Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1603/2017Usnesení NS ze dne 11.07.2017

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1603.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2982/17 ze dne 31.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1603/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. J. S., podnikatele se sídlem v Ústí nad Labem - Krásném Březně, Žežická 660/49, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 10458701, zastoupeného Mgr. Patrikem Jizerou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, proti žalované Stavmater International s.r.o., se sídlem v Praze 5, Rošických 604/6, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25742787, zastoupené JUDr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Na okraji 439/44, o zaplacení 272 504 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 353/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 25 Co 227/2016-222, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016, č. j. 15 C 353/2014-154 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Dovolatelka označila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení otázek, „zda je žalovaná povinna zaplatit žalobci cenu geodetických prací, které žalobce při absenci konkrétní dohody účastníků provedl nad rámec obvyklého rozsahu prací, které jsou v rámci obdobných děl prováděny; zda je zhotovitel díla, jehož předmět je určen pouze obecně s možností postupu dle samostatné úvahy zhotovitele, povinen postupovat též obdobně dle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě mandátní, zejména v tom smyslu, že je povinen postupovat s odbornou péčí a v souladu se zájmy žalované, které musel znát, to vše za situace, kdy dohoda účastníků obsahuje krom ujednání o provedení díla i takové prvky, z nichž lze dovodit, že předmětem smluvního vztahu účastníků je zařízení určité záležitosti dle odborné úvahy žalobce; zda žalobce jako zhotovitel díla může využít možnost odepření plnění postupem dle § 326 obchodního zákoníku v případě, že druhá ze smluvních stran nemůže být s ohledem na okolnosti případu v prodlení s plněním svých závazků vůči žalobci, přičemž z okolností případu nelze dovozovat naplnění žádné další z možných podmínek odepření plnění ze strany povinné smluvní strany.“

Nesprávné právní posouzení těchto otázek odvolacím soudem však dovolatelka staví na jiném skutkovém základě, než jak jej zjistil odvolací soud. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž neplyne absence konkrétní dohody účastníků o rozsahu prací, ani to, že žalobce provedl práce nad rámec jejich obvyklého rozsahu. Rovněž se z nich nepodává, že by předmět plnění účastníky uzavřené smlouvy byl určen pouze obecně s možností postupu podle samostatné úvahy zhotovitele a že dohoda účastníků obsahuje prvky mandátní smlouvy, a konečně ani to, že žalovaná nebyla v prodlení s plněním svých závazků ve smyslu § 326 obchodního zákoníku.

Dovolatelka ve své argumentaci k těmto otázkám pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).

Dovolání tedy postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť argumentace, s níž dovolatelka napadá právní závěry odvolacího soudu prostřednictvím předestření vlastní verze skutkových okolností, dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplnit nemůže.

Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.

Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, a té jeho části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Ani tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované nahradit státu náklady za řízení před soudem prvního stupně, a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalované nahradit státu náklady odvolacího řízení, není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše těchto nákladů nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2017

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru