Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1565/2020Usnesení NS ze dne 01.07.2020

HeslaDovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1565.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1565/2020-485

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelna České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované J. K. (rozené K.), narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o zaplacení 285 013,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 EC 241/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2019, č. j. 28 Co 117/2019-397, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Lošana.

Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil (v pořadí druhý ve věci) vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2019, č. j. 241 EC 241/2011-362 (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání žalované některé ze shora popsaných zákonných náležitostí postrádá. Dovolatelce je třeba především vytknout nedostatek řádného vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rovněž Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. například usnesení ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 254/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) zdůrazňuje nutnost, aby dovolatel v dovolání popsal (konkretizoval) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán. Chybí-li vylíčení těchto okolností, není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí proto není možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Kromě toho však dovolání žalované trpí i dalšími nedostatky, jak bude vysvětleno níže.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka ani své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Byť spojila přípustnost dovolání s tvrzeným odchýlením se odvolacího soudu od poukazované judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek pravosti soukromé listiny a souvisejícího důkazního břemene, nijak nevysvětlila, v čem se měl odvolací soud od odkazované judikatury odchýlit, když žalovanou odkazovaná judikatura dovolacího soudu vychází ze skutkově odlišných okolností, resp. svědčí ve prospěch závěrů, k nimž došel v souzené věci odvolací soud. Kromě toho nelze nepřehlédnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru o pravosti soukromé listiny (příkazu k provedení platby, na jehož základě došlo ze strany žalobkyně k převedení částky 300 000 Kč ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření na účet určený žalovanou) a unesení důkazního břemene žalobkyní (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně a bod 23. rozsudku odvolacího soudu, který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně). Za této situace neměl odvolací soud důvod řešit otázky důkazního břemene týkající se pravosti soukromé listiny, předestřené dovolatelkou.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemohou založit ani ostatní námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení důkazů (zejména listiny související s příkazem k výplatě peněz), a podrobuje kritice jeho skutková zjištění a závěry. Dovolatelka tak patrně přehlíží, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Pokud pak dovolatelka naznačuje možnou vadu řízení (neprovedení důkazů výslechem dalších navržených svědků), je tato její námitka zcela irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti té jeho části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pokud dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, pak zcela pomíjí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 1. 7. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru