Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1126/2020Rozsudek NS ze dne 03.06.2020

HeslaVýklad projevu vůle
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1126.2020.1
Dotčené předpisy

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 266 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1126/2020-150

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyň a) STRABAG a.s., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, b) Metrostav a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem se sídlem v Praze, Kaizlovy sady 131/13, a c) Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24 proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, o zaplacení 1 143 208,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 61/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 2/2019-103, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 2/2019-103, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 6 Cm 61/2014-70, vyjma výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhají, aby jim žalovaný k ruce společné a nerozdílné zaplatil žalovanou částku představující smluvní pokutu a kapitalizované zákonné úroky z prodlení s úhradou faktur, na něž jim měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným dne 6. 4. 2009.

Rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 6 Cm 61/2014-70, Městský soud v Praze žalobě co do částky 674 446,14 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 468 762,56 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.-V.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II.-IV.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dne 6. 4. 2009 žalobkyně (členky sdružení ve smyslu § 829 a násl. občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) uzavřely jako zhotovitelky se žalovaným jako objednatelem smlouvu o dílo, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky (dále též jen „VOP“) a Zvláštní obchodní podmínky (dále též jen „ZOP“) objednatele. Podle čl. 14.7 písm. b) VOP ve znění ZOP objednatel zaplatí zhotoviteli částku potvrzenou v každém Potvrzení dílčí platby do 60 dnů poté, co správce stavby obdrží prohlášení a podpůrné dokumenty. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou plateb byla podle čl. 14.8 VOP ve znění ZOP mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení. Fakturou č. 1091580020 ze dne 31. 5. 2010 s datem splatnosti 30. 7. 2010 žalobkyně zastoupené žalobkyní a) jako vedoucí sdružení vyúčtovaly žalovanému částku 108 249 091,70 Kč. Přílohou faktury je rekapitulace čerpání stavby bez DPH za měsíc květen 2010, obsahující seznam stavebních objektů, jichž se fakturace týkala (s uvedením finančních částek vztahujících se k těmto stavebním objektům), dále listina označená jako Výpočet inflačních indexů pro stavbu R 6 — Nové Sedlo — Sokolov za fakturační období květen až červenec 2010, schválená zástupci žalobkyně a) i žalovaného dne 18. 5. 2010, a zjišťovací protokoly o provedených pracích za měsíc květen 2010, v nichž jsou specifikovány práce prováděné na jednotlivých stavebních objektech uvedených v rekapitulaci a jejich finanční ocenění. Všechny zjišťovací protokoly o provedených pracích jsou podepsány zástupci žalobkyně a) a žalovaného. Fakturou č. 1091580023 ze dne 30. 6. 2010, k níž jsou připojeny obdobné přílohy jako k faktuře č. 1091580020 s tím rozdílem, že se vztahují k měsíci červnu 2010, žalobkyně zastoupené žalobkyní a) vyúčtovaly žalovanému částku 169 479 165,40 Kč se splatností 29. 8. 2010. Fakturou č. 1091580047 ze dne 31. 8. 2010 s přílohami vztahujícími se k měsíci srpnu 2010 (připojený výpočet inflačních indexů je za fakturační období srpen až říjen 2010) žalobkyně zastoupené žalobkyní a) vyúčtovaly žalovanému částku 106 370 728,74 Kč se splatností 30. 10. 2010.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že byla-li faktura č. 1091580020 správci stavby doručena dne 7. 6. 2010, pak její splatnost nenastala 30. 7. 2010, jak tvrdily žalobkyně, ale vzhledem k čl. 14.7 písm. b) VOP ve znění ZOP až dne 6. 8. 2010. Žalovaný tuto fakturu zaplatil dne 26. 8. 2010, byl tedy s jejím zaplacením v prodlení v délce 20 dnů. Faktura č. 1091580023 byla správci stavby doručena dne 2. 7. 2010, její splatnost tedy nastala až dne 31. 8. 2010 a žalovaný, který ji zaplatil dne 2. 9. 2010, byl s jejím zaplacením v prodlení, nikoli však 4 dny ale pouze 2 dny. Faktura č. 1091580047 byla doručena správci stavby dne 9. 9. 2010, takže její splatnost nastala až dne 8. 11. 2010. Žalovaný ji zaplatil dne 2. 11. 2010, takže do prodlení s jejím zaplacením se nedostal.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobkyně vůbec nebyly oprávněny fakturovat provedené práce, neboť k předmětným fakturám nedoložily Potvrzení dílčí platby definované v čl. 1.1.4.7 VOP ve znění ZOP, které je podle čl. 14.6 a čl. 14.7. písm. b) VOP ve znění ZOP nezbytnou podmínkou fakturace. Žalovaný průběžně proplácel žalobkyním jejich faktury, aniž by před tím vystavoval dokument označený jako potvrzení dílčí platby. Ke každé z faktur přitom byly připojeny přílohy, které buď byly vydány samotným žalovaným (rekapitulace čerpání stavby bez DPH) nebo byly potvrzeny účastníky smluvních stran (výpočet inflačních indexů pro stavbu a zjišťovací protokoly). I s přihlédnutím k praxi, kterou smluvní strany mezi sebou zavedly v souvislosti s průběžným proplácením faktur, lze proto podle odvolacího soudu považovat žalovaným odsouhlasené zjišťovací protokoly o provedených pracích za potvrzení dílčí platby ve smyslu čl. 1.1.4.7 VOP ve znění ZOP. Právě na základě těchto zjišťovacích protokolů žalobkyně vystavily předmětné faktury, k jejichž obsahu neměl žalovaný žádné připomínky a žalobkyním je proplatil, byť některé z nich s určitým prodlením.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2644/2010, a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, a ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1626/2013. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku okamžiku vzniku práva žalobkyň na zaplacení ceny díla, neboť špatně vyložily a aplikovaly pojmy obsažené ve VOP a ZOP. Na potvrzení dílčí platby definované v čl. 1.1.4.7 VOP ve znění ZOP je podle dovolatele třeba nahlížet jako na podmínku pro vznik nároku žalobkyň na zaplacení ceny díla, resp. jeho části, a žalobkyně proto nebyly oprávněny faktury žalovanému vystavit. Potvrzení dílčí platby podle čl. 14.6 VOP ve znění ZOP vystavuje objednateli správce stavby na základě toho, že mu zhotovitel doloží tzv. podpůrné dokumenty (jimiž jsou např. právě zjišťovací protokoly) a prohlášení podle čl. 1.1.4.12 VOP ve znění ZOP, tedy prohlášení předávané zhotovitelem jako součást žádosti o potvrzení platby, přičemž součástí tohoto prohlášení je i faktura. Závěr odvolacího soudu, že potvrzení dílčí platby bylo možno nahradit zjišťovacími protokoly, je podle dovolatele zcela v rozporu nejen se zněním, ale i účelem a smyslem VOP a ZOP. Na tom nemohla nic změnit ani skutečnost, že dovolatel v minulosti „z dobré vůle“ proplácel faktury dříve, než žalobkyním vznikl nárok na jejich vystavení a zaplacení – to nemohlo založit žádnou obchodní zvyklost (zavedenou praxi) ani změnit obsah ujednání obsažených ve VOP a ZOP.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, případně aby jej spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně aby je zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že zásadní otázkou, s jejímž řešením odvolacím soudem dovolatel nesouhlasí, je otázka výkladu ujednání obsažených ve VOP a ZOP, a sice zdalze odsouhlasené zjišťovací protokoly považovat za potvrzení dílčí platby ve smyslu smlouvy o dílo, VOP a ZOP. Tato otázka otevírá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž odkázal dovolatel a které řeší jiné otázky, nýbrž od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004. Dovolání je tedy důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V usnesení ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že „jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v § 266 obch. zák. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012).“

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud zároveň ve své judikatuře zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudky téhož soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004). Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi prosazuje názor, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 170/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 1/2012).

Odvolací soud ale ve světle shora uvedených výkladových pravidel projevu vůle nepostupoval. I když v odůvodnění napadeného usnesení předestřel některá ze zásadních rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se interpretačních pravidel, jejích závěry se neřídil. Dospěl-li totiž stejně jako soud prvního stupně při výkladu VOP a ZOP k závěru, že žalovaným odsouhlasené zjišťovací protokoly o provedených pracích lze považovat za potvrzení dílčí platby ve smyslu čl. 1.1.4.7 VOP ve znění ZOP (viz bod 51 napadeného rozsudku), přehlédl, že podle čl. 14.6 VOP ve znění ZOP potvrzení dílčí platby nevydává objednatel, ale správce stavby, tedy jiný subjekt, než který vyhotovil a odsouhlasil zjišťovací protokoly. Projev vůle správce stavby spočívající ve vyhotovení potvrzení dílčí platby proto nelze ani na základě výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák. a 266 obch. zák. zaměnit za projev vůle zhotovitele nebo jej projevem vůle zhotovitele nahradit. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správcem stavby byla podle přílohy k nabídce ze dne 9. 12. 2008 Správa Karlovy Vary, tedy jeden z útvarů zadavatele.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při výkladu předmětných ustanovení VOP a ZOP nepostupoval správně a vyložil je chybně, je tato jeho kritika zcela oprávněná – odvolací soud se od shora uvedených výkladových pravidel a judikatorních závěrů odchýlil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelem uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé i v závislých výrocích o nákladech řízení; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 6. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru