Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Cdo 1726/2012Usnesení NS ze dne 15.05.2013

HeslaŽaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:31.CDO.1726.2012.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

31 Cdo 1726/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Vladimíra Mikuška, JUDr. Mojmíra Putny, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně B. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, PSČ 120 00, proti žalovanému Č. A., zastoupenému Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 118/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č. j. 28 Co 272/2009-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 4 C 118/2008-73, určil, že nemovitosti označené ve výroku jsou ve společném jmění manželů (žalobkyně B. A. a žalovaného Č. A.) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 28 Co 272/2009-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když v pořadí první (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 22 Cdo 4709/2009-173) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Tříčlenný senát č. 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, jehož závěrů se dovolává shora označený zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011. Konkrétně měl jiný názor na otázku, zda se lze domáhat požadovaného určení v případě, že žalobce (v této věci žalobkyně) se již může domáhat vypořádání zaniklého společného jmění manželů.

Proto tříčlenný senát č. 22 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pak velký senát odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.

Učinil tak proto, že v poměrech dané věci (plynoucích ze skutkového stavu věci, jenž dovoláním nebyl zpochybněn) shledává přiléhavým (bez potřeby zobecňujících přesahů) úsudek obsažený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, podle kterého žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož se mohla domoci téhož žalobou na plnění (žalobou o vypořádání již zaniklého společného jmění manželů). Důvod věcně přezkoumat napadené rozhodnutí za účelem opětovného prověření závěru formulovaného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011 tedy velký senát na podkladě uplatněné dovolací argumentace neměl.

Jen „pro úplnost“ lze dodat (při respektu k zásadě formulované v § 241a odst. 4 o. s. ř.), že vzhledem k době, která uplynula od zániku společného jmění manželů, by ani případné věcné projednání dovolání s výsledkem, jenž by vedl ke zrušení napadeného rozhodnutí, již nevytvářelo předpoklad konečného úspěchu žalobkyně ve věci, jelikož nemovitosti buď již nejsou ve společném jmění manželů vzhledem k ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (což by vylučovalo požadované určení) nebo jsou předmětem sporu o vypořádání společného jmění manželů (což by jen posilovalo závěr přijatý pro danou věc ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2013

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru