Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1192/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Zásady poctivého obchodního styku
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1192.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 265 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1192/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Města Jesenice, se sídlem v Jesenici, Budějovická 303, identifikační číslo osoby 00241318, zastoupeného JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované OPTREAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 6, Drnovská 1042/28, identifikační číslo osoby 25098420, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 406/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 69 Co 300/2016-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 C 406/2014-124, zamítl žalobu co do částky 1 500 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 23. 7. 2014 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 23. 7. 2014 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. (první výrok), změnil jej v zamítavém výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2014 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku ohledně 8,05% úroku z prodlení z částky 1 500 000 Kč od 23. 7. 2014 do 31. 7. 2014 potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání zamítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil charakter sjednaného závazku - objektivní (ne)možnost jeho splnění, s ohledem na zásadu poctivého obchodního styku“. Tvrdí, že cyklostezka nemohla být ve své navržené podobě respektující smluvní ujednání co do kvalitativního provedení i co do umístění realizována, neboť se křížila s již dříve povolenou stavbou cyklostezky jiné. Pokud by nešlo o nemožnost objektivní, namítá i tzv. nemožnost hospodářskou. Dále uvádí, že došlo ke změně okolností smluvního závazku natolik, že trvání na bezvýhradném dodržení předmětu smlouvy by bylo buď nesmyslné, anebo by vedlo k porušení přirozené spravedlnosti. Na podporu svých argumentů cituje závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007 (které jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), od nichž se měl odvolací soud při posouzení této otázky odchýlit a v nichž se Nejvyšší soud zabýval zánikem závazku při objektivní nemožnosti plnění. Dovolatelka zakládá svoji argumentaci na tvrzení, že cyklostezka nemohla být realizována kvůli dříve povolené stavbě jiné cyklostezky. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedenou námitkou odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkového zjištění (že z provedených důkazů nebylo zjištěno ničeho o tom, že by zde mohla být počáteční nemožnost plnění závazku žalované), z něhož při právním posouzení věci vycházel. Dovolací argumentace žalované se odvíjí od jí tvrzeného skutkového stavu věci. Teprve na této vlastní skutkové verzi se pak žalovaná snaží prosadit (podle ní správný) právní názor o objektivní nemožnosti plnění závazku. Dovolatelka pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014. Nutno připomenout, že dříve žalovaná tvrdila, že musela již zpracovanou projektovou dokumentaci upravit a obě uvažované stavby zkoordinovat, a jak odvolací soud uvedl, je tedy zřejmé, že by v takovém případě nešlo o nemožnost objektivní, tj. že by závazek nemohl být splněn vůbec, takže o nemožnosti následného plnění závazku zde nelze zjevně uvažovat, jakož ani o tom, že by z tohoto důvodu mělo dojít k zániku závazku žalované, včetně zániku jeho zajištění v podobě smluvní pokuty. Přitom žalovaná měla od podpisu smlouvy o spolupráci uzavřené se žalobcem až do realizace akce cyklostezka dostatečný časový prostor na to, aby si zajistila veškeré podklady a příslušná povolení. Žalovaná předmětnou cyklostezku pro žalobce nejen nevybudovala, ale ani nezapočala s její výstavbou (a ani nezahájila stavební řízení). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od výše citovaných rozhodnutí neodchýlil, uzavřel-li, že zde nebyla počáteční nemožnost plnění, ani následně nebylo splnění závazku nemožné.

Namítá-li dovolatelka, že její sjednaný závazek ve smlouvě o spolupráci vybudovat cyklostezku byl plněním objektivně nemožným a odvolací soud pochybil, nepovažoval-li s ohledem na zásadu poctivého obchodního styku obsaženou v ustanovení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ujednání zakládající tento závazek za neplatné, pomíjí, že odvolací soud se posouzením této otázky stran zásad poctivého obchodního styku nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Pro úplnost však nutno uvést, že ustanovení § 265 obch. zák. mířící na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva, přičemž jeho důsledkem není neplatnost právního úkonu, nýbrž odepření právní ochrany. Logickým předpokladem, jehož splněním je podmíněno poměření výkonu práva s pravidly etiky a případné odepření právní ochrany, tudíž je, aby toto právo vzniklo, tj. především aby bylo platně založeno (srov. závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 965/2015, ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3921/2010, a ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010).

Přípustnost dovolání v návaznosti na to, co je uvedeno v předchozím odstavci, nezakládá ani výhrada, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost sjednané smluvní pokuty a závazku zajištěného smluvní pokutou. Dovolatelka namítá, že smluvní pokuta nemůže být sjednána platně s ohledem na nemožnost plnění závazku, který jí byl zajištěn, a na neplatnost předmětného ujednání. Na podporu svých argumentů odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, v němž dovolací soud uzavřel, že má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splněním jaké konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty, a tato zajištěná povinnost musí platně vzniknout, aby mohla být smluvní pokutou zajištěna. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena a nemůže tudíž vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty. Citované závěry se však na projednávanou věc nevztahují, neboť žalované vznikla povinnost plnit, jež byla zajištěna smluvní pokutou. Odvolací soud správně uzavřel, že smluvní pokuta tak, jak byla mezi účastníky sjednána v předmětné smlouvě o spolupráci, je ujednáním určitým a srozumitelným, zajišťujícím zcela jednoznačně určený a existující závazek, který nebyl žalovanou v dohodnuté lhůtě splněn.

Správnost právního posouzení věci dovolatelka dále zpochybňuje námitkou, že odvolací soud „nesprávně posoudil výši sjednané smluvní pokuty jako přiměřenou, nesprávně neaplikoval ustanovení týkající se moderace smluvní pokuty“. Odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, tvrdíc, že smluvní pokuta výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, její výše je nepřiměřená a soudy obou stupňů měly aplikovat ustanovení § 301 obch. zák. a nepřiměřenou smluvní pokutu měly snížit. Nejvyšší soud se v citovaných rozhodnutích vyslovil k pravidlům pro moderaci smluvní pokuty, kdy posouzení přiměřenosti smluvní pokuty je ponecháno na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, uzavřel-li, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená hodnotě a významu zajišťované povinnosti s přihlédnutím zejména k důvodům, které vedly ke sjednání výše smluvní pokuty, a k okolnostem, které je provázely a jež podrobně ve svém odůvodnění vyložil.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud se řádně a přesvědčivě nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil tak, jak vyžaduje ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Vznáší námitky proti „způsobu, jakým byl procesní předpis aplikován, čímž zpochybňuje právní posouzení věci provedené odvolacím soudem i soudem prvního stupně“, a na podporu svých argumentů cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Přitom podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně nesprávně posoudil charakter sjednaného závazku, platnost sjednané smluvní pokuty a závazku zajištěného smluvní pokutou a řádně se nevypořádal s jejími námitkami, přehlíží, že dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že k dovolací argumentaci týkající se (ne)správnosti závěrů soudu prvního stupně nelze přihlížet.

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku a druhého výroku v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. co do 8,05% úroku z prodlení z částky 1 500 000 Kč od 23. 7. 2014 do 31. 7. 2014, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem v plném rozsahu vyhověno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 26. 7. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru