Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1492/2017Usnesení NS ze dne 25.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
Náklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1492.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 96 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 142 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 146 odst. 2 o. s. ř. v...

více
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3937/17 ze dne 15.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1492/2017-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Státního fondu rozvoje bydlení, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1896/46, identifikační číslo osoby 70856788, proti žalované A. F. F., zastoupené Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova 1355/34, o zaplacení částky 62 411 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 699/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 91 Co 248/2015-184, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 23 C 699/2013-95, zastavil řízení co do částky 173 236 Kč (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 62 411 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žaloba o zaplacení částky 62 411 Kč se zamítá (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze proti druhému výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud zcela vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů i náklady dovolacího řízení.

Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vznáší-li dovolatelka otázku, „zda má účastník (v postavení žalovaného) nárok na náhradu nákladů řízení, v němž sice došlo k částečnému zpětvzetí žaloby pro zaplacení v průběhu řízení před soudem I. stupně, ovšem o nároku nebyl oprávněn rozhodovat soud, neboť se jednalo o spor, který nespadal do pravomoci soudu“, nemůže být tímto způsobem přípustnost dovolání založena, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud v rozhodnutí o nákladech řízení vyšel ze zjištění, že soud prvního stupně řízení co do jistiny ve výši 173 236 Kč zastavil s výslovným s odkazem na ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět poté, co žalovaná předmětnou částku uhradila. Na otázce předestřené dovolatelkou rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Namítá-li dovolatelka v této souvislosti, že se nemohlo jednat o její zavinění, přehlíží, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1110/2016).

Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí druhá dovolatelkou formulovaná otázka, „zda má účastník (v postavení žalovaného) nárok na náhradu nákladů v řízení o zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení, ve kterém byla žalovaná zcela úspěšná, přičemž rozhodování o tomto nároku do pravomoci soudu spadalo“. Dovolatelka přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014. Dovolatelka pomíjí, že sice měla ve věci úspěch co do příslušenství ve výši 62 411 Kč, co do jistiny ve výši 173 236 Kč však byl procesně úspěšný žalobce, neboť v tomto rozsahu soud řízení zastavil podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. poté, co žalobce vzal žalobu částečně zpět s odůvodněním, že žalovaná jistinu již uhradila.

Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o. s. ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení. Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu). Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Opačný názor, že je třeba vycházet pouze z pohledávky samotné bez zohlednění příslušenství, postrádá pro účely posouzení úspěchu ve věci oporu v platném právu tak, jak je tomu ve speciálních případech určení výše soudního poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), odměny advokáta (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) či posouzení přípustnosti dovolání [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015].

Nejde-li o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015). 

Byla-li v důsledku chování žalovaného vzata zčásti zpět žaloba, která byla podána důvodně, soud vyjde z toho, že žalovaný v této části zavinil zpětvzetí žaloby; žalobci přičte v tomto rozsahu plný procesní úspěch a tento úspěch zohlední při rozhodování o náhradě nákladů (celého) řízení podle jeho výsledku (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014]. Stejný názor zastává i právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 976).

Vyšel-li odvolací soud z toho, že žalobce byl ve věci úspěšný co do jistiny (173 236 Kč) a žalovaná co do příslušenství (62 411 Kč), a proto - s ohledem na skutečnost, že žalobce byl ve sporu úspěšnější než žalovaná - uzavřel, že žalobce má proti žalované nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení, je jeho právní posouzení v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jestliže odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalobci žádné (účelně vynaložené) náklady v řízení nevznikly, správně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 9. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru