Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1069/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Břemeno důkazní
Uznání závazku
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1069.2020.2
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 120 odst. 2 o. s. ř.

§ 323 odst. 1 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1069/2020-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Pivovar Jihlava, a. s., se sídlem v Jihlavě, Vrchlického 2084/2, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 49973711, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované Wiegand-Glas Holding GmbH, se sídlem v Steinbach am Wald, Otto-Wiegand-Straße 9, D – 963 61, Spolková republika Německo, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Obvodním soudem v Coburgu pod reg. č. HRB 6337, zastoupené JUDr. Petrem Jakubcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, o zaplacení částky 3 938 747,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 107/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 202/2018-313, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29 475,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 36 Cm 107/2010-269, zamítl žalobu (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolatelka shledává dovolání přípustným v prvé řadě pro řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, „zda vzniklá škoda řídící se právní úpravou podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (sdělení č. 160/1991 Sb., dále jen „Vídeňská úmluva“) může mít charakter vzniklého dluhu“, resp. „zda dluh vzniklý následně žalobkyni v důsledku vadného plnění žalované je možné považovat za škodu ve smyslu na případ aplikovatelné Vídeňské úmluvy“. Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud ji oproti soudu prvního stupně neřešil. Zmínil sice, že žalobkyně ani netvrdí, že by zaplatila faktury své odběratelce, společnosti BREWER s. r. o., jimiž jí byla vyúčtována škoda, učinil tak ale jen, jak výslovně uvedl, „navíc“, poté co dovodil, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a tedy též důkazní břemeno o vzniku škody a o její výši, a uzavřel, že i kdyby bylo možno za škodu považovat pouhou existenci pohledávky, nebyla by žalobkyně s ohledem na neprokázání existence takové pohledávky ve sporu úspěšná. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení – a tedy též důkazní břemeno – stran vzniku škody. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).

Dovolatelka dále namítá, že otázka „týkající se postupu při dokazování a důkazního břemene žalobce při prokazování skutečností týkajících se náhrady škody“ by měla být posouzena jinak oproti dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu. Podle jejího mínění ve specifických případech, typicky pokud jde o závazky z deliktů, není možné klást na žalobce plné důkazní břemeno, neboť mu v důsledku deliktní povahy věci nemusí být všechny informace přístupné. Tvrdí, že v tomto případě měl stěžejní část rozhodných informací v dispozici jiný subjekt než účastník řízení (konkrétně společnost BREWER s. r. o.), v důsledku čehož nebylo lze aplikovat „přísné hodnocení dovolacího soudu“ zmíněné např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001. Soudy měly postupovat podle § 120 odst. 2 o. s. ř. a vyzvat třetí osobu, případně žalovanou, k „vydání veškerých věcí a sdělení rozhodných informací pro řádné skutkové a právní posouzení věci“. Konkrétně si měly od společnosti BREWER s. r. o. vyžádat podrobné informace a doklady rozhodné pro zjištění, zda škoda vznikla.

Tato otázka přípustnost dovolání rovněž nezakládá. V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětluje, v čem spočívá podstata a účel důkazního břemene a co je důsledkem jeho neunesení. Od své rozhodovací praxe, v níž se promítá zásada projednací jako jedna ze zásad, na nichž je vybudován civilní proces, se rozhodně odchýlit nehodlá (neshledává důvod, proč by měl příslušnou otázku řešit věci jinak). Není ostatně zřejmé, v čem má spočívat „přísnost hodnocení“, kterou dovolatelka v odkazovaných rozhodnutích nalézá. Ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., jímž dovolatelka argumentuje, upravuje ve druhé větě právě důkazní břemeno, a v první větě zakládá oprávnění soudu (nikoliv jeho povinnost) provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyplývají-li z obsahu spisu (k tomu srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020, a tam citované usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, uveřejněné pod číslem 7/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Rozhodně z tohoto ustanovení nevyplývá, že by soud měl povinnost zjišťovat rozhodné skutečnosti sám, z úřední povinnosti, tedy – v rozporu s povahou civilního procesu – vyšetřovat. Navíc v situaci, kdy žalobce nesplnil ani povinnost tvrzení a nejsou tedy splněny předpoklady, za nichž lze k dokazování přistoupit. Aby si soud až z provedených důkazů získával údaje, které měly být tvrzeny účastníky, je judikaturou kategoricky zapovězeno; chybějící skutková tvrzení důkazními prostředky nahradit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020, a ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 151/2018).

Související argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka vymezuje dovolací důvod, míří ve skutečnosti na to, že společnosti BREWER s. r. o. měla být uložena vysvětlovací a ediční povinnost. K té se ovšem Nejvyšší soud vyjadřuje v jiných rozhodnutích, např. v rozsudcích ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017, či v usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 799/17. K této judikatuře dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání neupíná. Podle obsahu spisu ostatně v řízení před soudy nižších stupňů nepředložila návrh, aby společnosti BREWER s. r. o. bylo uloženo sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro rozhodnutí (§ 128 věta první o. s. ř.), a podat potřebná vysvětlení a předložit listiny potřebné k důkazu (§ 129 odst. 2 o. s. ř.).

Jako poslední předkládá dovolatelka otázku „týkající se právního posouzení otázky vztahu námitky započtení a uznání závazku“, resp. otázku „vzájemné provázanosti námitky započtení a faktického uznání dluhu“, která by dle jejího názoru měla být rovněž posouzena jinak oproti dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3243/2017, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 947/2015, prosazuje názor, že je-li v řízení specifikován a vyčíslen žalobní nárok a žalovaný uplatní obranu námitkou započtení, nese v sobě takové jednání implicitní uznání žalobního nároku.

Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl příslušnou otázku řešit v této věci jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že písemné uznání závazku podle § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. důvody rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněného pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s nímž zákon spojuje dva účinky, jednak založení vyvratitelné právní domněnky, že v době uznání právo v uznaném rozsahu existuje, jednak přetržení promlčecí doby upravené v § 407 odst. 1 a 2 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017). Právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání; jde o institut zajištění závazku (srov. např. rozsudek ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013). Protože právní úkon je projev vůle směřující (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014), je uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. jen takový projev vůle, který směřuje k přivození právě těch účinků, které zákon spojuje s uznáním závazku (srov. již citované rozsudky sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 a 32 Cdo 720/2017 a rozsudek ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019). Ve světle těchto závěrů nemůže obstát argument dovolatelky, že uznání dluhu bylo v kompenzačním úkonu žalované obsaženo implicite.

Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru