Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 148/2021Usnesení NS ze dne 24.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Bagatelnost
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.148.2021.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 148/2021-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará Cesta 205, proti žalované GLOBALICA, a. s., se sídlem v Praze 5, Věštínská 36/9, identifikační číslo osoby 27065871, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze, Davidovičova 1675/4, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 61/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 55 Co 225/2020-266, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 4 C 61/2019-231, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 100 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost prvního výroku napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí, kterým bude skončeno dovolací řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 780/2002, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2568/2016, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti nimž podané ústavní stížnosti odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09).

Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikatorního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).

V projednávané věci jde právě o takovou situaci, neboť předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti uhradit úvěr ke dni konečné splatnosti stanovené v čl. 12.1 všeobecných podmínek (tvořících součást smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou) a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti mít dostatek finančních prostředků na svém účtu stanovené v čl. 13.1 všeobecných podmínek. Byť tyto nároky vyplývají z téže smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012, byly uplatněny jednou žalobou (spolu s nároky na zaplacení dalších dvou smluvních pokut, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně) a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3647/2015, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4551/2016, ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2129/2017 či ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 931/2018).

Jelikož žádný z těchto nároků nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vyloučena vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Žalovaná v dovolání výslovně neuvedla rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá. Směřuje-li však její dovolání i do výroků, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, není ani v tomto rozsahu její dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru