Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1662/2017Usnesení NS ze dne 11.07.2017

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1662.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1662/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně WEBER v.o.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Roosveltova 7, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 25030540, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, proti žalované YSSEN- spol. s r.o., se sídlem v Litvínově, Dolní Litvínov 5, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 44566565, zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, o zaplacení 174 648 Kč a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 174 873,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 46 C 280/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 17 Co 481/2015-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Václava Cidliny.

Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 4. 2015, č. j. 46 C 280/2014-81, tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a vzájemný návrh žalované co do částky 87 436,54 Kč zamítl (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

– podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka prostřednictvím své argumentace vytýká odvolacímu soudu toliko vady řízení. Tyto její námitky jsou však irelevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Tvrzení dovolatelky týkající se možných procesních pochybení odvolacího soudu (spočívajících zejména v provedení dokazování a překvapivosti jeho rozhodnutí) nezahrnují žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud založil své rozhodnutí a která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž vzhledem ke shora uvedenému založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil. Pokud by bylo možné za takovou otázku považovat otázku přípustnosti uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení, nedostála dovolatelka požadavku, aby v dovolání konkrétně popsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Tento požadavek, jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace přitom není postačující. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a jež je, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na http://www.nsoud.cz).

Dovolatelka však v dovolání pouze obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by označila jakékoli rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl podle jejího názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.).

Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru