Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1281/2019Usnesení NS ze dne 24.07.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Vodovody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1281.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1281/2019-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně WWTP DKNL, s. r. o., se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Luční 3055, identifikační číslo osoby 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38, identifikační číslo osoby 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení částky 14 301 392,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 108 C 49/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 125/2018-289, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 9. 4. 2018, č. j. 108 C 49/2012-261 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 14 301 392,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částek a za dobu uvedenou ve výroku (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 581 040 Kč (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 60 936 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva upravených zákonem č. 274/2006 Sb. (správně č. 274/2001 Sb.), o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „ZVK“), které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka předkládá otázku „zda práva a povinnosti vyplývající z dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. z rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, které takovou dohodu nahrazuje, zejména pak právo vlastníka čistírny odpadních vod (dále též jen „ČOV“) na úplatu za čištění odpadních vod vůči vlastníkovi stokové sítě (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 ZVK, a to i za situace, kdy je takové rozhodnutí správního orgánu předmětem přezkumu v řízení vedeném podle části páté o. s. ř.“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Touto otázkou nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud, respektive soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, založil své rozhodnutí na závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje žádný zákonný, smluvní ani mimosmluvní důvod (hmotněprávní vztah) pro vznik práva na úplatu za čištění odpadních vod. Poté, co bude výše ceny za čištění odpadních vod pravomocně určena, vznikne právo na úplatu za čištění odpadních vod primárně vlastníkovi ČOV, jímž je společnost EVORADO IMPORT, a. s. Otázku předkládanou dovolatelkou odvolací soud neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Pro úplnost lze uvést, že zčásti se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, jak již uvedl v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 379/2018, v řízení mezi týmiž účastníky, v němž uzavřel, že předmětem postoupení může být jak pohledávka sporná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007), tak i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009). Vzhledem k tomu, že k postoupení jsou způsobilé i pohledávky, jejichž existence je sporná, či pohledávky, které vzniknou teprve v budoucnu, tj. takové pohledávky, u nichž výše peněžitého plnění zpravidla není v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky objektivně zjistitelná, nelze určení přesné výše pohledávky v penězích požadovat za podstatnou náležitost smlouvy, jejíž nedostatek by vedl k neplatnosti smlouvy pro neurčitost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003). Postupovaná pohledávka však musí být identifikována dostatečně určitě, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003 a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 937/2003). V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, kterou připojil nad rámec důvodů svého rozhodnutí, že nájemní smlouvou z roku 2007 ani dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě z roku 2005 k postoupení práva na úplatu za čištění odpadních vod z vlastníka ČOV na provozovatele ČOV (žalobkyni) nedošlo, neboť tyto neobsahují určení osoby dlužníka (ačkoliv tato otázka byla v rozhodném období spornou), titul pohledávky a ani uvedení právní skutečnosti zakládající pohledávku. Soudy nižších stupňů tak postupovaly v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, když považovaly předmětné smlouvy za neurčité.

Dovolatelka dále formuluje otázku „zda úplata za čištění odpadních vod, určená v dohodě vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. v rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, které takovou dohodu nahrazuje (rozhodnutí vodoprávního úřadu, Městský úřad XY, č. j. OŽP/32847-05/4761-05/ott ze dne 22. 9. 2006 a poté rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 3329/2007-16330 ze dne 17. 9. 2007), a to tak, že ‚cena za čištění odpadních vod bude stanovena v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného‘ je stanovena dostatečně určitě, a tuto (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 ZVK“ majíc za to, že rovněž tato otázka dosud nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Dovolatelka však přehlíží, že ani na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí, odvolací soud se otázkou dostatečného určení výše úplaty za čištění odpadních vod nezabýval.

Nad rámec uvedeného lze doplnit, že k této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, v řízení mezi týmiž účastníky, a uzavřel, že tímto rozhodnutím (tj. rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330) byla pouze stanovena povinnost žalovaného platit vlastníku ČOV za jím převzaté odpadní vody, aniž byla určena její výše. Z odůvodnění rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu je zřejmé, že se tak stalo záměrně; ministerstvo vycházelo z úvahy, že cena za poskytované služby není předmětem rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 3 ZVK, a vyjádřilo názor, že cena musí být sjednána. Pokud jde o druhou část otázky, tedy zda „tuto (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 ZVK,“ dovolatelka opakuje již shora formulovanou otázku. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o nemožnosti platného převedení (nebo postoupení) práva na úplatu za čištění odpadních vod, které náleží vlastníku ČOV, jak se patrně mylně domnívá, nýbrž na závěru, že v projednávané věci k takovému platnému převedení práva nedošlo.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „zda pak v takovém případě (při existenci smlouvy uzavřené ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 ZVK), existuje mezi provozovatelem ČOV a vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva, na základě kterého je provozovatel ČOV aktivně legitimován domáhat se úplaty za čištění přímo po vlastníkovi stokové sítě“, neboť jde o otázku hypotetickou navazující na předchozí otázky a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž na jejím řešení nezávisí.

Přípustnost dovolání nemohou založit rovněž další námitky vznesené dovolatelkou (týkající se vzniku nároku na úplatu za prováděné čištění odpadních vod vlastníkovi ČOV přímo ze zákona, aktivní legitimace žalobkyně, neplatnosti právních úkonů nebo pasivní legitimace žalovaného), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání

Je ostatně na místě připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 7. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru