Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Cdo 1042/2014Usnesení NS ze dne 12.08.2014

HeslaDokazování
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1042.2014.1
Dotčené předpisy

§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

32 Cdo 1042/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT, se sídlem Brieffach 1899, 38436 Wolfsburg, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 100484, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jana Jindřicha 339/6, proti žalované OESTERREICHER & spol., s.r.o., se sídlem v Praze 7, U Studánky 13/620, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 48 10 81 97, zastoupené JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, o zaplacení částky 61.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 216/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. 8 Cmo 402/2013-541, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18.489,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2013, č. j. 3 Cm 216/2005-517, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 61.000,- EUR s 2,5% úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Konkrétně jde o otázku, zda v případě, kdy žalovaný navrhne k prokázání svých tvrzení důkaz výpověďmi svědků, může soud prvního stupně namísto toho provést důkazy jiné, nikým nenavržené, a to bez toho, aby svůj postup vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, kterým vyhoví žalobě z důvodu, že žalovaný neunesl důkazní břemeno. Dovolatelka s obsáhlou argumentací vytýká soudu prvního stupně, i soudu odvolacímu, který se s jeho závěry ztotožnil, přílišnou délku řízení a to, že neprovedl všechny jí navržené důkazy. Procesní postup soudu shledává jak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudky ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a s usnesením ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, které jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako další zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), tak s judikaturou Ústavního soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné, na rozdíl od odvolacího soudu, který se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).

Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelkou od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě rozhodnutí. V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 a další, či - v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž soud prvního stupně (poté, co ve věci rozhodoval v pořadí již čtvrtým rozsudkem) v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelkou navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují, soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč některé další důkazy neprováděl. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že nebylo zdůvodněno neprovedení důkazu výpověďmi svědků, pak její tvrzení je v rozporu se skutečností, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, proč tak neučinil. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu, včetně té, na kterou odkázala dovolatelka, neodchýlil.

V rámci polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, dovolatelka ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nikterak neoznačila. V tomto ohledu je tudíž dovolání stiženo nedostatkem jedné z obligatorních náležitostí, tj. takovou vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení (v příslušné jeho části) pokračovat.

Ostatní námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se týkají (ne)správnosti postupu soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí však předmětem přezkumu dovolacím soudem není.

Přestože dovolatelka uvádí, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, její námitky se týkají pouze potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení chybí jakákoliv argumentace, tyto výroky dovolatelka zcela pominula, nezabývala se přípustností dovolání proti těmto výrokům ani důvodností.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2014

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru