Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1180/2013Usnesení NS ze dne 08.10.2013

HeslaPoplatky soudní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1180.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 138 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1180/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Mezinárodní autodoprava Müllerová s. r. o., se sídlem v Třeštině 4, PSČ 789 73, identifikační číslo osoby 28604946, zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, PSČ 602 00, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, o zaplacení částky 1,960.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 110 C 60/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2013, č. j. 47 Co 393/2012-253, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2013, č. j. 47 Co 393/2012-253, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. září 2012, č. j. 110 C 60/2012-238, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 110 C 60/2012-226, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,960.520,- Kč s úrokem z prodlení. Poté, co žalovaný napadl tento rozsudek odvoláním, soud prvního stupně usnesením ze dne 6. září 2012, č. j. 110 C 60/2012-238, nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že nepředložil ve stanovené lhůtě potvrzení o svých poměrech, rozhodných z hlediska ustanovení § 138 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.), a tudíž tyto poměry nevylíčil a nedoložil.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. ledna 2013, č. j. 47 Co 393/2012-253, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalovaného, že mu soud prvního stupně lhůtu pro předložení potvrzení nestanovil, a předložení potvrzení o jeho poměrech spolu s odvoláním proto vyhodnotil jako včasné. Vyjádřil však názor, že ustanovení § 138 o. s. ř. umožňuje přiznat účastníku zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků jen zcela výjimečně v případě, kdy to odůvodňují jeho poměry, dobrodiní zákona je tedy možno využít jen v případech osob zcela nemajetných a s minimálními příjmy, u kterých navíc nelze předpokládat, že by byly schopny si prostředky k zaplacení poplatků opatřit jinak. Vyšel z poznatků o poměrech žalovaného vyplývajících z jeho prohlášení a přiložených listin, které doplnil o zjištění, že žalovaný je jediným společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným, která vyvíjí podnikatelskou činnost, a po jejich vyhodnocení uzavřel, že žalovaný není osobou zcela nemajetnou a jím doložené poměry nejsou až tak výjimečné, že by nebyl schopen nést náklady spojené s tímto řízením či si prostředky na zaplacení soudního poplatku případně opatřit jinak.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, splnění předpokladů jehož přípustnosti spatřuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, totiž:

a) zda soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků smí vycházet pouze ze zákonného vymezení důvodů pro osvobození od soudního poplatku, tj. z posouzení majetkových, osobních a výdělkových poměrů žadatele a z pravděpodobnosti úspěchu v daném řízení na straně žadatele, či zda je oprávněn zohlednit i jiné skutečnosti, a to zda si dovolatel mohl peníze na soudní poplatek opatřit jinak a zda zaplacení soudního poplatku je v možnostech dovolatele, pokud není osobou zcela nemajetnou,

b) zda je soud oprávněn při svém rozhodování zohlednit i skutečnosti zjištěné z důkazů, které si obstaral z vlastní iniciativy, aniž dal žadateli možnost se jakkoliv vyjádřit,

c) zda je povinností soudu zabývat se schopností konkrétní osoby uhradit soudní poplatek nikoliv pouze obecně, ale vždy ve vztahu ke skutečným majetkovým poměrům žadatele na jedné straně a ke konkrétní výši soudního poplatku na straně druhé, a

d) zda se odvolací soud při rozhodování o odvolání má zabývat posouzením věci, jež byla předmětem řízení před soudem prvního stupně, pokud je evidentní, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno, aniž byly splněny předpoklady pro jeho vydání.

V rovině vymezení důvodů dovolání dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se dopustil nepřípustně rozšiřujícího výkladu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. a založil své rozhodnutí na důvodu, který zákon „nenormuje“ a tedy ani neumožňuje užít. Zpochybnil záměrné zamlčení obchodního podílu ve společnosti Jan Myšák s. r. o. a popřel relevanci této skutečnosti prostřednictvím tvrzení, že mu z této společnosti v posledním zdaňovacím období neplynuly žádné příjmy; argumentoval, že by tuto skutečnost na dotaz soudu osvědčil. Podle jeho přesvědčení předložené podklady opodstatňují závěr, že nemá žádný majetek a jeho příjmy zdaleka nestačí na pokrytí všech jeho závazků, a že shledal-li odvolací soud tyto podklady za nedostatečné, měl si vyžádat jejich doplnění. Odvolací soud podle jeho mínění zasáhl do jeho práva na soudní ochranu, jestliže namísto toho, co by chybné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, je potvrdil poté, co sám provedl úkony náležející tomuto soudu, potvrdil v důsledku čehož bylo řízení pouze jednostupňové a dovolateli bylo odepřeno právo podat opravný prostředek.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, je usnesením, kterým se dílčí řízení o tomto návrhu končí. V rámci zkoumání přípustnosti dovolání tedy zbývá posoudit, zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení takové z dovolatelem vymezených právních otázek, která odpovídá některému z kritérií taxativně stanovených v § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 věty první o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

Otázka, zda soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků smí vycházet pouze ze zákonného vymezení důvodů pro osvobození od soudního poplatku či zda je oprávněn zohlednit i jiné skutečnosti, není otázkou, jež by mohla být vyřešena dovolacím soudem, leč dosud nebyla. Nemůže být přeci žádných pochyb o tom, že soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků smí vycházet pouze ze zákonného vymezení důvodů pro osvobození; rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Však ani odvolací soud v souzené věci opačný závěr nevyslovil. Jím vyjádřený právní názor, s nímž dovolatel polemizuje, není ničím jiným než výsledkem interpretace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., tj. výkladem odvolacího soudu o tom, jak pojímá (chápe) předpoklady pro osvobození od soudních poplatků stanovené v hypotéze ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.

Domnívá-li se dovolatel, že otázka výkladu tohoto ustanovení nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, pak mu nelze přisvědčit. Z četných rozhodnutí postačí odkázat na poslední z nich, jež ve svých důvodech shrnuje pohled Nejvyššího soudu na předmětnou problematiku, totiž na usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, jež je stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Zároveň však nelze než uzavřít, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. S tím se pak v situaci, kdy Nejvyšší soud ke změně své rozhodovací praxe neshledává důvody, nutně pojí nejen posouzení odvolání jako přípustného, nýbrž též jako opodstatněného, neboť je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V důvodech citovaného usnesení sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.

Dovolatelem kritizovaný právní názor odvolacího soudu přiznávající právní význam otázce, zda je v možnostech žadatele si disponibilní finanční prostředky opatřit, je tedy s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu, avšak úvahou, že ustanovení § 138 odst. 1 věta první o. s. ř. umožňuje přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků jen zcela výjimečně, toliko v případech osob zcela nemajetných a s minimálními příjmy, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlil. Jím podaný výklad uvedeného ustanovení je oproti pojetí vyloženému judikaturou Nejvyššího soudu zjevně a neodůvodněně restriktivní (nikoliv rozšiřující, jak se domnívá dovolatel). Tak extrémně přísný obecně platný požadavek na míru nouze žadatele ze zákona, jak jej vykládá Nejvyšší soud, nevyplývá. V judikatuře Nejvyššího soudu je naopak zdůrazněno, že poměry žadatele je vždy třeba poměřovat výší soudního poplatku, případně též jiných výloh v řízení předpokládaných. Jak správně zdůraznil odvolací soud, účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zabránit tomu, aby účastníku nebylo jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení. Vzhledem k tomu by ale požadavek na poměry žadatele kategoricky (a v souzené věci nadbytečně) formulovaný odvolacím soudem nemohl obstát přinejmenším zejména v těch případech, kde bude výše soudního poplatku značná a bude lze v řízení případně předpokládat též další nemalé výlohy (zejména náklady zastoupení advokátem a zálohy na náklady důkazů). Tam nepochybně budou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, byť jen částečné, i u těch osob, které nejsou zcela nemajetné a mají vyšší než minimální příjem.

V uvedeném posouzení je zahrnuta též odpověď na námitku označenou shora písmenem c).

Ani námitkou pod písmenem b) není předložena otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená. Nejvyšší soud, vycházeje z názoru Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz), posuzuje ve své judikatuře tzv. překvapivost rozhodnutí soudu, tj. takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a rozsudek ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 4802/2009). Od těchto judikatorních závěrů se však odvolací soud neodchýlil, neboť v souzené věci se o procesní situaci, na niž míří citovaná judikatura, nejedná. Řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků je součástí řízení o věci samé a rozhodnutí o něm je předpokladem pro další postup soudu, proto musí být rychlé a nemůže mu předcházet obsáhlé a časově náročné šetření (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1As 23/2009, uveřejněné pod číslem 2163/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Neuvede-li žadatel skutečnosti rozhodné pro osvobození přímo v žádosti, učiní tak na výzvu soudu, zpravidla formou vyplnění „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, tak jak se stalo též v souzené věci. Je v zájmu žadatele, aby formulář vyplnil pravdivě a tudíž ani nic nezamlčel. To dovolatel v souzené věci neučinil a jeho argumentaci, že tak učinil na základě vlastního posouzení významu (výnosu) zamlčené majetkové hodnoty, rozhodně akceptovat nelze. Dovolatel nebyl překvapen tím, že má podle zjištění soudu obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným (tím jako jediný společník a jednatel překvapen být nemohl), nýbrž tím, že to soud zjistil, ačkoliv mu to bylo zamlčeno.

Otázkou judikatorně vyřešenou je též otázka uvedená pod písmenem d) a procesní postup odvolacího soudu je s judikaturou soudu dovolacího ve shodě. Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 22. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, že novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. dubna 2005 došlo mimo jiné ke změně právní úpravy podmínek, za kterých odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší nebo změní. Omezením kasačního principu v odvolacím řízení, které bylo provedeno především nahrazením demonstrativního výčtu důvodů zrušení prvostupňového rozhodnutí taxativním výčtem v nově koncipovaném ustanovení § 219a o. s. ř., jakož i rozšířením možnosti odvolacího soudu napadené rozhodnutí změnit, by měly být věci vraceny soudům prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí jen ve výjimečných případech, přičemž touto právní úpravou, jakož i dalšími změnami, které nastaly v občanském soudním řádu uvedenou dílčí novelou od 1. dubna 2005, došlo k realizaci zásadního záměru uvedené novely, jímž je zrychlení a zefektivnění civilního soudního řízení. Shodné závěry, které se beze zbytku uplatní též v souzené věci, Nejvyšší soud zaujal již v rozsudcích ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007, a ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009. Vzhledem k tomu pak, že v souzené věci se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, aplikace ustanovení v § 219a odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Tímto rozhodnutím se jakkoliv nepředjímá posouzení předpokladů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků. V zájmu hospodárnosti dalšího řízení je však třeba upozornit, že majetkové poměry dovolatele a v jejich rámci jeho možnost opatřit si disponibilní finanční prostředky nejsou charakterizovány toliko vlastnictvím zástavním právem zatížených a jeho rodinou obývaných nemovitostí a obchodním podílem ve společnosti s ručením omezeným, nýbrž též tím, že – při efektivitě jeho podnikání, jak ji tvrdí a osvědčuje – má podle svého čestného prohlášení a předložených listin vedle dvou užitkových vozidel a osobního automobilu HONDA v leasingovém nájmu ve svém majetku pro účely podnikání luxusní SUV VOLVO 1000 XC90 a motocykl SUZUKI 1000 GSX-R.

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. října 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru