Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1769/2012Usnesení NS ze dne 16.04.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1769.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1769/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Zlínská realitní kancelář s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Školní 492, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 46979646, proti žalovaným 1) D. M. a 2) A. M., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 150 900 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 129/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2011, č. j. 27 Co 6/2010-354, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 9 C 129/2005-259, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 123 633 Kč se 4% úrokem z prodlení od 15. září 2006 do zaplacení a dále se smluvní pokutou ve výši 0,05 % z částky 123 633 Kč od 15. září 2006 do 12. srpna 2009 (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu vůči oběma žalovaným v rozsahu částky 26 367 Kč se 4% úrokem z prodlení z částky 150 000 Kč od 2. ledna 2003 do 14. září 2006 a ohledně smluvní pokuty z částky 150 000 Kč ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 7. února 2004 do 14. září 2006 a ohledně 4% úroku z prodlení z částky 26 367 Kč od 15. září 2006 do zaplacení a ohledně smluvní pokuty ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 26 367 Kč od 15. září 2006 do 12. srpna 2009 (bod II. výroku). Rovněž uložil žalobkyni doplatit na náklady řízení České republice 5 954 Kč (bod III. výroku), žalovaným uložil doplatit společně a nerozdílně na náklady řízení České republice 10 071,50 Kč (bod IV. výroku) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 059 Kč (bod V. výroku).

Rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 9 C 129/2005-309, doplnil Okresní soud ve Zlíně svůj rozsudek ze dne 20. srpna 2009, č. j. 9 C 129/2005-259, tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně doplatit žalobkyni část smluvní pokuty ve výši 18,2 % ročně za dobu od 15. září 2006 do 12. srpna 2009 z částky 123 633 Kč ve výši 65 380,92 Kč.

K odvolání žalobkyně a žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. října 2011, č. j. 27 Co 6/2010-354, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku a doplňující rozsudek téhož soudu tak, že uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 150 000 Kč se 4% úroky z prodlení z částky 28 686,41 Kč od 2. ledna 2003 do zaplacení a se 4% úroky z prodlení z částky 121 313,59 Kč od 22. září 2008 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 48 525,67 Kč (první odstavec výroku I.). Dále zamítl žalobu v té části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení 4% úroků z prodlení z částky 121 313,59 Kč od 2. ledna 2003 do 21. září 2008 a smluvní pokuty ve výši 102 374,33 Kč (druhý odstavec výroku I.). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.) a rovněž o povinnosti žalobkyně (výrok IV.) a obou žalovaných (výrok V.) nahradit náklady řízení České republice.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního, druhého, třetího a pátého výroku napadli žalovaní společným dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádějí, že ho podávají z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé snesli ze svého pohledu argumenty na podporu ohlášených dovolacích důvodů a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení-v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech–v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Druhým odstavcem prvního výroku napadeného rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně 4% úroků z prodlení z částky 121 313,59 Kč od 2. ledna 2003 do 21. září 2008 a smluvní pokuty ve výši 102 374,33 Kč, nemohla být žalovaným způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadli-li tudíž dovolatelé dovoláním i druhý odstavec prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných v této části odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.].

Dovolání žalovaných však není přípustné ani ve zbývající části.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o nároky ze smlouvy o dílo podřízené režimu obchodního zákoníku). Směřovalo-li proto dovolání žalovaných i do rozsudku odvolacího soudu v prvním odstavci prvního výroku ohledně smluvní pokuty ve výši 48 525,67 Kč, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných do prvního odstavce prvního výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni smluvní pokutu ve výši 48 525,67 Kč, usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.

Byť odvolací soud označil své rozhodnutí ve věci samé ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím, které je obsaženo v prvním odstavci prvního výroku jeho rozsudku, jako měnící, jde ve skutečnosti o rozhodnutí částečně měnící (ohledně částky 26 367 Kč s příslušenstvím) a o částečně potvrzující (pokud jde o zbývající částku 123 633 Kč s příslušenstvím, neboť v tomto rozsahu stanovil odvolací soud práva a povinnosti účastníků shodně jako soud prvního stupně).

Směřovalo-li dovolání žalovaných do rozsudku odvolacího soudu v prvním odstavci prvního výroku ohledně částky 26 367 Kč s příslušenstvím, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných do prvního odstavce prvního výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 26 367 Kč s příslušenstvím, usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Jde-li o rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 123 633 Kč s příslušenstvím, přichází v úvahu jen přípustnost dovolání za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci však není přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dána, poněvadž ve věci nebylo soudem prvního stupně ve věci vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že námitky, které dovolatelé směřují do skutkových zjištění odvolacího soudu, jsou podřaditelné pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelé nemají u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici. Brojí-li dovolatelé svými výhradami proti závěrům odvolacího soudu o prodlení dodavatelů a jejich povinností hradit zádržné, nevymezují takovou právní otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Za situace, kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti druhému, třetímu a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývající části pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru