Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1540/2016Rozsudek NS ze dne 29.11.2017

HeslaPromlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1540.2016.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 96/1993 Sb. ve znění do 31.12.2003

§ 5 předpisu č. 96/1993 Sb. ve znění do 31.12.2003

§ 7 předpisu č. 96/1993 Sb. ve znění do 31.12.2003


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1540/2016-128

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně P. V., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222, identifikační číslo osoby 60192852, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částky 167 690,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 42/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 95 Co 159/2015-107, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 95 Co 159/2015-107, ve druhém a třetím výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 4. 2015, č. j. 14 C 42/2014-76, v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 167 690,51 Kč s tam uvedeným zákonným úrokem z prodlení, a ve výroku II., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V řízení zahájeném dne 13. 7. 2011 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 167 690,51 Kč s úrokem a se zákonným úrokem z prodlení představující zůstatek vkladu na účtu stavebního spoření poté, kdy smlouvu o stavebním spoření vypověděla.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 14 C 42/2014-76, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167 690,51 Kč s 3% úrokem z částky 167 690,51 Kč od 1. 8. 2007 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (výrok I.) a na nákladech řízení částku 60 169,50 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení, podle nichž za nezletilou žalobkyni uzavřel její otec J. V. jako zákonný zástupce dne 28. 11. 1997 se žalovanou smlouvu o stavebním spoření č. 1 792 561 1 01 (dále jen „smlouva o stavebním spoření“ nebo „smlouva“). Dne 1. 6. 2003 byla smlouva o stavebním spoření bez vědomí a souhlasu žalobkyně rozvázána k úkonu otce žalobkyně dohodou s tím, že smlouva bude ukončena dne 30. 9. 2003. Žalovaná k tomuto dni smlouvu vypořádala tak, že celý zůstatek účtu stavebního spoření podle dohody o ukončení smlouvy převedla na účet uvedený v dohodě. Žalobkyně následně dopisem ze dne 24. 4. 2007 smlouvu o stavebním spoření vypověděla a vyzvala žalovanou k vyplacení zůstatku. Smlouva zanikla uplynutím tříměsíční výpovědní doby plynoucí od 1. 5. 2007 a žalovaná byla povinna vklad s příslušenstvím a státní příspěvek vyplatit žalobkyni do 31. 7. 2007, což neučinila.

Zabývaje se námitkou promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky vznesenou žalovanou, soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. (dále jen „zákon o stavebním spoření“), podle něhož z titulu stavebního spoření spořitelna eviduje přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, dále poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a poskytování příspěvku fyzickým osobám účastníkům stavebního spoření, a dovodil, že žalovaná přijímá a poskytuje vklady a úvěry a tyto právní kategorie jsou řešeny zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), účinným do 31. 12. 2013, v ustanoveních § 716 a § 497. Na právní vztah mezi účastnicemi je proto nutno užít ustanovení obchodního zákoníku i o promlčecí době, jež je čtyřletá. Začátek běhu promlčecí doby u práv vymahatelných u soudu je určen v ustanovení § 391 obch. zák. ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Soud prvního stupně citoval ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného do 31. 12. 2013, ustanovení § 36 odst. 1 téhož zákona, podle něhož rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé, dále ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ustanovení § 396 a 397 obch. zák. a dospěl k závěru, že právní úkon otce žalobkyně učiněný „dne 30. 9. 2003“, jímž zrušil účet stavebního spoření bez schválení opatrovnickým soudem, je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák. Vypověděla-li žalobkyně 24. 4. 2007 smlouvu o stavebním spoření a vyzvala žalovanou k vyplacení zůstatku, smlouva zanikla uplynutím tříměsíční výpovědní doby plynoucí od 1. 5. 2007 k 31. 7. 2007. Žaloba byla podána 13. 7. 2011, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, a právo žalobkyně není promlčené.

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části nároku na úhradu 3% úroku z částky 167 690,51 Kč od 1. 8. 2007 do zaplacení a řízení v této části pro zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 22 348,39 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Námitku promlčení nepovažoval za důvodnou, maje za to, že závazek žalobkyně hradit pravidelné měsíční splátky na účet stavební spořitelny a závazek stavební spořitelny zřídit účet a ručit za jeho zůstatek obsahuje veškeré náležitosti smlouvy o vkladovém účtu podle ustanovení § 716 obch. zák. a podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. je smlouva o vkladovém účtu absolutním obchodem, obchodním zákoníkem se tudíž řídí závazkové vztahy bez ohledu na to, zda jsou uzavřeny mezi podnikateli, či nikoliv. Promlčecí doba je podle ustanovení § 397 obch. zák. čtyřletá, žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby vzhledem k tomu, že smlouva o stavebním spoření zanikla výpovědí k 31. 7. 2007 a žaloba byla podána 13. 7. 2011. K promlčení žalobního nároku tak nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku a podle dovolací argumentace proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a o. s. ř., dovozujíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud - i soud prvního stupně - řešil v rozporu s hmotným právem otázku promlčení nároku ze smlouvy o stavebním spoření, dospěl-li k závěru, že promlčení se posuzuje podle obchodního zákoníku. Uvádí, že stavební spoření je upraveno komplexně zákonem o stavebním spoření. Podle ustanovení § 1 písm. a) tohoto zákona je stavební spoření účelové spoření spočívající v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření. Označení „stavební spoření“ pak lze podle ustanovení § 3 zákona o stavebním spoření používat pouze pro formu spoření upravenou tímto zákonem a označení „stavební spořitelna“ smí ve své obchodní firmě používat pouze banka, která je provozovatelem stavebního spoření podle zákona o stavebním spoření. Dovolatelka zdůrazňuje, že zákon o stavebním spoření komplexně upravuje náležitosti smlouvy o stavebním spoření, a to jak podmínky pro uzavření smlouvy, tak i podmínky jejího ukončení. Podle ustanovení § 7 zákona o stavebním spoření je stavební spořitelna povinna vypracovat všeobecné obchodní podmínky pro postup uzavření, změn a ukončení smluv o stavebním spoření, podmínky a předpoklady pro získání úvěru ze stavebního spoření. V souladu s tímto ustanovením žalovaná vydala všeobecné obchodní podmínky a z jejich čl. 26 vyplývá, že stavební spořitelna vede ke každému účastníkovi stavebního spoření jeho individuální účet a číslo účtu sděluje účastníkovi při uzavření smlouvy. Ze zákona o stavebním spoření ani z všeobecných obchodních podmínek nevyplývá, že by na smlouvu o stavebním spoření bylo možné vztáhnout ustanovení obchodního zákoníku v případě, není-li některá otázka zákonem o stavebním spoření upravena.

Smlouva o stavebním spoření je upravena komplexně zákonem o stavebním spoření a jde tak o smlouvu sui generis. Při respektování teleologického výkladu tohoto zákona se dovolatelka domnívá, že nebylo vůlí zákonodárce učinit smlouvu o stavebním spoření určitým poddruhem smlouvy o vkladovém účtu a zákon o stavebním spoření učinit speciální úpravou k ustanovení obchodního zákoníku o vkladovém účtu, zejména s ohledem na ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření, které po novele provedené zákonem č. 423/2003 Sb. odkazuje na úpravu obsaženou v občanském zákoníku, respektive podle tohoto ustanovení se účastníkem stavebního spoření stává osoba, která uzavře se stavební spořitelnou smlouvu o stavebním spoření podle občanského zákoníku.

Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že pokud by se měla smlouva o stavebním spoření řídit obchodním zákoníkem, učinil by tak zákonodárce přímo odkazem na zákonnou úpravu vkladového účtu obsaženou v obchodním zákoníku, případně by odkaz učinila stavební spořitelna ve všeobecných obchodních podmínkách. Jestliže zákonodárce ani stavební spořitelna ve všeobecných obchodních podmínkách nestanovili subsidiární použití obchodního zákoníku pro smlouvu o stavebním spoření, je třeba jako subsidiární předpis ve vztahu k otázkám, které nejsou upraveny v zákoně o stavebním spoření, použít obecného předpisu, kterým byl občanský zákoník a jeho ustanovení týkajících se promlčení. Podle ustanovení § 101 a násl. obč. zák. činí promlčecí doba tři roky a nárok žalobkyně je promlčený.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání je proto přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení smlouvy o stavebním spoření uzavřené podle zákona o stavebním spoření jako smlouvy o vkladovém účtu podle ustanovení § 716 obch. zák., na němž založil závěr o nepromlčení pohledávky žalobkyně, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 1 zákona o stavebním spoření, ve znění ke dni uzavření smlouvy o stavebním spoření (28. 11. 1997), stavební spoření je účelové spoření spočívající a) v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, b) v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření, c) v poskytování příspěvku fyzickým osobám (dále jen „státní podpora“) účastníkům stavebního spoření.

Podle ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření účastník uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu o stavebním spoření (dále jen „smlouva“), ve které se zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve smluvené výši (odstavec 1). Všeobecné obchodní podmínky stavební spořitelny stanoví, že účastník má nárok na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb (dále jen „úvěr“) za předpokladu zajištění jeho návratnosti (odstavec 2). Cílová částka se rovná součtu přijatých vkladů, státní podpory, úroků z nich a poskytnutého úvěru (odstavec 6). Smlouva o stavebním spoření musí obsahovat úrokovou sazbu z vkladů a úrokovou sazbu z úvěru. Rozdíl mezi úrokovou sazbou z vkladu a úrokovou sazbou z úvěru může činit nejvýše 3 procentní body (odstavec 7).

Z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o stavebním spoření vyplývá, že všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření stavební spořitelna zveřejní vhodným způsobem před zahájením provozování stavebního spoření. Všeobecné obchodní podmínky musí obsahovat alespoň tyto údaje: a) provozované druhy stavebního spoření, typy smluv a podmínky jejich uzavírání, b) postup při vyřizování smluv, úročení vkladů a úvěrů, c) strukturu stavebního spoření, předpoklady a postup při poskytování úvěrů, d) řízení při navrácení vkladů vypovězených smluv, e) postup při vyřizování smluv v případě zániku stavební spořitelny nebo při odnětí povolení k provozování stavebního spoření povolujícím orgánem.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 340/2015, vydaném v řízení o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření stavební spořitelnou, vycházeje ze zjištění soudů nižších stupňů o obsahu smlouvy o stavebním spoření, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, dospěl k závěru, že smlouva o stavebním spoření je zvláštním typem smlouvy, která se řídí zákonem o stavebním spoření, ve znění v tu dobu platném, a všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření schválenými Ministerstvem financí České republiky. Účastníkem stavebního spoření se stává osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu o stavebním spoření, v níž se zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve smluvené výši. Doba spoření začíná dnem uzavření smlouvy a končí poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka.

Odvolací soud i soud prvního stupně učinily závěr o tom, že na právní vztah založený smlouvou o stavebním spoření nutno užít obchodního zákoníku a jeho ustanovení o promlčecí době na základě úvahy, že tato smlouva obsahuje veškeré náležitosti smlouvy o vkladovém účtu podle ustanovení § 716 obch. zák., aniž by zjistily obsah smlouvy o stavebním spoření a obsah všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy. Rozhodnutí neobsahují žádná zjištění k obsahu smlouvy a k obsahu všeobecných obchodních podmínek, natož pak zjištění, jež by odůvodňovala odchýlení se od závěru Nejvyššího soudu, že smlouva o stavebním spoření uzavřená podle zákona o stavebním spoření, je zvláštním typem smlouvy, která se řídí tímto zákonem a všeobecnými obchodními podmínkami. Z tohoto neúplného zjištění obsahu smlouvy a všeobecných obchodních podmínek vyplývá za této situace i nesprávný závěr, že promlčení se řídí obchodním zákoníkem.

Odvolací soud dále nezjistil, zda smlouva samotná, případně všeobecné obchodní podmínky, jejichž nutný obsah je dán ustanovením § 7 odst. 1 zákona o stavebním spoření, neobsahují ujednání o tom, kterým právním předpisem se řídí otázky smlouvou a podmínkami neupravené. Přitom zákon o stavebním spoření je zákonem speciálním, upravujícím v ustanovení § 1 pouze tento typ spoření, vymezujícím podstatné a zvláštní náležitosti smlouvy o stavebním spoření v ustanovení § 5, smluvní strany a nároky vyplývající ze smlouvy a z tohoto zákona a obecným předpisem k tomuto zákonu byl občanský zákoník, nikoliv obchodní zákoník, který je rovněž předpisem speciálním, jak ostatně vyplývá i z jeho ustanovení § 261 odst. 6.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v té části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 167 690,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. 11. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru