Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 16/2007Usnesení NS ze dne 31.10.2007

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.16.2007.1

přidejte vlastní popisek

32 Cdo 16/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. S. Z., advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. F. S., advokátem, o zaplacení částky 4,417.131,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1724/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2006, čj. 11 Cmo 50/2006-231, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 11. srpna 2005, čj. 23 Cm 1724/1997-180, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4,377.728,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1/365 z 20 % z částky 4,377.728,91 Kč za každý den prodlení od 1. 6. 1993 do zaplacení (výrok I.), kdežto žalobu pro částku 39.403,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1/365 z 20 % z částky 39.403,- Kč za každý den prodlení od 1. 6. 1993 do zaplacení zamítl (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 523.922,75 a dále zaplatit státu náhradu nákladů znalečného 8.400,- Kč. Opravným usnesením ze dne 7. listopadu 2005, čj. 23 Cm 1724/1997-203, pak soud opravil částku nákladů řízení, uvedenou ve výroku III. rozsudku na správnou částku 525.532,75 Kč.

Předmětem sporu bylo zaplacení ceny části privatizovaného majetku státního podniku Č. P. – H. T.

Předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni v této věci ze dne 25. září 2002, čj. 23 Cm 1724/97-75, jímž bylo žalobci vyhověno, Vrchní soud v Praze zrušil svým usnesením ze dne 10. listopadu 2003, čj. 11 Cmo 49/2003-107, se závěrem, že v dalším řízení je nutno zkoumat, zda a v jakém rozsahu je smlouva uzavřená mezi účastníky dne 30. 3. 1993 platná či neplatná a dále jaká je správná kupní cena privatizovaného majetku se zřetelem k tomu, že část získaných nemovitostí musel žalovaný vydat M. H. T.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 8. 2005, se v napadených výrocích I. a II. potvrzuje (výrok I), ve výroku III se tento rozsudek mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 350.966,96 Kč s tím, že v další části zůstává nezměněn (výrok II.), ve výroku IV se tento rozsudek mění tak, že žalovanému se povinnost zaplatit Č.r. náhradu nákladů znalečného 8.400,- Kč neukládá (výrok III.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 114.810,- Kč (výrok IV.) a konečně ve výroku V. rozhodl odvolací soud, že řízení o odvolání žalobkyně do výroku II. se zastavuje (žalobkyně vzala v této části odvolání zpět).

Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu dne 30. 3. 1993 (na straně prodávající tehdejší F.n. m. Č. r.) na základě aktualizovaného privatizačního projektu, jejímž předmětem byl movitý i nemovitý majetek, a to celý podnik bývalého Č. H. T., včetně zaměstnanců, s výjimkou autobusové dopravy. Žalovaný podepsal dne 20. 4. 1994 protokol o převzetí celého podniku za cenu 4,565.763,91 Kč s tím, že tuto cenu uhradí. Dne 21. 5. 1997 pak žalovaný podepsal dodatek č. 1 ke kupní smlouvě o snížení kupní ceny na 4,417.131,91 Kč v důsledku vydání části privatizovaného majetku M. H. T. na základě rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. 6. 1995, čj. 3 C 389/93-71. Právo odstoupit od smlouvy žalovaný nevyužil.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalovaný převzal předmětný podnik podle smlouvy o prodeji podniku, uzavřené dle § 476 an. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a pokud později na základě soudního rozhodnutí bylo o části privatizovaného nemovitého majetku rozhodnuto, že prodávající žalobkyně nebyla jeho vlastníkem, bylo na místě posoudit, zda tato skutečnost činí neplatnou celou kupní smlouvu či jen část týkající se předmětných nemovitostí. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že kupní smlouva byla neplatná jen částečně ve smyslu § 41 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o částečné neplatnosti právních úkonů.

Odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vyžádaného soudem prvního stupně po zrušení předchozího rozhodnutí, určená cena privatizovaného majetku a části vydaného majetku se liší jen o částku 39.403,- Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta. Žalovaný s privatizovaným majetkem od uzavření kupní smlouvy nepřetržitě podniká, na kupní cenu dosud nic nezaplatil a je povinen zaplatit i dohodnuté úroky z prodlení (§ 369 odst. 1 obch. zák.).

Žalovaný podal proti tomuto rozsudku (proti prvým čtyřem výrokům) dovolání, které zdůvodňuje ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O přípustnosti dovolání se dovolatel nezmiňuje.

Dovolatel považuje za otázku zásadního významu ve věci „posouzení toho právního problému, který by naplno postavil kriteria pro rozlišení obou případu předpokládaných v ustanovení § 41 obč. zák., tzn. kdy neplatnou je jen část úkonu, zatímco zbývající obsah obstojí jako samostatný právní úkon poté, co neplatná část bude oddělena anebo opačný případ, kdy neplatný bude celý právní úkon“.

Dovolatel tvrdí, že by s předchůdcem žalobkyně neuzavíral kupní smlouvu, kdyby předem věděl, že prodávající není oprávněn s částí převáděného majetku disponovat, protože není jeho vlastníkem (jak posléze bylo rozhodnuto soudním rozhodnutím). Bez toho, že by platně získal nemovitosti v areálu bývalého Č. by o privatizaci vůbec neuvažoval (situování areálu u hlavní silnice směrem do N. a do ostatní E.). Dovolatel musel vynaložit miliony korun na to, aby si náhradním způsobem zajistil nejprve v nájemním vztahu s městem a posléze novým, platným převodem vlastnického práva možnost v areálu dále podnikat, když celý podnikatelský projekt již pro věk i existenční závislost na zahájeném podnikání nebylo možno zastavit.

Dovolatel dále namítá, že je absurdní ocenit hodnotu neziskových a posléze koupených nemovitostí částkou něco přes stotisíc korun, tj. účetní cenou ve znaleckém posudku, když tržní cena je v řádech milionů korun. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že skutečnost, že dále podnikal resp. pokračoval v podnikání i v době, kdy předmětné nemovitosti nevlastnil, je důkazem oddělitelnosti neplatné části smlouvy od jejího zbytku ve smyslu § 41 obč. zák. Nesouhlasí s metodikou znaleckého posudku při oceňování veškerého majetku podniku podle účetních, nikoli tržních cen.

Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání má dovolání za nepřípustné, nemající ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K ustanovení § 41 obč. zák. existuje rozsáhlá ustálená judikatura. Žalovaný mohl od kupní smlouvy odstoupit jako od celku, což neučinil. Pokud napadá znalecký posudek, měl uplatnit námitky proti němu při předchozím jednání, a to neučinil ani v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný ve skutečnosti napadá nesprávnost skutkových zjištění, takový dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. však v daném případě uplatnit nelze. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a že splňuje i další stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že i když odvolací soud předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak (opětovně žalobě v podstatě vyhověl).

Zbývá proto přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě dovolatel žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah (byla by významná nejen pro tuto konkrétní věc, ale pro všechny obdobné případy téhož druhu), nevymezuje. Přípustnost dovolání by tak mohla být dána jen tehdy, pokud by posuzované rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud zdůrazňuje, že „napevno postavit kriteria pro rozlišení částečné a úplné neplatnosti právního úkonu“ obecně nelze, neboť každý individuální případ je nutno zkoumat ve světle ustanovení § 41 obč. zák. vždy se zřetelem ke konkrétním okolnostem toho či onoho případu.

V předmětném případě nedospěl dovolací soud k závěru, že by odvolací soud (stejně jako soudu prvního stupně) právně posoudil předmětnou kupní smlouvu (smlouvu o převodu privatizovaného majetku) nesprávně, když se zřetelem k povaze smlouvy, jejímu obsahu a okolnostem, za nichž byla uzavřena (§ 41 obč. zák.) uzavřel, že část smlouvy, týkající se sporných nemovitostí, lze oddělit od dalšího privatizovaného (převáděného) majetku.

Všechny ostatní námitky dovolatele nejsou relevantní, neboť dílem se nevztahují k právní otázce částečné neplatnosti, dílem se týkají skutkových okolností případu, a nejsou tudíž právními otázkami, natož právními otázkami zásadního významu.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 první věta o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 244 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř ., když dovolání bylo odmítnuto a dovolatel je proto povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o dovolání, spočívající v nákladech právního zastoupení, a to za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 3 odst. 1 bod 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif), tj. v částce 7.500,- Kč, jeden režijní paušál 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. s připočtením 19 % DPH podle § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 110/2004 Sb. v částce 1.439,- Kč, celkem tedy 9.014,- Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru