Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1564/2011Usnesení NS ze dne 29.04.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Přípustnost dovolání
Smlouva komisionářská
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1564.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1564/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně CETELEM ČR, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25085689, proti žalované PINK TRADE s. r. o., se sídlem v Praze 14, Marešova 643/6, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25506137, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem, se sídlem v Brně, Bellova 24, PSČ 623 00, o zaplacení částky 215.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 62/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2011, č. j. 27 Co 269/2009-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalované (původně s firmou SPX-CAR s. r. o.) proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku o věci samé pod bodem I, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. března 2009, č. j. 19 C 62/2008-76, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 215.800,- Kč s úrokem z prodlení od 30. července 2008 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelkou vymezené otázky zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou.

Na otázku, zda lze v souladu s ustanovením § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žádat vydání bezdůvodného obohacení po subjektu, u kterého nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, samozřejmě nepřichází v úvahu jiná odpověď než kladná. Leč takto položená otázka pomíjí, že odvolací soud potvrdil přisuzující rozsudek soudu prvního stupně právě proto, že dospěl k závěru opačnému, totiž že u dovolatelky k bezdůvodnému obohacení došlo.

Totéž platí ve vztahu k navazující otázce (která se od první otázky liší jen užitou formulací), zda je v souladu s uvedenými ustanoveními občanského zákoníku povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, na jejíž úkor se obohatila třetí osoba (osoba odlišná od dovolatelky). Odvolací soud přeci uzavřel, že to byla dovolatelka, kdo se na úkor žalobkyně obohatil.

Vzhledem k tomu, čím dovolatelka ve vazbě na tyto otázky argumentuje v rámci vymezení uplatněných dovolacích důvodů, je zapotřebí zdůraznit předně to, že v dovolacím řízení, v němž přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Skutkový stav, jak byl v souzené věci soudy nižších stupňů zjištěn, neumožňuje závěr, že žalobkyně peněžní prostředky převedla dovolatelce na její účet jako přímému zástupci (zmocněnci) třetí osoby, prodávajícího. Zjištěný skutkový stav věci zahrnuje závěr, podle něhož nebylo prokázáno uzavření jiné smlouvy mezi dovolatelkou a Z. K. než smlouvy komisionářské, datované dnem 4. října 2004 (přičemž tato smlouva se na prodej vozidla, který se měl uskutečnit v prosinci 2004, nevztahovala), a mezi doklady, které dovolatelka předložila žalobkyni s žádostí Z. V. o financování a na jejichž základě žalobkyně dovolatelce plnila, byl technický průkazu vozidla, v němž byla jako vlastník vozidla uvedena dovolatelka.

V kupní smlouvě datované dnem 8. prosince 2004 byl sice jako prodávající označen Z. K., zastoupený dovolatelkou jako obstaratelem, podle zjištění soudů nižších stupňů však Z. V., jenž měl být podle této smlouvy kupujícím, tuto smlouvu neuzavřel, neboť podpis připojený k jeho jménu není jeho podpisem. Nemohou tedy přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí argumenty dovolatelky vycházející z předpokladu, že byla v postavení zprostředkovatele prodeje vozidla, jehož vlastníkem byla třetí osoba. Závěr zformulovaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 434/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6989, podle něhož k přijetí dluhu je zásadně oprávněn věřitel, tento úkon však za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, se za těchto okolností v souzené věci neuplatní.

Jak s tímto plněním dovolatelka naložila, konkrétně zda a z jakého právního důvodu toto plnění převedla třetí osobě, se vztahu mezi ní a žalobkyní netýká; jedná se o otázky vztahu mezi dovolatelkou a třetí osobou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že povinnost vydat majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů má jen ten, kdo jej tímto způsobem získal; na osobu, která následně předmět majetkového prospěchu nabyla, tato povinnost nepřechází (srov. rozsudek ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6244). Nelze tedy dovodit, že se v závěru, podle něhož je to za uvedených okolností dovolatelka, kdo získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení a kdo je tedy pasivně věcně legitimován, odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Zbývá dodat, že mezi účastníky nebylo sporné, že peněžní prostředky, jejichž vrácení žalobkyně v tomto řízení požaduje, byly převedeny na účet žalované. Argument, že tento účet byl pouze dohodnutým platebním místem, dovolatelka opírá o obsah tzv. žádosti o financování, která však byla soudy obou stupňů shledána neúčinnou; závěr o neúčinnosti tohoto jednostranného právního úkonu (návrhu na uzavření úvěrové smlouvy) dovolatelka kritice nepodrobila.

Argumentuje-li dovolatelka tím, že byla uzavřena úvěrová smlouva, a poukazuje-li na právní postavení jednotlivých zúčastněných subjektů, které má vyplývat z této smlouvy, zejména na povinnosti, které z této smlouvy plynuly Z. V., pak zřejmě přehlédla, že podle závěrů odvolacího soudu úvěrová smlouva uzavřena nebyla (že vůbec nevznikla), neboť návrh na její uzavření, jak bylo již zmíněno v jiné souvislosti, nenabyl v důsledku nesplnění jednoho ze sjednaných předpokladů účinnosti. Správnost závěru o tom, že k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo, přitom dovolatelka nenapadá; za jeho zpochybnění nelze pokládat argumentaci, která existenci a význam toho závěru pomíjí.

Dovolatelka ostatně ve svých námitkách opomíjí též závěr odvolacího soudu, že nebyla uzavřena ani kupní smlouva datovaná dnem 8. prosince 2004, neboť Z. V. označený v písemné smlouvě jako kupující tuto smlouvu nepodepsal (srov. § 40 odst. 3 obč. zák.). Proto ani námitky založené na této smlouvě nemohou otevřít otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Při vymezení další otázky, zda lze žádat vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatné smlouvy po subjektu, který nebyl účastníkem neplatné smlouvy, dovolatelka zřejmě přehlédla, na jakém právním posouzení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud peněžní prostředky získané dovolatelkou od žalobkyně posoudil jako majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, k čemuž dospěl úvahou, že dovolatelka v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku postupovala tak, aby na její účet byly zaslány peněžní prostředky, přestože nebyly splněny podmínky sjednané smlouvou o spolupráci pro řádné uzavření úvěrové smlouvy a pro vyplacení peněžních prostředků (dovolatelka neměla k dispozici písemné potvrzení kupujícího o převzetí vozidla). Na závěru, že peněžní prostředky byly vyplaceny na základě neplatné smlouvy, tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno není a odvolací soud tudíž neřešil (a neměl důvod řešit) ani uvedenou otázku. Závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, a ze dne 4. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010, na něž dovolatelka odkazuje, se tedy v souzené věci neuplatní.

Řešení poslední z vymezených otázek, k jakému okamžiku se nabývá vlastnické právo k vozidlu coby movité věci, zda k okamžiku jeho převzetí nebo k okamžiku zápisu vlastnického práva do registru silničních vozidel, není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Především odvolací soud nevyslovil závěr, že se vlastnictví k motorovému vozidlu nabývá zápisem do příslušné evidence; konstatoval pouze, co v otázce změn ve vlastnictví vozidla zjistil z provedených důkazů, z technického průkazu vozidla a zejména ze zprávy magistrátu města Z. Především však dovolatelka zjevně nepostřehla, že odvolací soud dospěl v otázce, kdy se stal Z. K. opět vlastníkem vozidla, právě k tomu závěru, který dovolatelka v dovolání prosazuje, tj. že se tak stalo dne 2. prosince 2004, kdy byla mezi ním a dovolatelkou uzavřena kupní smlouva.

Odvolací soud se ostatně otázkou změn v osobě vlastníka vozidla zabýval toliko v souvislosti s posouzením významu, jaký má v souzené věci komisionářská smlouva uzavřená mezi dovolatelkou a Z. K. dne 4. října 2004, v níž se dovolatelka zavázala zařídit vlastním jménem na účet Z. K. prodej předmětného automobilu; z údajů obsažených v evidenci motorových vozidel usoudil, že tato smlouva se nevztahovala na prodej, který se měl uskutečnit v prosinci 2004. Kdyby ovšem byl tento závěr nesprávný a dovolatelka jednala v postavení komisionáře, tj. nepřímého zástupce jednajícího sice na účet komitenta, leč svým jménem, pak tím spíše by byl v souzené věci opodstatněn závěr o její pasivní věcné legitimaci, neboť by – za předpokladu platného uzavření úvěrové smlouvy a kupní smlouvy – plnění žalované převzala nikoliv jako zmocněnec prodávající třetí osoby, nýbrž vlastním jménem, jako prodávající (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008). Skutečnost, že prodávala jako komisionář, jemuž zákon ukládá převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše, co přitom získal (§ 585 obch. zák.), by se nikterak neodrazila v jejím vztahu ke kupujícímu a tedy též k žalobkyni, která by – v případě uzavření úvěrové smlouvy a na jejím základě – dovolatelce plnila za kupujícího (srov. § 581 větu první obch. zák., podle něhož z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti, a k němu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. 29 Odo 36/2001, ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005, a ze dne 23. února 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008).

V souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázek, kdo byl v rozhodné době vlastníkem vozidla a zda dovolatelka při posuzovaném jednání postupovala na základě uvedené komisionářské smlouvy či nikoliv, nespočívá též z jiných důvodů. Podle dovoláním nezpochybněných závěrů odvolacího soudu totiž Z. V. neuzavřel kupní smlouvu ani s dovolatelkou, ani se Z. K., a neuzavřel ani úvěrovou smlouvu s žalobkyní. Pro závěr o tom, zda jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru nabyl účinnosti a zda vzhledem k tomu byl postup dovolatelky vůči žalobkyni v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku, pročež jsou peněžní prostředky převedené žalobkyní na její účet bezdůvodným obohacením získaným z nepoctivých zdrojů, je bez významu, zda byl v době předložení žádosti o úvěr vlastníkem automobilu Z. K. či zda jím byla dovolatelka. Za uvedených okolností je rozhodné toliko to, komu žalobkyně plnila a zda mu plnila pouze jako zástupci třetí osoby či nikoliv.

Právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Obecně řečeno dovolatelka ve svých dovolacích námitkách vcelku důsledně nebere na zřetel, na jakém skutkovém stavu věci a na jakém právní posouzení spočívá napadené rozhodnutí. Postupuje tak, že právní závěry odvolacího soudu nepodrobuje kritice, ponechává je stranou a namísto polemiky s nimi předkládá jako hotovou věc svou vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu a své vlastní, též odlišné právní závěry, na nichž buduje svou argumentaci, jako by šlo o skutkové a právní závěry pevně dané, nepochybné. Tak předkládá jako nezpochybněné východisko pro své další úvahy, že pouze zprostředkovávala prodej vozidla, jehož vlastníkem nebyla ona, nýbrž Z. K., přičemž pomíjí, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy, která by ji ke zprostředkování prodeje zavazovala, a bylo naopak zjištěno, že předložila žalobkyni technický průkaz, v němž byla vyznačena jako vlastník vozidla. Další úvahy zakládá na tom, že Z. V. uzavřel s žalovanou úvěrovou smlouvu a se Z. K. kupní smlouvu, jako by tu nebylo závěrů odvolacího soudu, podle nichž žádná z těchto smluv nevznikla. Argumentuje tím, že Z. V. si vozidlo převzal, jako by tu nebylo skutkového závěru odvolacího soudu, že převzetí vozidla prokázáno nebylo. Vychází též z toho, že splnila své povinnosti ze smlouvy o spolupráci, jako by tu nebylo závěrů odvolacího soudu, že v rozporu s touto smlouvou předložila žalobkyni doklady potřebné pro uzavření úvěrové smlouvy, aniž měla potvrzení o převzetí vozidla kupujícím. V takto vadně založené právní argumentaci otázky zásadného právního významu nalézt nelze.

Dovolatelkou zpochybňovaný závěr o tom, že nemohla zprostředkovat prodej vozidla, neboť byla v rozhodné době jeho vlastníkem, odvolací soud neučinil. Otázku právního významu neotevírá ani argumentace, že „došlo na základě komisionářské smlouvy ke zprostředkování prodeje vozidla“. Dovolatelka, ač zastoupena advokátem, zjevně nemá zcela jasno v otázce, že zprostředkování (srov. § 642 a násl. obch. zák) a komise (srov. § 577 a násl. obch. zák.) nejsou synonyma a v čem spočívá zásadní rozdíl v právním postavení komisionáře a zprostředkovatele. Zřejmě z tohoto důvodu si dovolatelka ve svých námitkách protiřečí a tím je z pohledu jejich významu pro závěr o přípustnosti dovolání degraduje, když kritizuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nejednala na základě komisionářské smlouvy, a zároveň na jiném místě argumentuje tím, že prodej vozidla zprostředkovala. Z téhož důvodu zřejmě nevnímá potřebu vysvětlit, jak se slučuje uzavřená komisionářská smlouva s kupní smlouvou datovanou dnem 8. prosince 2004 (leč neuzavřenou), kterou podepsala a v níž je označena jako zástupce prodávajícího.

Ze zřejmého nepochopení důvodů napadeného rozhodnutí vychází též námitka, že žalobě vycházející ze synallagmatického právního vztahu lze vyhovět pouze tehdy, je-li v žalobním návrhu podklad pro výrok ukládající povinnost k vzájemně vázanému plnění. Jak bylo již vysvětleno, právní posouzení odvolacího soudu není založeno na závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru, nýbrž na závěru, že smlouva o úvěru vůbec uzavřena nebyla. Nepřichází proto v úvahu vyslovit ve výroku rozhodnutí soudu vzájemné povinnosti účastníků smlouvy k vrácení plnění přijatého na jejím základě.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka v závěru dovolání správnost skutkových závěrů, podle nichž nebylo prokázáno převzetí vozidla Z. V. a které podle jejího názoru vycházejí z chybného hodnocení důkazů, pak zřejmě přehlédla, že skutkový stav, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z tohoto důvodu však lze dovolání podat pouze tam, kde je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a). Ustanovení § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. proto výslovně vylučuje dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z okolností uplatněných tímto dovolacím důvodem.

Ničím jiným než v tomto řízení nepřípustným zpochybněním skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů není ani námitka, že zprostředkovatelská smlouva i smlouva komisionářská (o kterou z nich by mělo v souzené věci jít, dovolatelka neuvádí) mohou být uzavřeny i ústně či konkludentně a relevantní je pouze faktické jednání účastníků, za něž dovolatelka označuje zařízení prodeje vozidla. Již byl zmíněn skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly prokázány skutečnosti, jež by umožňovaly dovodit závěr o uzavření jiné smlouvy mezi dovolatelkou a Z. K. než komisionářské smlouvy ze dne 4. října 2004, tj. jakékoliv smlouvy bez zřetele na její formu.

Opodstatnit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí není způsobilá ani námitka, že o věci v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud. Nedostatek věcné příslušnosti soudu je vadou řízení, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, avšak pouze v případě přípustného dovolání. Sama případná existence vady řízení k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže (srov. kategorickou dikci ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, se tu nejedná o (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).

Jestliže dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, pak je napadla též ve výroku pod bodem II, jímž bylo pro nedostatek subjektivní přípustnosti odmítnuto její odvolání proti výroku o zamítnutí žaloby ohledně části úroků z prodlení, a ve výrocích pod body III a IV o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Pokud se jedná o první z uvedených výroků, pak nelze dospět k závěru, že jím byla dovolatelce způsobena újma na jejích právech, tím méně pak újma, která by zrušením napadeného výroku mohla být odstraněna. Stran této části dovolání proto není splněna podmínka subjektivní přípustnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).

Přípustné není ani dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, z důvodů vyložených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru