Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1201/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhrada škody
Bezdůvodné obohacení
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1201.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 106 odst. 1 obč. zák.

§ 107 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1201/2020-493

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jana Růžičky 1165/2, za účasti 1) Pojišťovny Patricie a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12 a 2) Fincentrum & Swiss Life Select a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo osoby 24260444, o žalobě podle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 6/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 29 Co 513/2018-342, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 4. 2018, č. j. 18 C 6/2017-281, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2019, č. j. 18 C 6/2017-452, zamítl žalobu o uložení povinnosti účastnici 1) zaplatit žalobcičástku 458 523 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti oběma účastnicím zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 450 182 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (první výrok), ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení jej změnil co do jejich výše (druhý a třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a otázek práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastnice 1) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Po podání dovolání, avšak před předložením věci dovolacímu soudu, byla původní účastnice 2) společnost Swiss Life Select Česká republika, s. r. o., se sídlem v Brně, Lidická 693/5a, identifikační číslo osoby 63480191, vymazána z obchodního rejstříku ke dni 1. 9. 2019 poté, kdy zanikla v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností Fincentrum a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo osoby 24260444.

Usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 18 C 6/2017-469, Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl podle ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), že v řízení se pokračuje se společností Fincentrum a. s.

Společnost Fincentrum a. s. změnila svou obchodní firmu na Fincentrum & Swiss Life Select a. s. Nejvyšší soud proto takto označil účastnici 2) v záhlaví rozhodnutí.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá parafráze textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (které je dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).

Je-li uplatňován předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Dovolatel své povinnosti na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. tak, jak mu ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, uvádí-li v úvodu dovolání dva ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých otázek vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006, při řešení otázky zda „je možné konstatovat promlčení nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, aniž by rozhodující orgán postavil na jisto, zda tyto nároky vůbec vznikly“, respektive obsahově totožné otázky zda „je možné posoudit promlčení nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení v subjektivní promlčecí době, aniž by bylo postaveno na jisto, zda tyto nároky vůbec vznikly“. Názoru dovolatele nelze přisvědčit. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. Jestliže je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v ustanovení § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Je-li tedy vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno (srov. dále např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněné pod číslem 69/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné tamtéž pod číslem 29/1983, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3446). Těmto závěrům odvolací soud v projednávané věci zcela dostál (srov. bod 33 jeho rozhodnutí).

Pakliže v této části dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2207/14, přehlíží, že rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace. Ústavní soud posuzoval případ, v němž soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovému zjištění, že ve věci není dána příčinná souvislost jakožto předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu. Na základě takto zjištěného stavu pak považoval posouzení otázky promlčení za nadbytečné. V projednávané věci odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nejprve posuzoval námitku promlčení nároku, neboť v případě naplnění podmínek promlčení by zkoumání existence nároku bylo zcela neúčelné, a jakýkoliv závěr o existenci či neexistenci žalovaného nároku by s ohledem na jeho promlčení vedl k zamítnutí žaloby.

Správný není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, neboť citované rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci se dovolací soud zabýval počátkem běhu objektivní promlčecí doby v případě, že mezi stranami nedošlo k uzavření jakékoliv kupní smlouvy, a dospěl k závěru, že pokud mezi stranami neexistuje odpovědnostní vztah z bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu (jak uzavřel odvolací soud), nelze počátek běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva ztotožnit s okamžikem vzniku tohoto (neexistujícího) vztahu. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení počátku subjektivní promlčecí doby v případě, kdy mezi stranami byla pojistná smlouva uzavřena. Závěry citovaného rozhodnutí dovolacího soudu tak na projednávanou věc nedopadají.

Považoval-li dovolatel za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda „může být okamžik výplaty odkupného, či sdělení jeho výše v případě ukončení pojištění z pojistné smlouvy o investičním životním pojištění samo o sobě okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá“, pak patrně přehlédl, že odvolací soud takový závěr neučinil. Podle zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, je z komunikace mezi účastníky nepochybné, že pohnutkou žalobce k ukončení smlouvy bylo jeho zjištění, že mu vznikla značná škoda, což dovodil ze zaslaného ročního výpisu v roce 2012. Povědomost o škodě měl tak ještě předtím, než podal výpověď, škodu pak vyčíslil jako poplatky uhrazené na základě pojistné smlouvy, od kterých odečetl částku, která mu byla vyplacena na odkupném, když výše této částky mu byla sdělena dopisem účastnice 1) ze dne 13. 7. 2012. Na základě těchto zjištění odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že žalobce nejpozději koncem července 2012 věděl o výši odkupného, a tento okamžik považoval za rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, je jeho závěr správný. Soud tak (oproti mínění dovolatele) nezaložil své rozhodnutí na závěru, že výplata či sdělení výše odkupného v případě ukončení pojištění z pojistné smlouvy sama o sobě způsobuje okamžik, kdy se poškozený dozví o způsobené škodě. Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Nad rámec uvedeného lze doplnit, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). V rozsudku ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, pak dovolací soud uzavřel, že odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci [jak je tomu v režimu ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“)], nýbrž též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti z dikce právního předpisu. Odvolací soud se od těchto závěrů v projednávané věci s ohledem na shora uvedené neodchýlil.

Zamýšlel-li dovolatel u otázky zda „může být okamžik výplaty odkupného, či sdělení jeho výše v případě ukončení pojištění z pojistné smlouvy o investičním životním pojištění samo o sobě okamžikem, kdy se poškozený dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil“ uplatnit první z předpokladů přípustnosti, tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze mu přisvědčit. V usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008, a v rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, jež k této otázce dovolatel uvádí, Nejvyšší soud shodně dospěl k závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby pro případ neplatnosti smlouvy je třeba vztáhnout ke konci července 2012, kdy žalobce získal vědomost o takových okolnostech, na základě kterých by mohl uplatnit právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, postupoval zcela v souladu s citovanými závěry Nejvyššího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

S ohledem na výše uvedené odvolací soud dostál i nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, který k této otázce dovolatel označuje, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na předpokládané vědomosti žalobce o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil (z čehož Ústavní soud v této jiné věci vycházel), ale na skutečné vědomosti žalobce o tom, že se na jeho úkor konkrétní osoba obohatila.

Je nutno též připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně, které k této otázce dovolatel opakovaně uvádí.

Dovolatel dále předkládá otázku zda „je možné posoudit, zda je vznesená námitka promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., aniž by se rozhodující orgán zabýval existencí nároku, jehož promlčení je namítáno, a konkrétními okolnostmi vzniku nároku“, patrně maje za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností. V návaznosti na tehdy dané skutkové okolnosti pak uzavřel, že pokud se v této jiné věci soudy nižších stupňů zabývaly širšími okolnostmi, jež předcházely námitce promlčení, nelze jim takovou zjevnou nepřiměřenost úvah vytknout. Argumentuje-li dovolatel ve prospěch názoru, že z daného rozhodnutí vyplývá povinnost soudů nižších stupňů zohlednit při svém rozhodování o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy okolnosti a kontext, za nichž se formovaly vztahy mezi účastníky, není jeho názor správný. Předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.

Ostatně předmětné rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového stavu, neboť námitka promlčení byla uplatněna za situace, kdy promlčecí doba uplynula v okamžiku, k němuž se oba účastníci cítili být vázáni předmětnou smlouvou. Za daného uspořádání mezi účastníky tak nebylo možné očekávat, že by se žalobkyně bezdůvodného obohacení domáhala před uplynutím promlčecí doby. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť na základě výpovědi dovolatele smlouva zanikla ještě před počátkem běhu subjektivní promlčecí doby.

Dovolatel konečně předkládá otázku zda „jsou námitky promlčení vznesené žalovanými výkonem práva v rozporu s dobrými mravy vzhledem ke konkrétním okolnostem specifikovaným dovolatelem v řízení“ a cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, od nichž se s ohledem na obsah dovolací argumentace odvolací soud podle jeho názoru odchýlil. Dovolatel však v této části zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nedospěl ke zjištění, že si účastnice 1) a 2) musely být od počátku vědomy neplatnosti smlouvy a vzniklé škody na straně žalobce, jak dovolatel na podporu svého právního závěru k této otázce uvádí. Skutkový stav je pak, jak již dovolací soud s odkazem na svá předchozí rozhodnutí uvedl shora, pro posouzení, zda výkon práv a povinností je v rozporu s dobrými mravy, určující.

Nejvyšší soud dodává, že výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). V nich dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona obč. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odvolací soud v projednávané věci správně uzavřel, že námitka není v rozporu s dobrými mravy, pokud nelze dovodit, že by účastnice 1) a 2) uplatněním této námitky zneužily svého práva na úkor žalobce, popř. že by žalobce nemohl uplatnit své nároky včas z důvodů zaviněných účastnicemi 1) a 2).

Má-li dovolatel současně za to, že soudy nižších stupňů se „nevypořádaly s jeho námitkami uvedenými v návrhu na zahájení řízení, žalobě, odvolání a dalších podáních, porušily jeho právo na spravedlivý proces“, nelze mu přisvědčit. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, případně se nevypořádal s některými odvolacími námitkami, jak dovolatel namítá. Odvolací soud se proto neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, které v této části dovolatel uvádí. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

Uvádí-li dovolatel, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že finanční arbitr rozhodl o promlčení nároku dovolatele na bezdůvodné obohacení, aniž by účastnice 1) tuto námitku vznesla, není jeho názor správný, neboť odvolací soud se s touto námitkou ve svém rozhodnutí vypořádal (srov. bod 42 jeho rozhodnutí).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Doplnil-li žalobce dovolání podáním ze dne 14. 8. 2020, Nejvyšší soud k tomuto doplnění nepřihlédl, neboť se tak stalo po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru