Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1432/2020Usnesení NS ze dne 17.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1432.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1432/2020-735

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně WIN-STROM SOFTWARE, s.r.o., se sídlem v Plzni, Klatovská 471/328, PSČ 321 00, identifikační číslo osoby 25212885, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalované PRODISS s.r.o., se sídlem v Praze 10, Útulná 507/15, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 25622081, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, o zaplacení 900 346,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 13/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 20 Co 223/2019-676, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 810,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Tomáška, LL.M.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující podíl na zisku z prodejní ceny softwaru, na niž ji měl vzniknout nárok na základě smlouvy uzavřené se žalovanou.

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Účastnice uzavřely dne 5. 2. 1998 smlouvu, jejímž předmětem byl prodej produktů (softwaru) žalobkyně až do verze WINSTROM 7. V květnu 1999 došlo k úpravě této smlouvy, přičemž 40 % zisků z prodeje produktů žalobkyně náleželo žalobkyni, 40 % náleželo žalované a 20 % bylo určeno na tzv. fond propagace a reklamy. V roce 2008 byl vyvinut produkt WINSTROM 10 (později přejmenovaný na FlexiBee), ohledně něhož byla mezi účastnicemi a společností Win-Strom s.r.o., která byla výrobcem tohoto produktu a v roce 2011 byla přejmenovaná na FlexiBee Systems s.r.o., později ABRA Flexi s.r.o. (dále též jen „třetí společnost“), uzavřena trojstranná dohoda. Jejím předmětem bylo čerpání prostředků z fondu propagace a reklamy z prodeje WINSTROM 7, spravovaného třetí společností, za účelem propagace a reklamy pro produkt FlexiBee, který žalovaná pro třetí společnost také distribuovala. Z prodeje FlexiBee fond propagace a reklamy tvořen nebyl. Až do března 2014 žalovaná hradila žalobkyni 40 % zisků z prodeje WINSTROM 7. Za období od března 2014 do července 2015 žalobkyně vyúčtovala žalované svůj podíl na zisku z prodeje WINSTROM 7 ve výši 1 416 789 Kč, avšak žalovaná jí uhradila pouze 519 964,10 Kč, a to po splatnosti. Žalobkyni tak v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) vznikl nárok i na kapitalizované úroky z prodlení ve výši 3 521,46 Kč.

Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že žalovaná se nemůže dovolávat ve smlouvě ze dne 5. 2. 1998 obsažených ujednání týkajících se vypořádání fondu propagace a reklamy, dovozovat z plnění do tohoto fondu, spravovaného třetí společností, existenci své pohledávky vůči žalobkyni z vypořádání tohoto fondu za roky 2009 až 2014 a uplatňovat tuto pohledávku v řízení k započtení na žalobní nárok. Závazky z předmětné smlouvy podle § 575 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) zanikly pro nemožnost plnění, když účastnice a třetí společnost uzavřely v roce 2008 trojstrannou dohodu.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku započtení její pohledávky za žalobkyní na žalobní nárok. Podle dovolatelky je třeba její pohledávku posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., nikoli podle zákona č. 89/2012 Sb. Nejde přitom o pohledávku nezpůsobilou k započtení proto, že je nejistá či neurčitá, jak nesprávně uzavřel odvolací soud, neboť § 1987 o. z. na ni vůbec nedopadá.

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že „naprosto nepochopil skutkový stav.“ Namítá, že vždy postupovala podle platné písemné smlouvy uzavřené se žalobkyní dne 5. 2. 1998 a že k uzavření třístranné dohody nedošlo. Odvody do fondu propagace a reklamy, které dovolatelka činila a jejichž vypořádání namítala v řízení k započtení na žalobní nárok, byly odvody z prodeje WINSTROM 7, s nímž nemá FlexiBee Systems s.r.o. nic společného a je „účetně i daňově nelogické a absurdní“, aby z jeho prodeje profitovala. Dovolatelka rovněž namítá, že znalecký posudek Ing. Ledviny, jenž se vyjadřoval k otázce dodržování účetních pravidel, je neobjektivní, neboť tento znalec je dlouholetým zákazníkem žalobkyně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby je Nejvyšší soud zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Otázka kompenzability pohledávky dovolatelky za žalobkyní nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 498/2007, jehož závěry se uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., započíst je možno jen existující pohledávky. V nyní projednávané věci odvolací soud (viz bod 8 dovoláním napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že dovolatelkou tvrzená pohledávka za žalobkyní je pohledávkou neexistentní. Nelze-li hovořit o existenci této pohledávky, nelze hovořit ani o jejím vzniku, natož o jejím vzniku před účinností zákona č. 89/2012 Sb, a je tedy rovněž bezpředmětné zabývat se otázkou, podle jakého právního předpisu posuzovat její kompenzabilitu – zda podle zákona č. 40/1964 Sb., či podle zákona č. 89/2012 Sb.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, předkládá jeho vlastní verzi a nesouhlasí s hodnocením důkazů, jsou tyto její námitky irelevantní. Dovolatelka přehlíží, že dílčí skutková zjištění i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), jehož správnost, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nelze v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 dovolacím důvodem úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolání sepsaného samotnou dovolatelkou nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky stanovená v § 241 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. 8. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru