Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1524/2018Rozsudek NS ze dne 14.04.2020

HeslaPojištění majetku
Náhrada škody
Smlouva pojistná
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1524.2018.1
Dotčené předpisy

§ 33 předpisu č. 37/2004 Sb.

§ 813 obč. zák. ve znění do 31.12.2004

§ 814 obč. zák. ve znění do 31.12.2004

§ 39 předpisu č. 37/2004 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1524/2018-280

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovanému P. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení částky 155 731 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 18/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2017, č. j. 17 Co 143/2017-228, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2017, č. j. 17 Co 143/2017-228, v části potvrzujícího výroku o věci samé co do částky 110 550 Kč s úrokem z prodlení, se zamítá.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 155 731 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný dne 27. 6. 2011 odcizil pracovní stroj (traktorbagr) vlastněný společností VENCL - SERVIS Vodovody a kanalizace s. r. o. (dále též jen „poškozený“), poškozený tuto skutečnost oznámil žalobkyni jako pojistnou událost a ta mu na základě toho vyplatila pojistné plnění ve výši 618 030 Kč. Žalovaný následně po svém odhalení vydal stroj policii, od níž ho poškozený převzal. V souvislosti s předáním stroje žalobkyně nahradila poškozenému náklady (na parkovné, naftu, přepravu obsluhy a čas s přejímkou) ve výši 7 201 Kč. Poškozený stroj na základě uzavřené dohody svěřil žalobkyni, která ho v souladu s dohodou prodala v dražbě za částku 510 000 Kč. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi částkou pojistného plnění vyplacenou poškozenému a výtěžkem z prodeje stroje, jenž po odečtení výdajů za dražební prodej činil 469 500 Kč. Ve vyjádření k odporu proti platebnímu rozkazu žalobkyně upřesnila, že takto uplatňuje právo na náhradu škody vzniklé odcizením stroje, které na ni přešlo výplatou pojistného plnění pojištěnému podle § 33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“ či „ZPS“).

Žalovaný založil svou procesní obranu na argumentu, že z ujednání mezi žalobkyní a poškozeným mu žádná povinnost vůči žalobkyni vzniknout nemohla a že vrácením odcizeného stroje odpadl důvod pojistného plnění a poškozený je tak měl žalobkyni vrátit. Tvrdil, že stroj vrátil nepoškozený, resp. že v úvahu by přicházela jen náhrada škody na stroji ve výši 11 194 Kč vyčíslená znalcem v trestním řízení, šlo by však o škodu způsobenou poškozenému, nikoli žalobkyni. Upozornil, že v trestním řízení byla cena stroje odhadnuta na nejméně 718 080 Kč a žalobkyně jej tedy prodala za neúměrně nízkou částku, což mu nemůže jít k tíži.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 29. 12. 2016, č. j. 4 C 18/2014-180, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 155 731 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 T 50/2012-285, shledán vinným, ze dne 27. 6. 2011 za účelem krádeže pracovního stroje (traktorbagru) vnikl do tam specifikovaného provozního areálu a stroj z něj odvezl, následně jej za účelem jeho dalšího využití pro osobní potřebu zbavil registrační značky a označení původního majitele na kabině a stroj ukryl, čímž poškozenému (VENCL - SERVIS Vodovody a kanalizace s. r. o.), který stroj vlastnil, způsobil škodu nejméně 718 080 Kč. Žalobkyni a poškozeného soud v trestním řízení odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle znaleckého posudku provedeného v trestním řízení činila cena stroje 695 760 Kč včetně DPH a hodnota jeho poškození 1 194 Kč včetně DPH. Poškozený coby pojištěný škodnou událost (odcizení stroje) dne 12. 7. 2011 oznámil žalobkyni coby pojistiteli a žalobkyně mu na základě pojistné smlouvy č. 2264984807 poskytla pojistné plnění z havarijního pojištění vozidla ve výši 618 030 Kč; šlo o částku po odečtení spoluúčasti poškozeného ve výši 76 300 Kč. V Dohodě o vzájemné spolupráci pojistitele a pojištěného při likvidaci pojistné události v případě, že bude odcizené vozidlo nalezeno, uzavřené dne 2. 8. 2011 (dále jen „dohoda ze dne 2. 8. 2011“), se pojištěný zavázal žalobkyni oznámit, bude-li odcizené vozidlo po výplatě pojistného plnění nalezeno, a bylo ujednáno, že využije-li pojištěný své právo požadovat nalezené vozidlo zpět, je povinen vrátit pojistiteli pojistné plnění, které mu bylo v souvislosti s pojistnou událostí vyplaceno, a to po odpočtu částky, která odpovídá přiměřeným nákladům vynaloženým na uvedení vozidla do původního stavu. V případě, že toto právo nevyužije, je povinen neprodleně poskytnout nezbytnou součinnost a zmocnit pojistitele, aby zprostředkoval prodej nalezeného vozidla (v řízení nebylo sporu o tom, že stroj byl žalovaným po jeho odhalení dne 27. 3. 2012 vydán policii, pozn. Nejvyššího soudu). Žalobkyně stroj prodala v dražbě za částku 510 000 Kč, odměna komisionáře (za obstarání dražby) na základě komisionářské smlouvy činila 40 500 Kč včetně DPH. Poškozený vyúčtoval žalobkyni částku 9 601 Kč (zřejmě bez DPH) a parkování stroje na hlídaném parkovišti, přepravu obsluhy a čas spojený s přejímkou, včetně doby na cestě, a žalobkyně mu za uvedené služby uhradila částku 7 201 Kč.

Ze znaleckého posudku, jehož provedení nařídil, vzal soud prvního stupně za prokázané, že cena stroje byla ke dni 27. 6. 2011 (tj. před jeho odcizením) 760 000 Kč a ke dni 27. 3. 2012 (tj. po jeho vrácení) 668 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stroj byl po vrácení fakticky v pořádku, mimo poškození, které se týkalo stržení nálepek s označením majitele, dvou chybějících čepů na svahové lžíci, poškozeného zámku u skříňky na nářadí, poškozeného uzamykacího zařízení pístnice a chybějících textilních úvazů a sady pod registrační značku, stanovil znalec náklady na jeho opravu ve výši 18 550 Kč, s tím, že po odečtení amortizace dodávaného nového materiálu by náklady činily 9 505 Kč. Znalec dodal, že podle zjištění původního majitele byl stroj po dobu odcizení provozován v rozsahu kolem 100 motohodin a že po jeho návratu bylo nutné provést preventivní výměnu provozních náplní s odhadovanými náklady ve výši 10 000 Kč až 15 000 Kč.

Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla podána po právu, neboť žalovaný dluží žalobkyni plnění, na které jí vznikl nárok podle § 33 zákona o pojistné smlouvě. Usoudil především, že žalobkyně se vůči žalovanému nedomáhá náhrady škody, ale náhrady plnění, které poskytla pojištěnému, tj. domáhá se nároku popsaného v § 33 ZPS. Dovodil, že žalovaný odcizením stroje způsobil vznik pojistné události a žalobkyně coby pojistitel postupovala podle pojistné smlouvy, vyplatila-li poškozenému coby pojištěnému pojistné plnění. Zdůraznil, že poškozený ani žalobkyně nebyli povinni čekat, zda ten, kdo stroj odcizil, jej vrátí, a žalobkyni nelze vytýkat, že po vrácení stroje žalovaným, k němuž došlo až po devíti měsících, nežádala po poškozeném vrácení pojistného plnění. Taková povinnost pro ni podle jeho mínění nevyplývala ani ze zákona o pojistné smlouvě, ani z dohody ze dne 2. 8. 2011. Poukázal na to, že podle znaleckého posudku stroj nebyl vrácen v tom stavu, v jakém byl odcizen, neboť k tomu, aby mohl být řádně provozován, musela být na jeho opravu vynaložena částka 18 550 Kč. Odmítl řešení, při němž by tyto náklady měly být sníženy o hodnotu amortizace. Při určení výše plnění postupoval tak, že k rozdílu mezi cenou stroje před odcizením (tj. 760 000 Kč) a po vrácení (tj. 668 000 Kč) přičetl náklady na jeho opravu (tj. 18 550 Kč), čímž dospěl k závěru, že hodnota stroje v důsledku jeho odcizení klesla o 110 550 Kč. V příčinné souvislosti s odcizením stroje shledal též náklad na zajištění prodeje stroje ve výši 40 500 Kč a náklady na umístění stroje na hlídaném parkovišti a náklady s tím spojené v částce 7 201 Kč. „Náklady spojené s vyplacením pojistného“ tak podle jeho závěrů činily celkem 158 251 Kč, zatímco žalováno bylo 155 731 Kč.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku pod bodem I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 117 751 Kč s úrokem z prodlení, potvrdil (první výrok), ve zbývající části tohoto výroku, kterým byl žalovaný shledán povinným zaplatit částku 37 980 Kč s úrokem z prodlení, jej změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud přitakal žalovanému v tom, že podstatou ustanovení § 33 ZPS je zákonný přechod nároku na náhradu škody z pojištěného na pojistitele, tedy že zákon tu nezakládá zvláštní nárok pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění. Dovodil, že v den výplaty pojistného plnění za odcizení stroje (tj. 7. 9. 2011) tu byla újma v majetkové sféře poškozeného v důsledku protiprávního jednání žalovaného a k výplatě pojistného plnění z titulu smluvního havarijního pojištění tudíž došlo v souladu s právem. S poukazem na to, že vrácený stroj měl nižší obvyklou cenu než v době krádeže, odmítl argument žalovaného, že vrácením stroje došlo v majetkové sféře poškozeného (jenž ve smyslu dohody ze dne 2. 8. 2011 i vzhledem k § 39 odst. 2 ZPS zůstával i přes výplatu pojistného vlastníkem vráceného stroje) k obnovení původního stavu takovým způsobem a v té míře, že tím byla škoda způsobená jeho jednáním zcela nahrazena. Konstatoval, že příčinou poklesu obvyklé ceny stroje mezi jeho odcizením a vrácením ze 760 000 Kč na 649 450 Kč bylo podle závěrů znaleckého posudku především to, že stroj měl po dobu odcizení neznámý osud (při případném prodeji nemohl poškozený kupci garantovat, že v době odcizení bylo se strojem v úplnosti zacházeno tak, jak tomu má pro zachování odpovídající funkčnosti stroje být), že stroj byl v tomto období v rozsahu asi 100 tzv. motohodin užíván a že po jeho vrácení bylo nezbytné opravit poškození, k nimž došlo v souvislosti s krádeží, resp. v době, kdy měl stroj ve své moci žalovaný, a provést preventivní výměnu provozních náplní. Na základě toho uzavřel, že všechny tyto skutečnosti zavinil žalovaný svým protiprávním jednáním - odcizením stroje a od odcizení se tak či onak odvíjejícím působením na stroj v době, kdy jej měl protiprávně u sebe (ve své moci), a odpovídá tedy za majetkovou újmu, která v důsledku toho vznikla a projevila se jako snížení obvyklé ceny stroje.

Při vyčíslení výše majetkové újmy odvolací soud vyšel z hodnoty vráceného stroje stanovené znalcem, tedy z ceny obvyklé, nikoliv z ceny, které bylo dosaženo v dražbě či v následném dalším prodeji. Navázal úvahou, že poklesla-li hodnota stroje o 110 550 Kč kvůli okolnostem, které s odcizením a zacházením se strojem v době, kdy jej měl žalovaný neoprávněně u sebe, souvisejí natolik, že je namístě pokládat za příčinu této majetkové újmy protiprávní jednání žalovaného, zůstal tu i po vrácení stroje vůči žalovanému nárok na náhradu škody ve výši 110 550 Kč. Protože žalobkyně poskytla poškozenému v souvislosti s toutéž škodou pojistné plnění, je nositelem tohoto nároku ve smyslu § 33 ZPS ona, nikoliv pojištěný. Poškozenému v tomto rozsahu nemohla vzniknout povinnost vrátit žalobkyni pojistné plnění. Když vyplacené pojistné plnění nedosáhlo obvyklé ceny stroje v době jeho odcizení (760 000 Kč), nýbrž bylo sníženo o tzv. spoluúčast poškozeného a také o smluvní sankci a činilo tak 618 030 Kč, takže část nároku na náhradu škody ve výši 141 970 Kč zůstala poškozenému (v tomto rozsahu nárok na žalobkyni podle § 33 ZPS nepřešel), je třeba hodnotou vráceného stroje (649 450 Kč) pokládat za primárně (a to zcela) uspokojený tento „zbytkový“ náhradový nárok poškozeného, protože právě on zůstal vlastníkem vráceného stroje, a teprve zbývající část hodnoty vráceného stroje lze „přiřadit“ k náhradovému nároku pojišťovny. Z toho důvodu má právě žalobkyně nárok na plný rozdíl hodnot stroje v době jeho odcizení a v době jeho vrácení, tj. na celou částku 110 550 Kč. Vedle toho má žalobkyně podle názoru odvolacího soudu právo i na náhradu nákladů ve výši 7 201 Kč vynaložených v souvislosti s převzetím stroje po jeho vydání policii (za parkování, za pohonné hmoty potřebné k převozu, za obsluhu při převozu); také u této majetkové újmy bylo hlavní příčinou to, že žalovaný stroj odcizil, i tuto škodu žalobkyně poškozenému z podstatné části (po odpočtu spoluúčasti) zhojila pojistným plněním a také v rozsahu částky 7 201 Kč tedy přešel nárok poškozeného na náhradu škody na žalobkyni.

Oproti soudu prvního stupně odvolací soud usoudil, že výdaje související s prodejem stroje v dražbě (tj. částka 40 500 Kč) nejsou škodou vzniklou odcizením stroje, neboť příčinná souvislost byla přetržena, navíc šlo o výdaj žalobkyně, nikoliv poškozeného. Žalobu tak shledal důvodnou v rozsahu částky 117 751 Kč (tj. součtu shora popsaných dílčích nároků ve výši 110 550 Kč a 7 201 Kč) a poznamenal, že nároky vyplývající ze snížení hodnoty stroje a z nákladů spojených s jeho vrácením žalobkyně uplatnila v žalobě aiz tohoto pohledu vyhovění žalobě nic nebrání. Námitku promlčení vznesenou žalovaným posoudil podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále téže jen „obč. zák.“) a shledal ji nedůvodnou.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, výslovně směřujícím proti jeho prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky procesního práva a jedné otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dvou otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Jako první dovolatel předkládá otázku, „zda odvolací soud může bez formálního návrhu žalobce de facto připustit změnu žaloby, a tedy projednávat svojí podstatou jiný nárok, a to aniž by dal stranám možnost se ke svému postupu vyjádřit“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od požadavků předvídatelnosti popsaných v „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 3ě Cdo 2750/2009“ (zjevně má jít o rozsudek ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách). Dovolatel argumentuje, že soud prvního stupně v souladu s žalobou přiznal žalobkyni nárok na náhradu vyplaceného pojistného, odvolací soud však uplatněný nárok posoudil jako právo na náhradu škody. Vytýká soudům nižších stupňů, že jejich názory na podstatu nároku žalobkyně se bez jakéhokoli předběžného poučení účastníků zásadním způsobem měnily, nárok žalobkyně vypočetly jinak, než jak byl vypočten v žalobě, a rozhodly o jiném nároku, než jaký byl uplatněn v žalobě, aniž rozhodly o změně žaloby, rozhodly tedy o jiném nároku, než jaký byl předmětem sporu. Dovolatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a vyjadřuje mínění, že nárok na náhradu škody byl uplatněn až vynesením rozsudku odvolacího soudu a jde tedy o nárok promlčený.

Jako v pořadí druhou dovolatel předkládá otázku, „zda škoda způsobená odcizením věci je nahrazena tím, že odcizená věc je vrácena“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1989, sp. zn. 1 Cz 26/89 (jde o rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 4. 1989, sp. zn. 1 Cz 26/89, uveřejněný pod číslem 39/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 39/1990“). S odkazem na toto rozhodnutí prosazuje názor, že vrácením odcizeného stroje nahradil způsobenou škodu uvedením v původní stav, a odmítá závěr, že žalobkyni náleží žalované plnění proto, že vrátil stroj o nižší hodnotě. Argumentuje, že na žalobkyni ve smyslu § 33 ZPS přešlo toliko právo na náhradu škody způsobené škodní událostí, totiž samotným odcizením stroje, a ta byla nahrazena vrácením stroje, Není přitom rozhodné, zda došlo ke snížení hodnoty stroje a zda byl stroj poškozen, neboť jde o typově jiné nároky na náhradu jiného druhu škody, než je škoda způsobená odcizením vozidla. Ty nemohly na žalobkyni na základě § 33 ZPS přejít.

První z otázek, které má dovolatel za dosud nevyřešené, je otázka, „zda nositelem nároku na náhradu škody způsobenou neoprávněnou držbou věci, spočívající v poklesu hodnoty věci, je pojistitel, který poskytl poškozenému pojistné plnění z titulu náhrady škody způsobené odcizením vozidla“. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že škoda způsobená nutností provést opravu stroje a vyměnit provozní kapaliny a poklesem hodnoty z důvodu neznámého osudu stroje po dobu odcizení je škodou totožnou se škodou způsobenou odcizením stroje. Opakuje, že jde o jiné nároky, které nebyly vyplacením pojistného plnění za odcizení stroje jakkoli dotčeny a které s odcizením nesouvisely, na žalobkyni proto nepřešly a měl se jich tedy domáhat sám poškozený. Nadto upozorňuje, že žalobkyně náhradu těchto nároků v žalobě nepožadovala, když se domáhala toliko rozdílu mezi vyplaceným pojistným a cenou získanou z prodeje.

Jako další rovněž neřešenou dovolatel formuluje otázku, „zda spoluúčast poškozeného a smluvní sankci lze považovat za část na náhradu škody, která ve smyslu ustanovení § 33 ZPS nepřešla na pojišťovnu poskytující plnění poškozenému, a zda tato část na náhradu škody je při vrácení věci uspokojena primárně před nárokem pojišťovny v rozsahu, v jakém na ni přešel ve smyslu ustanovení § 33 ZPS nárok na náhradu škody způsobené odcizením vozidla“. Dovolateli není zřejmé, proč by měl tuto škodu hradit, jestliže poškozenému vznikla v důsledku krácení pojistného plnění z důvodu jeho spoluúčasti a jeho zavinění (nedostatečného zajištění vozidla proti krádeži). Namítá, že poškozený vůči němu žádný takový nárok (tj. „nárok na náhradu škody spočívající v nutnosti strpět krácení pojistného a spoluúčast“) neuplatnil a on neměl v úmyslu vrácením vozidla takový nárok uspokojovat. Vznáší též námitku promlčení tohoto nároku. Za stěžejní však považuje, že nárok žalobkyně ve smyslu § 33 ZPS je nárokem zcela rovnocenným nároku poškozeného z titulu neuhrazené spoluúčasti; oba jsou oprávněni je uplatňovat nezávisle co do času i výše. Úvaha, že nároky poškozeného měly být vrácením odcizeného stroje uhrazeny přednostně před nároky pojišťovny, nemá podle jeho mínění oporu v logice ani v zákonném ustanovení.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť odvolací soud neřešil právní otázku rozporně s ustálenou rozhodovací praxí ani právní otázku dosud neřešenou. V rámci polemiky s jednotlivými dovolacími námitkami mimo jiné tvrdí, že soudy rozhodovaly o nároku, který vůči dovolateli uplatňuje na základě stále týchž skutkových tvrzení, totiž o nároku na náhradu škody, kterou dovolatel způsobil protiprávním jednáním, za něž byl odsouzen. Tento nárok uplatnila již v adhézním řízením, a poté, co byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, jej uplatnila žalobou. Otázku, zda má být nejprve uspokojen nárok poškozeného nebo pojistitele, má za irelevantní v situaci, kdy škoda způsobená poškozenému není předmětem tohoto řízení.

Po uplynutí lhůty k podání dovolání předložil dovolatel dupliku k vyjádření žalobkyně, v níž se vymezuje proti jejím názorům a setrvává na dovolacích argumentech.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ústavní stížnosti proti němuž podané byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, a ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1139/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4746/2018).

O takovou situaci jde i v projednávané věci; částka 117 751 Kč, o níž odvolací soud rozhodl v dovoláním napadeném výroku, je součtem dvou nároků, které sice vyplývají z téže pojistné smlouvy, leč mají samostatný skutkový základ, totiž nároku na náhradu škody spočívající ve snížení hodnoty stroje v důsledku jeho odcizení ve výši 110 550 Kč a nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených ve výši 7 201 Kč v souvislosti převzetím stroje po jeho vydání policii. Jelikož výše druhého z těchto nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku přisuzujícím tento nárok vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.

Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 je však přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.

Z otázek předložených dovolatelem zakládá přípustnost pouze část poslední z nich.

Otázku, „zda odvolací soud může bez formálního návrhu žalobce de facto připustit změnu žaloby, a tedy projednávat svojí podstatou jiný nárok, a to aniž by dal stranám možnost se ke svému postupu vyjádřit“, odvolací soud zcela jistě neřešil a není tudíž splněno jedno z kritérií stanovených v 237 o. s. ř. Dovolatel tu podle obsahu odvolacímu soudu vytýká vady řízení, ty však nejsou dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlíží jen u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání tedy založit nemohou. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, na který odkazuje, se ostatně Nejvyšší soud vyjadřuje toliko k požadavku předvídatelnosti, ve vztahu k vázanosti soudu návrhem jde tedy o odkaz nepřípadný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017). Nicméně jedná se tu o námitky takových vad řízení, s nimiž se dovolací soud, shledá-li dovolání přípustným, vypořádat musí, činí tak proto v závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Co se týče otázky v pořadí druhé, názor, který dovolatel nalézá v R 39/1990, totiž že škoda způsobená odcizením věci je bez dalšího zcela nahrazena v případě, že je odcizená věc vrácena, z tohoto rozhodnutí nevyplývá. Bývalý Nejvyšší soud ČSR v něm naopak výslovně uvádí, že pokud byly odcizené věci zcela či zčásti vráceny vlastníkům, škoda jim v odpovídajícím rozsahu (sic!) nevznikla, a zdůrazňuje, že v dalším řízení bude nezbytné zabývat se otázkou, zda a popřípadě v jakém rozsahu byly vrácené odcizené věci poškozeny.

Bývalý Nejvyšší soud ČSSR se ve stanovisku ze dne 22. 2. 1967, Pls 3/67, k adhéznímu řízení a poškozenému v trestním řízení, uveřejněném pod číslem III/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R III/1967“), vyjadřoval k otázce, zda poškozený je povinen přijmout odcizenou věc, která byla po spáchání trestného činu částečně znehodnocena, a s odkazem na § 442 obč. zák. uzavřel, že lze-li znehodnocení věci odčinit její opravou, je obviněný povinen tak učinit, přičemž je nerozhodné, zda opravu provede sám anebo ji dá provést na svůj náklad. Jestliže i po provedení opravy zůstane věc částečně znehodnocena, lze rozdíl mezi hodnotou věci před poškozením a po poškození uhradit v penězích. Důležitou podmínkou naturální restituce ovšem je, aby tento způsob náhrady škody byl účelný; tím se rozšiřuje v praxi soudů možnost peněžního způsobu náhrady škody v těch případech, kde by např. naturální restituce byla nepřiměřeně nákladná.

Nejvyšší soud České republiky se pak v usnesení ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2491/2006, zabýval situací, v níž žalovaný odcizil automobil ve vlastnictví žalobců, prodal jej třetí osobě a automobil byl žalobcům vrácen poškozený. Dovolací soud se zde přihlásil ke shora citovanému závěru R 39/1990, názor odvolacího soudu, že pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu je třeba posoudit otázku existence příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody představované znehodnocením vozidla a ztrátou v něm uložených věcí, posoudil jako souladný s ustálenou soudní praxí a uzavřel, že rozhodující příčinou škody způsobené žalobcům bylo úmyslné protiprávní jednání žalovaného.

Z citovaných závěrů rozhodně nevyplývá, že by v každém případě již samotným vrácením odcizené věci došlo k plné náhradě škody vzniklé v příčinné souvislosti s jejím odcizením. Soudy se v takovém případě naopak musí zabývat otázkou, zda a případně v jakém rozsahu byla vrácená věc znehodnocena a zda k jejímu znehodnocení došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním osoby, která věc odcizila (zda lze této osobě snížení hodnoty věci přičítat). Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil, shledal-li významným pro posouzení uplatněného nároku, že i po vrácení odcizeného stroje zůstala část škody způsobené odcizením věci neuhrazena, neboť vrácený stroj měl nižší obvyklou cenu, než v době krádeže.

Na řešení otázky, „zda nositelem nároku na náhradu škody způsobenou neoprávněnou držbou věci, spočívající v poklesu hodnoty věci, je pojistitel, který poskytl poškozenému pojistné plnění z titulu náhrady škody způsobené odcizením vozidla“, kterou má dovolatel za dosud nevyřešenou, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit, neboť nedospěl k názoru, že škoda spočívající v poklesu hodnoty věci byla způsobena neoprávněnou držbou věci. Dovodil, že škodu, která se projevila jako snížení obvyklé ceny stroje, zavinil žalovaný odcizením stroje a od odcizení se tak či onak odvíjejícím působením na stroj v době, kdy jej měl žalovaný protiprávně u sebe. Druhou část této věty nelze chápat tak, že příčinou vzniku takové škody, resp. jednou z příčin, byla neoprávněná držba věci; to odvolací soud onou upřesňující formulací zjevně vyjádřit nemínil (srov. výslovnou vazbu neoprávněné držby na odcizení) a bylo by ostatně v rozporu se shora citovanými judikatorními závěry. Relevantní protiprávní jednání dovolatele nespočívalo v tom, že odcizený pracovní stroj neoprávněně držel, nýbrž v tom, že jej odcizil; tím, že jej vrátil, když byl dopaden, se zpětně na podstatě jeho protiprávního jednání nic nezměnilo. Důsledkem tohoto jeho protiprávního jednání bylo snížení majetkového stavu poškozeného o hodnotu věci, kterou pozbyl odcizením. Nastala tak sjednaná pojistná událost a žalovaná poskytla na jejím základě poškozenému pojistné plnění. Tím na ni v rozsahu tohoto plnění přešlo právo na náhradu škody způsobené odcizením věci vůči tomu, kdo tuto škodu odcizením (trestným činem, tj. zaviněným porušením právní povinnosti v intencích § 420 odst. 1 obč. zák.) způsobil.

To, že věc byla vrácena, má (jak dovodil odvolací soud) význam jen pro posouzení, zda a v jakém rozsahu byla škoda nahrazena; nedošlo-li vrácením věci (tedy naturální restitucí ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák.) k náhradě celé škody způsobené odcizením, pak příčinou neuhrazené části škody logicky je (zůstává) odcizení. To ostatně zřetelně vyplývá ze shora citovaných závěrů R III/1967, R 39/1990 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2491/2006.

Řešení první části poslední dovolatelem formulované otázky, totiž „zda spoluúčast poškozeného a smluvní sankci lze považovat za část na náhradu škody, která ve smyslu ustanovení § 33 ZPS nepřešla na pojišťovnu poskytující plnění poškozenému“, se podává jak přímo z výslovného a výkladových pochybností nevzbuzujícího znění ustanovení § 33 odst. 1 ZPS (k tomu, že takové otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, a ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016), tak i z využitelné ustálené judikatury.

Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudcích ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4331/2008, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 763/2013, že uhradí-li pojistitel z majetkového pojištění jen část škody, přejde na něj právo na náhradu této části škody a ve zbývající neuhrazené části škody zůstává pojištěnému (poškozenému) právo na její náhradu vůči škůdci. Škůdce se pak stává dlužníkem ve vztahu k pojistiteli i pojištěnému. Citované judikatorní závěry se sice vztahují k ustanovení § 813 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2003, nicméně s ohledem na to, že právní úprava v § 33 odst. 1 ZPS je v příslušném ohledu obsahově shodná, tu není rozumného důvodu, proč by se neměly uplatnit rovněž ve vztazích podléhajících režimu zákona o pojistné smlouvě.

Dovolatel se zcela zásadně mýlí v názoru, že poškozenému vznikla škoda v důsledku krácení pojistného plnění z důvodu jeho spoluúčasti a jeho spoluzavinění. Důsledkem krácení pojistného plnění přeci bylo, že škoda způsobená poškozenému pojistnou událostí nebyla v rozsahu krácení reparována pojistným plněním a právo na náhradu škody (tj. škody způsobené odcizením stroje) tudíž v tomto rozsahu nepřešlo na pojistitele a zůstalo i nadále poškozenému. Příčinou též této části škody je tedy nepochybně odcizení stroje, tj. zaviněné protiprávní jednání dovolatele.

Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení druhé části poslední otázky, totiž zda je právo pojištěného na náhradu té části škody způsobené pojistnou události - odcizením jeho věci, která nepřešla na pojistitele ve smyslu § 33 zákona o pojistné smlouvě, uspokojeno vrácením odcizené věci přednostně, před právem na náhradu škody, které poskytnutím pojistného plnění přešlo na pojistitele, neboť řešením takové otázky se ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník., ve znění účinném do 31. 12. 2004, obsahoval úpravu pořadí uspokojení souběžně existujících nároků pojistitele a pojištěného na náhradu škody vůči škůdci, a to v obecné poloze, nikoliv speciálně pro případ, kdy došlo k vrácení ztracené či odcizené věci. V § 814 stanovil, že nahradil-li pojistitel pojištěnému jen část škody, je osoba, proti níž má pojištěný právo na úhradu zbývající části škody, povinna uspokojit pojistitele až po uspokojení pojištěného. K tomu Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4331/2008 s odkazem na komentářovou judikaturu vysvětlil, že uspokojení pojištěného (poškozeného) má přednost před uspokojením pojistitele.

Zákon o pojistné smlouvě (stejně jako zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v němž je od 1. 1. 2014 pojištění upraveno) obdobné ustanovení nemá. K důvodu, proč tomu tak je, se v důvodové zprávě neuvádí ničeho a mlčí k tomu též judikatura a odborná literatura.

Ve zde souzené věci však nejde o to, zda měly být nároky poškozeného uhrazeny škůdcem přednostně před nároky pojišťovny či nikoliv; rozhodné je, že vrácením odcizeného stroje poškozenému přednostně uspokojeny byly.

Režim pro případ nalezení ztraceného nebo odcizeného majetku, kterého se týká pojistná událost, stanoví zákon o pojistné smlouvě v ustanovení § 39. Podle něho pokud pojistník nebo oprávněná osoba zjistí po pojistné události nebo po výplatě plnění pojistitele, že se našel ztracený nebo odcizený majetek, kterého se pojistná událost týká, je povinen tuto skutečnost bez zbytečného odkladu oznámit pojistiteli (odstavec 1). Nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak, přechází na pojistitele vlastnictví nalezeného pojištěného majetku, pokud v důsledku vzniku pojistné události na takovém majetku pojistitel poskytl pojistné plnění. Pojistitel je povinen nalezený pojištěný majetek převzít. Pokud v důsledku dohody uvedené v pojistné smlouvě vlastnické právo k nalezenému pojištěnému majetku nepřešlo na pojistitele, je oprávněná osoba povinna pojistné plnění pojistiteli vrátit po odečtení přiměřených nákladů, které musela vynaložit na opravu závad vzniklých v době, kdy byla zbavena možnosti s majetkem nakládat (odstavec 2).

Je-li tedy způsob řešení vztahů z pojistné smlouvy pro případ nalezení odcizené věci upraven smluvně, řídí se pojistnou smlouvou. Tak tomu je i ve zde souzené věci; dohoda uzavřená mezi žalovanou a poškozeným dne 2. 8. 2011 je podle svého obsahu dodatkem k pojistné smlouvě. Z této dohody, jejíž platnost nebyla dovolatelem zpochybněna a není tudíž otevřena dovolacímu přezkumu, nade vši pochybnost vyplývá, že smluvní strany ujednaly pro případ nalezení odcizeného stroje odchylně od ustanovení § 39 odst. 2 ZPS, a to v tom ohledu, že vlastníkem věci zůstává pojištěný, a ten si buď věc ponechá a vrátí pojistné plnění, anebo zmocní pojistitele, aby zprostředkoval prodej stroje a z výtěžku prodeje uspokojil své nároky. Též druhá z těchto variant zjevně zahrnuje vůli stran odchýlit se od ustanovení, podle něhož vlastnictví nalezeného pojištěného majetku přechází na pojistitele; ujednání, jímž se pojištěný zavazuje zmocnit pojistitele, aby zprostředkoval prodej nalezeného vozidla, a poskytnout nezbytnou součinnost k prodeji, se očividně neslučuje s úmyslem stran, aby vlastnictví nalezené věci přešlo na pojistitele.

Odvolací soud zcela správně usoudil, že pro řešení předmětné právní otázky je rozhodné právě to, že pojištěný byl v době, kdy mu byl odcizený majetek vydán, stále jeho vlastníkem. Za těchto okolností totiž bylo vrácením věci uspokojeno především jeho právo na náhradu škody v rozsahu, v němž nepřešlo na pojistitele, a k uspokojení nároku pojistitele tak zůstala až zbývající část hodnoty vrácené věci.

Jen nad rámec uvedeného, protože k této části své argumentace dovolatel nevymezil přípustnost dovolání, lze dodat, že pokud byly nároky poškozeného uspokojeny (zanikly splněním) tím, že mu byla odcizená věc vrácena, je zjevně bezcenný argument, že poškozený tyto nároky neuplatnil, a stejně tak je bezcenná i námitka promlčení, nehledě na to, že námitku promlčení práva lze uplatit pouze v řízení, jehož je toto právo předmětem a jehož nositel je účastníkem řízení. V dovolacím řízení ostatně námitku promlčení vznést nelze vůbec, jelikož dovolací soud může přezkoumávat pouze závěry vyslovené soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, a ze dne 20 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 764/2005).

Oproti přesvědčení dovolatele tedy jsou jím zpochybněné úvahy odvolacího soudu logické. Nejen to, jejich prostřednictvím se prosadil Ústavním soudem akcentovaný princip spravedlivého, rozumného a účelného uspořádání právních vztahů.

Jak již bylo zmíněno, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řízení týkající se té otázky hmotného práva, pro niž bylo dovolání shledáno přípustným, takovými vadami zatíženo nebylo, jmenovitě ani těmi, které odvolacímu soudu vytýká dovolatel.

Žalobkyně již v adhézním řízení uplatnila právo na náhradu škody, kterou způsobil dovolatel odcizením pojištěného stroje, jakožto právo, které na ni přešlo poskytnutím pojistného plnění, a poté, co byla rozsudkem trestního soudu odkázána s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, uplatnila jej v tomto řízení návrhem na vydání platebního rozkazu a upřesnila vyjádřením k podanému odporu. Způsob, jakým dospěla k vyčíslení požadované náhrady, soud nezavazuje; tak daleko vázanost soudu žalobou ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. nejde (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, uveřejněného pod číslem 19/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tím, že odvolací soud napravil pochybení v právním posouzení soudu prvního stupně, jenž z ustanovení § 33 ZPS mylně dovozoval zvláštní právo pojistitele na náhradu poskytnutého pojistného plnění, nebylo v odvolacím řízení rozhodnuto o jiném nároku, než který žalobkyni přisoudil soud prvního stupně. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná. Je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, a předchozí judikaturu v něm citovanou). Tím spíš pak nejde o posouzení jiného skutku, jestliže odvolací soud napraví omyl soudu prvního stupně při výkladu správně zvolené normy hmotného práva.

Odlišné právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem pak nemohlo být pro dovolatele překvapivé, jestliže sám v odvolání soudu prvního stupně chybný právní názor vytýkal a odvolací soud mu v této otázce přisvědčil.

Nepřezkoumatelným Nejvyšší soud napadené rozhodnutí neshledal; má je naopak za pečlivě a přesvědčivě odůvodněné. O tom, že toto rozhodnutí bylo dostatečně srozumitelné, svědčí nakonec i samotné dovolání, z jehož obsahu je patrno, že dovolatel vnímal, jak se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami, a pokud se mu nezdařilo otevřít některé z otázek dovolacímu přezkumu, nebylo to z důvodu nedostatečné kvality odůvodnění rozsudku (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž žalobkyně, která byla v dovolacím řízení úspěšná, má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení účelně vynaložila. Ty sestávají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 137 odst. 1 o. s. ř. za obdobného použití § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 4. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru