Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1656/2012Rozsudek NS ze dne 20.05.2013

HeslaPostoupení pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1656.2012.1
Dotčené předpisy

§ 524 obč. zák.

§ 526 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1656/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a.s., se sídlem v Šumperku, čp. 2769, Jílová 6, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 47674911, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované obci Oskava, se sídlem v Oskavě čp. 112, PSČ 788 01, identifikační číslo osoby 00303101, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o 3 445 391,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 115/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo 49/2011-166, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo 49/2011-166, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2010, č. j. 4 Cm 115/2009-61, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. května 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-139, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. května 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-140, v bodech I. a III. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení nedoplatku úplaty ve výši 3 445 391,30 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. prosince 1998 (dále též jen „smlouva o postoupení pohledávky“), jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky žalobkyně za společností Ingstav Ostrava a. s. v celkové výši 3 586 719,40 Kč na žalovanou.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2005, č. j. 4 Cm 64/2001-71, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě na závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti vymezení postupovaných pohledávek, a proto se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat tvrzeného nároku na úplatu.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 2 Cmo 68/2006 95, se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil s tím, že uplatněný nárok nebylo možné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení pro nedostatečnost skutkových tvrzení.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. dubna 2009, č. j. 33 Odo 1665/2006-123, zrušil rozsudky soudy obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 457 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jestliže v situaci, kdy dospěl k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nepoměřoval žalobkyní popsaný skutek právní normou upravující bezdůvodné obohacení. Učinil tak na základě zjištění, že skutková tvrzení obsažená v žalobě a další relevantní skutečnosti, které žalobkyně uváděla v průběhu řízení, jsou pro možnou aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení postačující.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. května 2010, č. j. 4 Cm 115/2009-61, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. května 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-139, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. května 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-140, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uložil žalované zaplatit žalobkyni 3 326 631 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zastavil řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 118 760,30 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně, po setrvání na závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, přiznal žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení v bodech I. a III. výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok II).

Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaná použila postoupenou pohledávku ve výši 3 586 719,40 Kč na úhradu svých závazků vůči Ingstavu Ostrava a. s. ve stejné výši. Vůči postoupené pohledávce ve výši 3 586 719,40 Kč byly proúčtovány faktury Ingstavu Ostrava a.s. ve výši 2 230 000 Kč, 1 214 082 Kč a 142 637,40 Kč. Vzájemná úhrada pohledávek a závazků mezi žalovanou a Ingstavem Ostrava a. s. nebyla proúčtována na základě dohody o vzájemném zápočtu, nýbrž na základě výpisu ze saldokonta, který potvrdil starosta žalované bez předchozího souhlasu orgánu obce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že absence tohoto souhlasu má za následek absolutní neplatnost úkonu započtení, neboť dispozice s pohledávkou, která je na obec neplatně převedena, formou započtení znamenající snížení závazků vůči věřiteli, současně znamená vznik povinnosti vydat postupiteli takto vzniklé bezdůvodné obohacení. Na věcnou správnost odvoláním napadeného rozhodnutí však nemá podle odvolacího soudu uvedené pochybení soudu prvního stupně vliv, neboť žalovaná použila postoupenou pohledávku ve výši 3 586 719,40 Kč z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky na úhradu svých závazků vůči Ingstavu Ostrava a.s. v téže výši. Odvolací soud uvedl, že uvedený úkon starosty žalované, byť trpící právní vadou, fakticky znamenal bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť pohledávka se dostala ze sféry žalované ke třetí osobě, která s ní dále disponovala ve svém účetnictví a proúčtovala na ni své pohledávky vůči žalované. To podle odvolacího soudu znamená, že z neplatného postoupení nelze již vrátit to, co bylo postoupeno, nýbrž lze jen vydat bezdůvodné obohacení.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná. Jestliže se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila dne 14. prosince 1998 a žalobkyně uplatnila nárok u soudu dne 23. ledna 2001, učinila tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby upravené v § 397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek, na nichž (byť ne vždy výslovně) odvolací soud založil své rozhodnutí, přičemž se zároveň jedná o otázky, které nebyly dosud dovolacím soudem řešeny a jejich význam má zjevný judikatorní přesah. Dovolatelka se tak domáhá zodpovězení otázky, zda právní účinky oznámení o postoupení pohledávky podle § 526 obč. zák. v případě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky zahrnují vedle možnosti účinného splnění závazku plněním dlužníka vůči postupníkovi i ostatní způsoby zániku závazku realizované vůči postupníkovi (například započtení, dohodu či narovnání). Dále formuluje otázku, zda lze v situaci absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávek aplikovat § 457 a 458 obč. zák. a domáhat se tak peněžité náhrady v případě, kdy neplatně postoupené pohledávky dosud žádným způsobem nezanikly. Řešena nebyla rovněž podle mínění dovolatelky otázka, zda se postupitel v situaci absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky může úspěšně domáhat náhrady z titulu bezdůvodného obohacení v případě, že postoupené pohledávky byly mezi dlužníkem a postupníkem neplatně započteny, přičemž jiným způsobem nezanikly ani nebyly dále převedeny. Konečně předestírá otázku, zda lze při závěru o absolutní neplatnosti započtení hodnotit jako možné bezdůvodné obohacení nějaké faktické aspekty či důsledky, jak učinil odvolací soud.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nijak nevysvětlil, jak mohl neplatný zápočet vést k zániku neplatně postoupené pohledávky či mohl přivodit, že „se taková pohledávka dostala ze sféry obce ke třetí osobě a proč ji nebylo možné vrátit“. Poukazuje na to, že v případě zápočtu nejde o dispozici s pohledávkou.

Dovolatelka, ztotožňujíc se se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, vychází ve své argumentaci z úvahy, že smlouva o postoupení pohledávky nezavazuje postupitele k nějakému (faktickému) plnění, a proto v případě její absolutní neplatnosti zamýšlené právní účinky nenastávají. To znamená, že neplatná smlouva o postoupení pohledávky nevede ke změně v osobě věřitele, jímž zůstává stále postupitel. V takové situaci nelze podle dovolatelky hovořit o tom, že by na základě neplatné smlouvy postupitel vůbec mohl poskytnout nějaké plnění či že by postupník od postupitele něco dostal. Dovolatelka tak dovozuje, že ustanovení § 457 a 458 obč. zák., která zřejmě, byť ne výslovně, odvolací soud aplikoval, nelze na případ neplatné smlouvy o postoupení pohledávek přímo použít, neboť tato ustanovení vyžadují, aby bylo i na základě neplatného právního úkonu poskytnuto plnění. Tím je míněno faktické (skutkové) plnění, a nikoli pouhé právní účinky, které z absolutně neplatného právního úkonu nastávají. Ze znění § 526 odst. 1 obč. zák. dovolatelka dovozuje, že za určitých okolností může dojít k zániku neplatně postoupené pohledávky, a to splněním ze strany dlužníka v období, kdy jako věřitel pohledávky vystupuje postupník (a kdy bylo dlužníkovi postoupení postupitelem „pouze“ oznámeno a nemohl vědět o jeho neplatnosti). V situaci, kdy pohledávka byla postoupena neplatně, však právní úprava podle dovolatelky jiné způsoby zániku závazku (a tedy ani započtením vůči postupníkovi) nepřipouští.

Podle dovolatelky tak měly soudy v nalézacím řízení nejprve zvážit, zda v případě neplatného postoupení pohledávky, jejíž „postoupení“ bylo oznámeno dlužníku, může dlužník platně (s účinky zániku pohledávky) započíst své pohledávky vůči postupníkovi (dohodou). Pokud by taková možnost existovala, měly zjistit, zda k zápočtu pohledávek mezi dlužníkem a postupníkem skutečně došlo, zda je takový úkon započtení platný a v případě jeho neplatnosti posoudit, zda se za takové situace mohla dovolatelka (žalovaná) na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Pokud by k započtení pohledávek mezi dlužníkem (Ingstavem Ostrava a.s.) a postupníkem (žalovanou) nemohlo dojít, nedošlo nebo nedošlo platně, pak pohledávky neplatně postoupené mezi žalobkyní a žalovanou nezanikly a jejich věřitelem byla a je stále žalobkyně. Tvrdí, že se v této souvislosti nijak obohatit nemohla, neboť žádné plnění od nikoho neobdržela a její závazky vůči dlužníkovi (Ingstavu Ostrava a.s.) zůstaly nedotčeny.

Dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že jím posouzené absolutně neplatné započtení nemůže mít žádné právní účinky, neplatně postoupené pohledávky se tudíž nedotýká a tím méně umožňuje, aby se tato pohledávka dostala ze sféry obce ke třetí osobě, která s ní dále disponovala ve svém účetnictví. Dovodil-li proto odvolací soud, že absolutně neplatné započtení mezi ní a Ingstavem Ostrava a.s. mohlo přivodit zánik neplatně postoupené (tedy nepostoupené) pohledávky a že i v případě tohoto neplatného zápočtu se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, právně pochybil.

Dovolatelka rovněž oponuje závěru odvolacího soudu, že mezi ní a dlužníkem Ingstavem Ostrava a.s. k započtení vůbec došlo, neboť ve spisu se nenachází žádná listina ani jiný důkaz, z něhož by bylo možné projev vůle k započtení zjistit, přičemž tato vůle nebyla ani v konkrétní podobě tvrzena.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Argumentaci dovolatelky označuje za účelovou. Poukazuje na to, že důsledkem neplatného zápočtu byl vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, která se takto zbavila svého závazku vůči Ingstavu Ostrava a.s. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce vzniku bezdůvodného obohacení jako důsledku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).

Podle ustanovení § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

Z dikce ustanovení § 524 obč. zák. je zřejmé, že při postoupení pohledávky nepostupuje postupitel postupníkovi žádné věcné či peněžité plnění, pouze z postupitele na postupníka přechází právo na plnění (pohledávka) po dlužníku. Jinak vyjádřeno, postoupením pohledávky nastává změna v osobě věřitele, kdy do práva postupitele na plnění postupované pohledávky (včetně jejího příslušenství a práv s ní spojených) vstupuje postupník. V případě neplatné smlouvy o postoupení pohledávky však tyto účinky nenastávají a postupník od postupitele nenabývá nic, co by byl povinen mu „vracet“. Z toho se odvíjí závěr, že neplatné postoupení pohledávky samo o sobě (bez dalšího) nemůže způsobit bezdůvodné obohacení postupníka na úkor postupitele.

Jiná situace však může nastat v případě, plní-li dlužník postupníku poté, kdy mu postoupení pohledávky oznámil postupitel. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil právní závěr, že oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (§ 524 a násl. obč. zák.). Stejné účinky, tj. zánik dluhu dlužníka by v této situaci měl i jeho projev vůle směřující k započtení vůči postupníkovi proti postupované pohledávce (srov. § 529 obč. zák. a dále právní závěry například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007). V obou těchto případech zániku dluhu (ať již splněním nebo započtením) by postupník mohl získat majetkový prospěch na úkor postupitele, který v důsledku neplatné smlouvy o postoupení pohledávek nepřestal být věřitelem dlužníka.

Že tomu tak v dané věci bylo, však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat. Odvolací soud najisto nepostavil, zda a v důsledku jakého úkonu dlužníka mělo dojít k započtení oproti postupované pohledávce, působícímu zánik dluhu a vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Odkaz odvolacího soudu na „proúčtování“ pohledávek a na vedení účetnictví u žalované a dlužníka jsou naprosto bez významu, neboť s vedením účetnictví nespojují právní předpisy žádné hmotně-právní důsledky, natož vznik, změnu, existenci či zánik právních úkonů. Ze způsobu vedení účetnictví nelze vůbec dovozovat, jak nesprávně činil odvolací soud, že se pohledávka „dostala ze sféry obce ke třetí osobě“, že s pohledávkou někdo „disponoval“ nebo že již „nelze vrátit, co bylo postoupeno“, resp. že někdo něco pozbyl nebo získal. Takové účinky mohou nastat pouze prostřednictvím právních úkonů, pokud je zákon s nimi spojuje.

Dospěl-li proto odvolací soud (aniž najisto postavil, zda a v důsledku jakého úkonu k předmětnému zápočtu došlo) k závěru, že absolutně neplatný zápočet fakticky znamenal bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť pohledávka se dostala ze sféry žalované ke třetí osobě, která s ní dále disponovala ve svém účetnictví a proúčtovala na ni své pohledávky vůči žalované, což podle odvolacího soudu znamená, že z neplatného postoupení nelze již vrátit to, co bylo postoupeno, nýbrž lze jen vydat bezdůvodné obohacení, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej (ve znění doplňujícího usnesení a opravného usnesení) ve vyhovujícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru