Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1680/2019Usnesení NS ze dne 19.06.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1680.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1680/2019-834

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem v Kunovicích, V Grni 1636, proti žalované PROPHER, s. r. o., se sídlem v Březové č. p. 126, PSČ 763 15, identifikační číslo osoby 15528260, zastoupené JUDr. Marií Bučkovou, advokátkou se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 332, o zaplacení 632 544 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (4) 8 Cm 206/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 78/2018-781, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Marie Bučkové.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. (4)8 Cm 206/2005-751, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 433 233 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl o nároku žalobce na odškodnění, na něž má obchodní zástupce při splnění zákonných podmínek právo v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení.

Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku napadeného odvoláním žalobce a jemu předcházejícího řízení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2002 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, v níž se žalobce zavázal vyhledávat pro žalovanou zákazníky, propagovat a prezentovat její výrobky včetně uvádění nových výrobků na trh a to na území České republiky. Žalobce tuto činnost vykonával do konce roku 2004, když žalovaná smlouvu dopisem ze dne 24. 9. 2004 vypověděla a obchodní zastoupení skončilo uplynutím tříměsíční výpovědní doby ve smyslu § 668 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Žalobce realizoval tuto činnost pro žalovanou již i na základě předchozí smlouvy o obchodním zastoupení z roku 1995, nárok na odškodnění, který je předmětem žalobního nároku, však žalobce uplatňoval ze smlouvy uzavřené v roce 2002 a jeho výši dovozoval ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. z ročního průměru provizí počítaných za dobu trvání smlouvy.

Odvolací soud, bez ohledu na nedostatek tvrzení ve vztahu k výši uplatněného nároku, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně především k závěru o nedůvodnosti základu žalobního nároku. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů nebyly naplněny zákonné předpoklady vymezené v § 669 odst. 1 obch. zák. pro vznik nároku obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná měla i po ukončení obchodního zastoupení výhody z obchodů se zákazníky získanými žalobcem a rovněž tak zjištěné skutečnosti vedly soudy obou stupňů k závěru, že vyplacení odškodnění by nebylo spravedlivé, a to i přesto, že ve smlouvě o obchodním zastoupení byla sjednána konkurenční doložka. Odvolací soud neshledal ani tvrzené pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou výrocích napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spojuje s tvrzením, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. jde o otázku, která již byla dříve dovolacím soudem vyřešena, avšak má být posouzena jinak.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci.

Podle mínění dovolatele se odvolací soud dopustil právního pochybení při řešení dvou právních otázek. Jednak při řešení otázky výše odškodnění, pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že zákon stanoví „počítat roční průměr provizí za dobu posledních pěti let výkonu obchodního zastoupení nikoli za dobu trvání smlouvy, pokud tato trvala méně než 5 let“. Dále směřuje své námitky do řešení otázky, zda i po skončení smlouvy o obchodním zastoupení měla žalovaná výhody z obchodů se zákazníky, jež získal žalobce nebo s nimiž žalobce významně rozvinul obchod.

Dovolatel s odkazem na znění § 669 odst. 2 obch. zák. poukazuje na neoprávněnost výtky, kterou měl odvolací soud proti uplatněné výši odškodnění, pokud ji žalobce dovozoval z ročního průměru provizí počítaných za dobu trvání smlouvy o obchodním zastoupení. Akcentuje, že v souladu se zákonem stanovil výši odškodnění jako roční průměr provizí vyplacených mu žalovanou za celé smluvní období, které trvalo pouze třicet měsíců, tj. od 1. 4. 2002 do 31. 12. 2004, přičemž jako důkaz o výši tohoto příjmu předložil výpisy ze svého účtu a vzájemně odsouhlasené zápočty pohledávek. Byť jeho celková spolupráce se žalovanou s ohledem na předchozí smlouvu trvala více než 5 let a výpočet odškodnění za posledních 5 let trvání obchodního zastoupení by byl pro něj vzhledem k rozsahu činnosti v letech 2000 a 2001 mimořádně výhodný, nepožadoval stanovit výši provize za posledních 5 let, neboť to ze zákona nevyplývalo a jednak došlo k uplynutí skartační lhůty na straně žalované pro předložení dokladů o výši provizí za minulé období. Vysvětluje, že délku obchodního zastoupení uvedl pouze a především pro posouzení jeho nároku z hlediska korektivu ekvity. Tím chtěl zdůraznit skutečnost, že žalovaná byla po dobu cca 10 let při sjednávání obchodů závislá na jeho činnosti. Dovolatel rovněž označuje napadené rozhodnutí v otázce délky období rozhodné pro výpočet výše odškodnění za překvapivé – soud prvního stupně tuto otázku vůbec neřešil a odvolací soud ji při odvolacím jednání neotevřel, čímž ho zbavil možnosti se v tomto směru vyjádřit.

Právního pochybení se dopustil odvolací soud podle dovolatele i při posouzení otázky, zda žalovaná měla výhody ze vzájemné spolupráce i po skončení smlouvy o obchodním zastoupení. Namítá, že nesprávné právní posouzení je důsledkem závažného pochybení při hodnocení důkazů, které odvolací soud provedl v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Dovolatel se ohrazuje proti generalizování ojedinělých případů o neodvádění tržeb a opožděnosti zápočtů, jakož i proti nepřípustnému subsumování činnosti obchodního zástupce pod jakousi závislou činnost, odpovídající pracovně-právnímu vztahu. Poukazuje na to, že i sama žalovaná výslovně potvrdila, že pro obchodní činnost v České republice nepoužívala žádného jiného obchodního zástupce; tuto výpověď žalované označuje za podstatný důkaz o tom, že to byl výhradně on jako obchodní zástupce, kdo pro ni získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupená má dosud podstatné výhody vyplývající z těchto obchodů. Tvrdí, že tato posléze uvedená skutečnost byla v řízení prokázána, a to i výpověďmi či vyjádřeními oslovených zákazníků, s nimiž dodávky výrobků žalované sjednával. Přitom poukazuje na pochybení, jichž se dle jeho názoru odvolací soud při hodnocení těchto důkazů dopustil.

S ohledem na svázanost sjednanou konkurenční doložkou po dobu 24 měsíců po skončení smlouvy se jeví dovolateli spravedlivé, že by měla být přiznaná výše odškodnění určena i vyšší částkou než je prostá suma vyplacených provizí. Poukazuje na to, že zákon ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které vzhledem ke své povaze mají význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé. S odkazem na právní závěry v rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1001/2006, tvrdí, že placení odškodnění žalovanou je spravedlivé, a to s ohledem na výhody, které má nejen ze zákazníků získaných žalobcem v době trvání obchodního zastoupení, ale i dříve. Podle dovolatele je třeba vzít v souzené věci i v potaz, že plnil své povinnosti obchodního zástupce řádně, že smlouva o obchodním zastoupení zanikla z vůle žalované, přičemž nešlo o důvod, který by opravňoval žalovanou odstoupit od smlouvy. V případě odpojení telefonu, faxu a mobilu šlo podle dovolatele o zcela bezvýznamnou záležitost, a rovněž tak následně uváděný podpůrný důvod výpovědi, že si žalobce ponechával tržby, byl odvolacím soudem posouzen jako zcela nedostatečný, jelikož jej žalovaná neuvedla ve své výpovědi. Rovněž tak v případě zápočtů šlo podle dovolatele o standardní formu zániku vzájemných pohledávek, kterou smluvní strany využívaly bez problémů i v předchozích letech spolupráce. V závěru dovolání se dovolatel vyjadřuje ke skutečnému důvodu výpovědi ze smlouvy, jímž bylo jeho odmítnutí zajišťovat vedle standardního obchodního zastoupení také distribuci výrobků žalované, neboť takový závazek nebyl v předmětné smlouvě sjednán a pojmově taková činnost ani nespadá pod smysl a účel obchodního zastoupení.

Dovolatel navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, které požaduje zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná označuje návrh dovolatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za bezdůvodný, neboť žalobce svou povinnost uhradit jí náklady řízení, která mu byla uložena v rozhodnutích soudů obou stupňů, v plné výši splnil. Žalovaná se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání označuje za nepřípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky odškodnění, na které má obchodní zástupce v případě ukončení smlouvy právo, od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Uvádí, že v řízení bylo provedeno velmi rozsáhlé důkazní řízení, kdy soud vyhověl všem (mnohdy nadbytečným) návrhům žalobce na provedení dokazování. Akcentuje, že žalobce ohledně žalobního nároku neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno. Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 669 odst. 1 obch. zák. (ve znění novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb., jíž byla do právního řádu České republiky implementována směrnice Rady č. 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986, o koordinaci členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců) obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže

a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a

b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz jeho bod 12. na straně 6) dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci právo na odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. nevzniklo, a to pro nenaplnění ani jednoho z obou zákonných předpokladů pro toto odškodnění, když právo na odškodnění je podmíněno současným splněním obou předpokladů. V řízení nebylo prokázáno, že po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení by žalovaná měla výhody z obchodů se zákazníky získanými žalobcem a rovněž tak v řízení zjištěné skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že v souzené věci by vyplacení odškodnění nebylo spravedlivé, a to i přesto, že ve smlouvě o obchodním zastoupení byla sjednána konkurenční doložka. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nárok na odškodnění nevznikl, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 (jenž je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), v němž dovolací soud provedl výklad § 669 odst. 1 obch. zák., když podrobně vysvětlil oba zákonné předpoklady, za nichž právo na odškodnění podle této právní normy vzniká. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, například v rozsudcích ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016. V případě práva žalobce na odškodnění tak nejde o otázku neřešenou, jak tvrdí dovolatel, a dovolací soud neshledává ani důvod k dovolatelem požadovanému jinému posouzení této otázky, od jejíhož řešení uvedeného v cit. rozhodnutí ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, jakož i v navazujících rozhodnutích, se odvolací soud v souzené věci neodchýlil.

Nebyl-li v dovolacím přezkumu zpochybněn závěr odvolacího soudu o tom, že právo na odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. žalobci nevzniklo, je bezvýznamné řešit dovolatelem vymezené otázky týkající se výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., resp. naplnění předpokladů podle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. (otázka spravedlivého placení odškodnění). Z tohoto důvodu nemohou dovolatelem předestřené otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otevřít.

Pokud pak dovolatel spojuje nesouhlas s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu s kritikou skutkových zjištění a hodnocením důkazů, z nichž odvolací soud při rozhodování o jeho nároku na odškodnění vycházel, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Pokud dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v obou výrocích, tedy i v té jeho části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud nerozhodoval, neboť s ohledem na vyjádření žalované, že žalobce jí zaplatil v plné výši náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů, ho považoval za bezpředmětný (srov. shodně právní závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 6. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru