Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1252/2013Rozsudek NS ze dne 27.05.2013

HeslaSmlouva o dílo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1252.2013.1
Dotčené předpisy

§ 272 odst. 1 obch. zák.

§ 369 odst. 1 obch. zák.

§ 548 odst. 1 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2383/13 ze dne 15.08.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. et PhDr. Stanislav Balík


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1252/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VSZP, a.s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1010/51, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45273375, proti žalované M-CZ, a.s., se sídlem v Praze 6, Chittussiho 45/14, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25603540, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 194 452,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 490/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č. j. 1 Cmo 147/2011-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení stavebně montážních prací provedených pro žalovanou, jež jí uhradila na sjednanou cenu díla pouze zálohu 200 000 Kč. Žalovaná potvrdila uzavření smlouvy za dohodnutou cenu 381 900 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“), žalobní požadavek však neuznala s poukazem na to, že žalobkyně dílo nedokončila a neprovedla dohodnuté zkoušky.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 44 Cm 490/98-44, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť nebyla prokázána jejich dohoda o podstatných částech smlouvy, tj. o předmětu plnění a jeho ceně. I když v řízení bylo zjištěno, že práce byly provedeny a převzaty, soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně podle jeho názoru ve smyslu § 458 občanského zákoníku neprokázala výši škody, která jí vznikla bezdůvodným obohacením na straně žalované.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.

V průběhu odvolacího řízení prohlásil Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2003, č. j. 89 K 16/2002-125, na majetek žalobkyně (tehdy zapsané pod obchodní firmou Vodní stavby, a.s.) podle § 12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) konkurs, v důsledku čehož bylo odvolací řízení přerušeno a oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty přešlo na správce konkursní podstaty, jímž byl ustanoven Ing. Pavel Večeřa. Posléze došlo ke změnám v osobě správce konkursní podstaty. Dne 14. dubna 2008 byl Městským soudem v Praze do této funkce ustanoven JUDr. J. C. a dne 5. ledna 2009 byl ustanoven Mgr. T. L., , který také podal dne 11. března 2011 návrh na pokračování v řízení (č. l. 69 spisu) a stal se v něm účastníkem místo úpadkyně [srov. § 14 odst. 1 písm. a) a c) ZKV].

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2011, č. j. 1 Cmo 147/2011-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 78 903 Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení z částky 115 549,50 Kč v sazbě vyšší než přiznané ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobci Mgr. T. L., správci konkursní podstaty VSZP, a.s. 115 549,50 Kč s 14,37% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 19. července 1997 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnými důkazy – cenovou nabídkou ze dne 29. května 1997, faxovými zprávami žalované ze dne 30. května a 2. června 1997 a fakturou s připojeným soupisem provedených prací. Na základě výsledků doplněného dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena platně ústní smlouva o dílo ve znění nové nabídky, kterou žalobkyně (poté, co její první nabídku ze dne 29. května 1997 přijala žalovaná s výhradami dne 30. května 1997) zaslala žalované dne 2. června 1997 a ta ji téhož dne akceptovala s tím, že přílohu akceptu tvoří odsouhlasený rozpočet na 381 900 Kč bez DPH. Smlouva obsahovala veškeré podstatné části vyžadované zákonem pro vznik smlouvy o dílo, tj. jak vymezení díla, tak i určení ceny; obojí bylo dohodnuto určitým způsobem. Dílo bylo vymezeno již v první nabídce žalobkyně a též popisem v rozpočtu ze dne 2. června 1997, tvořícím přílohu akceptu žalované ze dne 2. června 1997. Ohledně ceny díla nebylo mezi účastnicemi sporu – byla výslovně uvedena v druhé nabídce i zmíněném rozpočtu a odsouhlasena žalovanou, která již ve svém prvním vyjádření ve věci potvrdila přijetí nabídky s touto dohodou o ceně.

Odvolací soud dále posuzoval, zda žalobkyně splnila svou povinnost provést dílo a vznikl jí tak nárok na dohodnutou cenu díla. Žalovaná sice namítala, že žalobkyně dílo nedokončila a nepředala, nijak však podle odvolacího soudu nekonkretizovala, co žalobkyně nedodala či nenamontovala a toto své tvrzení neprokázala. Kromě toho je podle odvolacího soudu toto její tvrzení v rozporu s odsouhlasením převzetí díla, které provedl její zmocněnec na soupisu provedených prací ze dne 26. června 2007. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná rovněž neunesla důkazní břemeno o tom, že by součástí díla mělo být provedení tlakové zkoušky a jeho uvedení do provozu. Naproti tomu za součást díla odvolací soud považuje zkoušku těsnosti vzduchu, která (na rozdíl od tlakové zkoušky a uvedení do provozu) byla žalobkyní dopsána do nabídky ze dne 2. června 1997, v jejímž znění smlouva mezi účastnicemi vznikla. V situaci, kdy žalobkyně provedení této zkoušky netvrdila a neprokázala, uzavřel, že nedošlo k provedení díla v celém rozsahu. To má ten důsledek, že žalobkyni nevznikl nárok na celou cenu díla, nýbrž jen té její části, která byla vázána na měsíční fakturaci, a nikoli na dokončení či předání díla. Jestliže šlo v tomto případě podle mínění účastnic o 80 % nebo 90 % z ceny díla a žalobkyně v tomto směru důkazní břemeno neunesla, odvolací soud vzal za prokázaný jako splatný nárok žalobkyně na 80 % z ceny díla, kterou účtovala žalované jen částkou 375 669 Kč (oproti smluvené ceně ve výši 381 900 Kč bez DPH). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částky 315 549,50 Kč; jestliže žalovaná uhradila zálohu ve výši 200 000 Kč, zbývá jí doplatit 115 549,50 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dále trpí vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právního pochybení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil svým závěrem o platném uzavření smlouvy mezi účastnicemi, jakož i při řešení otázky, zda žalobkyně splnila své povinnosti. Rovněž mu vytýká, že nesprávně posoudil otázku výše úplaty za provedené práce, jakož i výši úroků z prodlení, na něž přiznal žalobkyni nárok.

Uzavřel-li odvolací soud, že mezi účastnicemi došlo k platnému ústnímu uzavření smlouvy o dílo, nevzal podle dovolatelky v potaz, že při jednání o uzavření smlouvy projevila vůli uzavřít ji písemně, což bylo v řízení prokázáno. Odvolací soud však tuto skutečnost, která vyplývá z důkazu předloženého žalobkyní – konkrétně z vyjádření architektů žalované ze dne 30. května 1997 k původní nabídce žalobkyně, zcela opomenul. Neuzavřely-li proto účastnice smlouvu písemně, je ústní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 272 odst. 1 obch. zák.

Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy ústní formou, dovolatelka namítá, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti a že neprokázala, že plnění dle smlouvy řádně a v celém rozsahu poskytla. Poukazuje na to, že žalobkyně k prokázání svého tvrzení o splnění povinností ze smlouvy o dílo předložila jako jediný důkaz potvrzení architektů žalované na soupisu provedených prací, které ovšem bylo opatřeno dovětkem „zdá se dokončeno“. Podle dovolatelky je tak zřejmé, že k finálnímu předání a převzetí plnění nikdy nedošlo, neboť žalobkyně dílo řádně nedokončila. Pokud odvolací soud poznamenal, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně požadované plnění nepředala, je tento jeho požadavek v rozporu s negativní důkazní teorií.

Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil, přiznal-li žalobkyni nárok na úhradu 80 % z ceny plnění. Vytýká mu, že v této otázce vycházel především z nabídky žalobkyně, která měla reflektovat připomínky architektů žalované. Poukazuje na to, že změněná nabídka žalobkyně ze dne 2. června 1997 nekoresponduje s připomínkami architektů žalované, neboť tito trvali na tom, aby posledních 20 % odměny bylo žalobkyni vyplaceno až po přezkoušení celého systému. V tomto směru tedy nedošlo k dohodě stran a smlouva v této části nemohla být platně uzavřena, a to i v případě, že by ve zbytku byla platná. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nevzal v úvahu, že i v případě platného uzavření smlouvy o dílo, a to včetně ujednání o rozložení fakturace (splatnosti odměny žalobkyně), by žalobkyni vznikl nárok na odměnu za předpokladu poskytnutí řádného plnění. Takové plnění však žalované neposkytla a ani ho v řízení neprokázala. Dovolatelka dále namítá absenci provedení sjednaných zkoušek. Nepopírá, že žalobkyni mohl vzniknout nárok na určitou poměrnou část odměny, nicméně výši této části v řízení neprokázala. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení o tom, že částky, které žalobkyni uhradila, plně postačují k uhrazení veškerého plnění, které jí bylo žalobkyní poskytnuto.

Konečně dovolatelka namítá, že žalobkyně, v důsledku jejíž nečinnosti po prohlášení konkursu na její majetek bylo řízení na dobu více než 7 let přerušeno, vykonala své právo na soudní ochranu v rozporu s dobrými mravy, a proto jí nemohou být přiznány úroky z prodlení ve výši stanovené odvolacím soudem, která v součtu činí téměř dvojnásobek dlužné částky.

Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadený rozsudek vychází v otázce provedení tlakových zkoušek a uvedení zařízení dodávaného žalobkyní do provozu ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že tuto odbornou (technickou) otázku nemohl po skutkové stránce sám zhodnotit. Považoval-li její posouzení pro řízení za významné, měl požádat o vyjádření znalce, což neučinil.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po podání dovolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. ledna 2012, č. j. 89 K 16/2002-1426, které nabylo právní moci dne 14. února 2012 (výroky I. až III.) a dne 27. ledna 2012 (výroky IV. až VII.), zrušil konkurs na majetek úpadkyně VSZP, a.s. (dříve Vodní stavby, a.s.), se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, identifikační číslo osoby 45273375, s odůvodněním, že předpoklady pro konkurs nejsou dány. Zrušením konkursu zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) ZKV (srov. § 45 odst. 1 ZKV). Nejvyšší soud proto jednal v dovolacím řízení na straně žalobkyně se společností VSZP, a.s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1010/51, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45273375, kterou takto označil i v záhlaví svého rozhodnutí.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami, jimiž dovolatelka v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu o platném uzavření smlouvy o dílo mezi účastnicemi. Tvrdila, že žalobkyně své smluvní povinnosti nesplnila, soudu vytýkala pochybení v otázce posouzení výše úplaty, která měla náležet žalobkyni za provedené práce, a dále i v otázce výše přiznaného úroku z prodlení.

Námitka dovolatelky, že ústní formu smlouvy o dílo vylučoval její projev vůle ve vyjádření ze dne 30. května 1997, když uvedla, že “my jsme pouze architekti, smlouva bude znít na MOTHERCARE CZ”, není důvodná, neboť tento text nevypovídá nic o formě uzavírané smlouvy o dílo a nemůže být proto vyložen jako projev vůle, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Dovolatelka se proto mýlí, domáhá-li se absolutní neplatnosti ústně uzavřené smlouvy o dílo pro její rozpor s ustanovením § 272 odst. 1 obch. zák., podle něhož smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.

Námitkou, že žalobkyně dílo neprovedla, protože ho řádně nedokončila a nepředala žalované, se dovolatelka „dobývá“ do otevřených dveří. Odvolací soud totiž dospěl ke stejnému závěru, když uzavřel (viz 4. odstavec na straně 4 rozhodnutí), že k provedení díla v celém rozsahu nedošlo, což má ten důsledek, že žalobkyni jako zhotoviteli nevznikl nárok na zaplacení celé ceny díla (srov. § 548 odst. 1 obch. zák.), nýbrž jen té části, která byla vázána na měsíční fakturaci a nikoli na dokončení či předání díla.

Výhrada dovolatelky týkající se otázky výše sjednané ceny díla rovněž neobstojí, neboť na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud ke správnému závěru jak o existenci dohody o ceně díla, tak dohody o měsíční fakturaci v rozsahu 80 % ceny díla. Dovolatelka v této souvislosti přehlíží, že odvolací soud přiznal žalobkyni část žalobního nároku nikoli z titulu vzniku práva na zaplacení ceny provedením díla, nýbrž z důvodu sjednané měsíční fakturace (viz již odkazovaný 4. odstavec na straně 4 rozhodnutí). Proti tomuto závěru však dovolatelka žádné námitky nesměřovala.

K dovolatelčině kritizovaným nemravným úrokům z prodlení je třeba zdůraznit, že zákon, konkrétně ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. stanoví úrok z prodlení za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku, nikoli za délku řízení o tomto nároku. Délka řízení, ať způsobena vlivem čehokoli a kohokoli, nebrání dlužníku splnit dluh a ukončit tak prodlení se splněním peněžitého závazku.

Otázka nastolená dovolatelkou v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., že odvolací soud měl prostřednictvím znalce zjistit, zda provedení tlakových zkoušek bylo technicky možné ihned po dokončení díla žalobkyní, je bezpředmětná, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že tlaková zkouška a uvedení do provozu nebyly sjednány jako součást díla, což v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil. Navíc řešení této otázky je bez významu pro posouzení důvodnosti soudem přiznaného nároku žalobkyně, neboť sjednané právo měsíční fakturace se neodvíjí od provedení díla, tedy ani od toho, zda-li měly být provedeny tlakové zkoušky.

Ohlášený dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka nijak nevymezila, a proto z důvodu uplatněného dovolatelkou nemohl Nejvyšší soud přezkoumat, zda-li odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. sice dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, dovolací soud však takové vady z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění žádného z ohlášených dovolacích důvodů nedošlo.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2013

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru