Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1226/2020Usnesení NS ze dne 01.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1226.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1226/2020-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce W. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného MgA. Mgr. Pavlem Krylem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Jiří 258/7, proti žalovanému R. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Františkem Šaurem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, o zaplacení 1 023 960 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 300 600 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 324/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 58 Co 311/2019-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce MgA. Mgr. Pavla Kryla.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení žalovaných částek představujících nesplacenou jistinu a smluvní pokutu, na něž mu měl vzniknout nárok na základě smluv o úvěru uzavřených se žalovaným.

Rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 15 C 324/2017-75, Obvodní soud pro Prahu 7 žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli postupně (dne 31. 1. 2012, 15. 6. 2012 a 31. 1. 2013) tři smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž poslední z těchto smluv nahrazovala dvě smlouvy předchozí. Na základě předmětných smluv žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši celkem 2 451 000 Kč (dvakrát poukázal 1 000 000 Kč na účet žalovaného, dvakrát mu předal hotovost ve výši 50 000 Kč a jednou hotovost ve výši 351 000 Kč). Převzetí hotovosti ve shora uvedené výši žalovaný v jednotlivých smlouvách potvrdil. Žalovaný měl žalobci celou částku vrátit nejpozději dne 31. 12. 2014, zaplatil mu však pouze částku 2 451 000 Kč, a to ve dvou splátkách – částku 1 000 000 Kč, kterou mu žalovaný zaplatil dne 10. 3. 2015, žalobce v souladu s § 330 obch. zák. zaúčtoval na úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 37 839 Kč, smluvního úroku ve výši 117 514 Kč a zbylou část ve výši 844 647 Kč zaúčtoval na částečnou úhradu jistiny, a částku 1 451 000 Kč, kterou mu žalovaný zaplatil dne 27. 10. 2016, žalobce zaúčtoval na zákonný úrok z prodlení ve výši 211 567 Kč, na smluvní úrok ve výši 657 040 Kč a zbylou část ve výši 582 393 Kč zaúčtoval na částečnou úhradu jistiny. Jelikož žalovaný nesplnil dluh ve lhůtě splatnosti, má žalobce podle čl. II bodu 1. smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 2013 rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 600 Kč za prodlení žalovaného v období od 1. 1. 2015 do 29. 9. 2017 (podání žaloby).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalovaného vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 15 C 324/2017-75, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Vztah mezi účastníky nebyl podle odvolacího soudu úvěrovým vztahem, neboť smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 1. 2012 a dne 15. 6. 2012 jsou vzhledem k jejich obsahu smlouvami o půjče podle § 657 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a smlouva ze dne 31. 1. 2013 je částečně smlouvou o půjčce (ohledně částky 351 000 Kč), částečně ujednáním o změně splatnosti předchozích půjček v souladu s § 516 odst. 1 obč. zák. Účastníci si totiž v prvních dvou smlouvách sjednali, že žalobce poskytne žalovanému shora uvedené částky bezúročně a že úrok ve výši 25 % ročně z poskytnutých částek mu žalovaný zaplatí až v případě, že bude s jejich vrácením v prodlení. Rovněž v poslední smlouvě si účastníci ujednali, že žalobce poskytuje žalovanému 2 451 000 Kč do doby splatnosti (tj. do 31. 12. 2014) bezúročně a že 25% úrok ročně z této částky je (stejně jako smluvní pokuta) sjednán pro případ prodlení žalovaného.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, „zda odvolací soud může rozhodnout o jiném skutku, než který byl předmětem řízení“, a otázky, „zda jsou obecné soudy povinny se podle § 132 o. s. ř. vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.“

Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012, a ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, namítá, že odvolací soud pochybil, rozhodl-li i o nárocích vyplývajících ze smluv ze dne 31. 1. 2012 a ze dne 15. 6. 2012, ačkoli žalobce uplatnil žalobou toliko nárok ze smlouvy ze dne 31. 1. 2013 a ke změně žaloby nedošlo. Dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho tvrzeními a jím navrženými důkazy o tom, že skutečná vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o půjčce s úrokem ve výši 5 % ročně a bez smluvní pokuty z prodlení, že ve skutečnosti došlo k uzavření smluv jindy, než jaká je jejich datace, a že od žalobce v hotovosti žádné částky neobdržel. Bylo tak zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. V této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 643/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3134/2018.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Dovolatelem předestřené otázky procesního práva nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu prostřednictvím své argumentace k těmto otázkám vytýká toliko vady řízení, avšak tyto jeho námitky jsou irelevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Jelikož tvrzení dovolatele o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015).

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby mohla dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci naplnit otázka změny žaloby jako odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nebyla by tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se totiž mýlí, pokud tvrdí, že žalobce uplatnil nárok toliko ze smlouvy ze dne 31. 1. 2013. V žalobě jsou uvedeny všechny tři smlouvy, tedy i smlouvy ze dne 31. 1. 2012 a ze dne 15. 6. 2012 a nároky z nich plynoucí. Nadto otázka, zda a z jakého právního důvodu nárok uplatněný žalobou vznikl, je otázkou právního posouzení v žalobě vylíčených skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje. Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, toto posouzení musí soud provést bez zřetele k tomu, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce, přičemž „překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování.“ Jak bylo vysvětleno shora, o takový případ v nyní projednávané věci nejde.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho tvrzeními a navrhovanými důkazy, a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, přehlíží, že námitky vad řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz výše) a rovněž že dílčí skutková zjištění i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), jehož správnost, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nelze v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 dovolacím důvodem úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

K námitkám dovolatele, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, Nejvyšší soud konstatuje, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018). O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč tvrzením dovolatele neuvěřil a jím navržené důkazy neprovedl. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle ustálené judikatury je soud sice povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 1. 7. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru