovatelská) smlouva, a uvádí, že výše kupní ceny byla ve zprostředkovatelské smlouvě sjednána pouze předběžně. Zdůrazňuje také, že odvolací soud nepřihlédl k ujednání čl. II bodu 1 poslední věty zprostředkovatelské smlouvy, v němž se strany dohodly, že „předmět této smlouvy je splněn také v případě, že klient uzavře finanční smlouvu na poskytnutí finančních prostředků v menším rozsahu, než je definováno v čl. I bodě 2 této smlouvy“. Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1470/2012, a argumentuje, že odvolací soud uvedené ujednání smlouvy „zcela přešel“ a vůli účastníků vyložil „zcela bezdůvodně opačně“.

Dovolatel má rovněž za to, že nebyla respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, a s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu označuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Podle názoru dovolatele je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné též ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení, když podle ustanovení § 147 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), účastníku může soud uložit, aby hradil náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobil svým zaviněním.

Dovolatel soudům nižších stupňů dále vytýká údajně opomenuté důkazy, a namítá, že ač předložil posudek A. G. a smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou mezi žalobcem a I. H., soudy se těmito návrhy vůbec nezabývaly a nijak se k nim nevyjádřily.

Dovolatel považuje napadené rozhodnutí též za nepředvídatelné a překvapivé. Namítá, že odvolací soud změnil právní posouzení oproti soudu prvního stupně, když uzavřel, že smlouvu je třeba posuzovat podle obchodního zákoníku a jde o smlouvu zprostředkovatelskou. Tuto změnu se však účastníci dozvěděli až z napadeného rozhodnutí, nikoli v průběhu odvolacího řízení; podle dovolatele jde o postup představující odepření práva na právní slyšení. Dovolatel tvrdí, že pro něj byl překvapivý závěr odvolacího soudu, podle něhož „z následujících ujednání smlouvy však nelze žádným výkladem dovodit, že by se žalovaný zavázal hradit tvrzenou odměnu ve výši 50 % z tzv. úspor právě žalobci“, a namítá, že v čl. III bodě 1 smluvní strany sjednaly, že pokud dojde ke splnění předmětu smlouvy podle čl. I bodu 2 smlouvy, má dále poradce nárok na odměnu od klienta ve výši 50 % úspory. K tvrzení odvolacího soudu, že by bylo „v rozporu se zákonem, pokud by se žalovaný zavazoval žalobci hradit odměnu za služby provedené třetí osobou, která není v žádném právním vztahu k žalobci a navíc není žalovanému v době ujednání ani známa“, dovolatel uvádí, že není zřejmé, o jaké důkazy se odvolací soud při svých úvahách opíral, když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a neuvedl, jak je vyhodnotil a k jakému skutkovému stavu nově dospěl.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby nařídil věc k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci, případně jinému soudu prvního stupně.

Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, respektive nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 631 620 Kč s příslušenstvím, jež představuje první nárok uplatněný žalobou.

Namítá-li dovolatel, že „argumentace odvolacího soudu vychází zřejmě ze skutkově odlišného případu, který byl popsán v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2387/2008“, je toto tvrzení z hlediska vymezení přípustnosti dovolání irelevantní, neboť dovolatel prostřednictvím předložené námitky neuplatňuje žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.

Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá námitka, že kupní cena byla ve zprostředkovatelské smlouvě určena pouze předběžně. Dovolatel ani u této námitky neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Nadto dovolatel neuvedl žádné skutečnosti zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že by strany dodatečně změnily cenu „předběžně“ ujednanou ve zprostředkovatelské smlouvě.

Dovolání je však podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky výkladu čl. II zprostředkovatelské smlouvy, neboť odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, či jeho rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010).

Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).

Podle čl. I bodu 1 odstavce prvního smlouvy je předmětem smlouvy poradenství či obstarání příležitosti uzavřít smlouvu o úvěru, půjčce, kreditu či jinou smlouvu, jejíž podstatou je získání finančních prostředků na účel definovaný klientem, nebo bez účelu (dále jen „finanční smlouva“). Finanční smlouvou se taktéž rozumí obstarání příležitosti zastavit či zcizit majetek klienta (či majetek uvedený v záhlaví této smlouvy či v její příloze) (či majetek osoby blízké klientovi) (či poradenství při zastavení zcizení tohoto majetku) za účelem získání finančních prostředků či za účelem snížení některých závazků klienta nebo za účelem snížení některých závazků osoby blízké klientovi či za účelem nabytí tohoto majetku osobou jednající s klientem ve shodě (např. osobou uvedenou v záhlaví této smlouvy - u klienta).

Podle čl. I bodu 2 smlouvy výše na základě finanční smlouvy poskytnutých prostředků je definována sumou předběžně 7 000 000 Kč.

Podle čl. II bodu 1 odstavce prvního smlouvy předmět smlouvy podle čl. I bodu 1 je ze strany poradce v celém rozsahu splněn tehdy, pokud klient uzavře finanční smlouvu, nebo pokud odmítne finanční smlouvu uzavřít, přestože finanční smlouva bude odpovídat parametrům stanoveným klientem dle čl. I. bodu 2 nebo běžné obchodní praxi či přestože finanční smlouva bude odpovídat parametrům, které klient dodatečně odsouhlasí. Předmět této smlouvy je ze strany poradce splněn také tehdy, dojde-li k uzavření finanční smlouvy osobou blízkou klientovi, osobou jednající s ním ve shodě, nebo osobou, kterou klient označí. Předmět této smlouvy je splněn také v případě, že klient uzavře finanční smlouvu na poskytnutí finančních prostředků v menším rozsahu, než je definováno v čl. I bodě 2 této smlouvy.

Podle čl. II bodu 2 smlouvy předmět této smlouvy je ze strany poradce částečně splněn v případě, pokud klient čerpá poradenské služby poradce. Předmět této smlouvy je ze strany poradce rovněž částečně splněn, pokud poradce vyvine úsilí, směřující k tomu, aby klient měl příležitost uzavřít finanční smlouvu, avšak z důvodu na straně klienta dojde ke zmaření poradcova úsilí.

Podle čl. III bodu 1 odstavce prvního smlouvy poradce má nárok na odměnu klienta ve výši 9 % vypočtených z částky přislíbené finanční smlouvou, a to bez ohledu na výši čerpané částky.

Z čl. III bodu 2 smlouvy vyplývá, že v případě částečného splnění předmětu smlouvy podle čl. II odst. 2 smlouvy má poradce nárok na paušální odměnu ve výši 2 000 Kč za každou započatou hodinu práce poradce či osob na straně poradce.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že strany ujednaly vznik nároku žalobce na odměnu, bude-li uzavřena kupní smlouva k nemovitosti s kupní cenou 7 000 000 Kč, a zároveň že nebylo prokázáno, že by toto ujednání změnily. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný nemovitost prodal za 5 800 000 Kč, není žalobní nárok důvodný, aniž by se zabýval těmi souvisejícími ujednáními smlouvy, jež nárok na odměnu ve výši 9 % upravují, především zcela pominul čl. II smlouvy, ujednání v něm obsažené nezohlednil a neprovedl jeho výklad. Odvolací soud nezkoumal, jaký vliv na první uplatněný nárok má ujednání v čl. II bodě 1 odstavci prvním poslední větě, podle něhož „předmět této smlouvy je splněn také v případě, že klient uzavře finanční smlouvu na poskytnutí finančních prostředků v menším rozsahu, než je definováno v čl. I odst. 2 této smlouvy“. Odvolací soud tak neučinil přesto, že soud prvního stupně při právním posouzení věci vzal uvedené ustanovení v úvahu a dospěl k závěru, že „žalobci odměna přísluší i v případě, že žalovaný uzavře kupní smlouvu v menším rozsahu“ (dlužno dodat, že ani soud prvního stupně se výkladem tohoto ustanovení nezabýval a předložený závěr formuloval bez řádného odůvodnění).

Odvolací soud namísto výkladu tohoto ujednání toliko uvedl, že „žalobce dále poukázal na možný nárok na paušální odměnu v případě částečného splnění předmětu smlouvy (čl. III smlouvy)“. Toto konstatování nemá oporu v obsahu spisu. Lze sice přisvědčit názoru odvolacího soudu, že žalobce nárok na paušální odměnu podle čl. III smlouvy v řízení neuplatnil, je však nutno zdůraznit, že tak neučinil ani v odvolacím řízení a „závěr“ odvolacího soudu nekoresponduje s žádnou odvolací námitkou. Odvolací soud ve své argumentaci patrně reagoval na odvolací námitku žalobce, podle níž i kdyby soud prvního stupně považoval uplatněnou provizi za nepřiměřenou, měl s ohledem na dělitelnou povahu plnění rozhodnout o její přípustné výši.

Je zřejmé, že odvolací soud při zkoumání prvního nároku nedbal výše uvedených judikatorních závěrů a výkladem smlouvy, především pak jejím čl. II v kontextu s čl. I a čl. III bodem 1, se řádně nezabýval. Jeho argumentace nemůže obstát, neboť neprovedl výklad projevu vůle účastníků předmětné smlouvy ve smyslu ustanovení § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák., natož aby se zabýval při výkladu předmětných smluvních ujednání též prostředky gramatickými, logickými a systematickými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, či jeho rozsudek ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1635/2017).

Za této situace je zjevné, že dovoláním zpochybněné posouzení prvního nároku odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.

V dalším řízení bude třeba řádně v souladu se zákonem a judikatorními závěry vyložit dotčená smluvní ujednání, počínaje formulací „finanční smlouva na poskytnutí finančních prostředků“ uvedenou v čl. II bodě 1 odstavci prvním poslední větě - zda se jí rozumí pouze „smlouva o úvěru, půjčce, kreditu či jinou smlouvu, jejíž podstatou je získání finančních prostředků na účel definovaný klientem, nebo bez účelu“ či zda pod tuto formulaci spadá též „obstarání příležitosti zcizit majetek klienta“ či další závazky.

Nejvyšší soud se poté zabýval dovoláním směřujícím proti rozhodnutí o druhém nároku uplatněném ve výši 141 748 Kč s příslušenstvím a vzhledem k přípustnosti dovolání přihlédl též k dovolatelem namítaným vadám řízení:

Podle čl. I bodu 1 odstavce druhého smlouvy se za předmět této smlouvy považuje i druhá varianta řešení: poradce zprostředkuje klientovi advokáta či advokátní kancelář, jehož právní služby klient využije a kdy dojde k narovnání mezi klientem a zástavním věřitelem na výše uvedené nemovitosti klienta pro klienta výhodnějším způsobem, než kdyby klient zaplatil věřiteli.

Z čl. II bodu 1 odstavce druhého smlouvy vyplývá, že předmět této smlouvy podle čl. I bodu 1 odstavce druhého je ze strany poradce v celém rozsahu splněn, pokud položka úspora bude mít kladnou finanční hodnotu.

Podle čl. III bodu 1 odstavce druhého smlouvy v případě, že dojde ke splnění předmětu smlouvy podle čl. I bod 1 odstavce druhého smlouvy, má poradce nárok na odměnu ve výši 50 % úspory.

Odvolací soud ke druhému nároku uvedl, že „nelze žádným výkladem dovodit, že by se žalovaný zavázal hradit tvrzenou odměnu ve výši 50 % z tzv. úspor právě žalobci“. Tento jeho závěr však není podepřen jakýmkoliv výkladem a je v rozporu se zněním čl. III bodu 1 odstavce druhého smlouvy, který výslovně stanoví nárok poradce (tedy v projednávané věci žalobce) na případnou odměnu. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že „v případě, že dojde ke splnění předmětu smlouvy týkající se úspory, má poradce nárok na odměnu ve výši 50 % úspory“. Toto zjištění odvolací soud zcela přehlédl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ním žádným způsobem nevypořádal. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že ani výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, či jeho usnesení ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 319/2015, a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4803/2017).

Nadto z argumentace odvolacího soudu není zřejmé, podle jakých zákonných ustanovení druhý nárok posuzoval (odůvodnění jeho rozhodnutí patrně směřuje k tomu, že smlouva v části týkající se druhého nároku nesplňuje náležitosti zprostředkovatelské smlouvy, ovšem neuvedl, o jakou smlouvu podle jeho názoru jde), ani na základě jaké právní normy dospěl k závěru, že smluvní ujednání je rozporné se zákonem.

Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Zákonem vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.) stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém výčtu právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013). Uvedeným požadavkům odvolací soud při rozhodnutí o druhém nároku nedostál.

Lze přisvědčit též námitce dovolatele o nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či jeho usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a dále např. rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). V projednávané věci takováto situace nastala, neboť posouzení druhého nároku odvolacím soudem je opačné oproti tomu, jak tento nárok posoudil soud prvního stupně, a odvolací soud možnost takového jiného posouzení ani nenaznačil, natož aby, jak bylo v intencích ustálené judikatury jeho povinností, seznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a dal jim tak příležitost se k němu vyjádřit. Takový procesní postup je nejen v rozporu s ustanovením § 6 věty první o. s. ř., nýbrž má především ústavně-právní rozměr; Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tedy jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2214/2017).

Odvolací soud tak při posuzování druhého nároku zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé (i v obou jeho závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru