Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Nd 220/2020Usnesení NS ze dne 22.07.2020

HeslaPříslušnost soudu mezinárodní
Příslušnost soudu věcná
Příslušnost soudu místní
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.ND.220.2020.3
Dotčené předpisy

čl. 7 Nařízení () č. 1215/2012


přidejte vlastní popisek

30 Nd 220/2020-

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně dTest, o. p. s., identifikační číslo 45770760, se sídlem v Praze 10, Černomořská 419/10, zastoupené Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 648/125, proti žalované be2 S.à.r.l., se sídlem v Lucemburku, 13 rue du Commersce, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Michalem Nulíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o návrhu žalobkyně na určení místní příslušnosti, takto:

I. K projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

II. Věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 20. 5. 2020, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne, učinila žalobkyně návrh, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud České republiky projedná a rozhodne žalobu proti žalované, jíž se žalobkyně, coby sdružení s oprávněným zájmem na ochranu spotřebitele podle § 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, domáhá zdržení se jednání žalované spočívajícího v protiprávních praktikách vůči spotřebitelům při provozování online seznamovacích služeb. Současně se žádostí byla Nejvyššímu soudu doručena i tato žaloba. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná vtělila do svých všeobecných smluvních podmínek se zákazníky (spotřebiteli) nepřiměřená ujednání, na základě kterých mimo jiné neoprávněně zákazníkům automaticky prodlužovala placené prémiové členství a odepřela spotřebitelům uplatnění jejich práv vyplývajících z využívání služeb žalované.

Podle žalobkyně je pravomoc soudů České republiky založena čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“). Místní příslušnost konkrétního českého soudu však podle jejího názoru nelze stanovit, proto žalobkyně žádá Nejvyšší soud, aby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, který soud věc projedná a rozhodne.

Podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že návrh na určení příslušnosti byl Nejvyššímu soudu doručen dne 20. 5. 2020, kterýžto den je podle § 82 odst. 1 o. s. ř. okamžikem zahájení řízení ve věci samé, postupoval Nejvyšší soud podle nařízení Brusel I bis (srov. jeho čl. 66 odst. 1, podle něhož se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. 10. 2015 nebo po uvedeném datu).

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I , je třeba při jeho interpretaci vycházet z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) k těmto ustanovením (srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).

Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. rozsudek SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Frӓβdorf, bod 20).

Článek 5 odst. 3 Nařízení Brusel I (nyní čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) musí být dále interpretován v tom smyslu, že preventivní žaloby podané organizacemi na ochranu spotřebitelů za účelem zabránění obchodníkům využívat nepřiměřených smluvních podmínek ve smlouvách se spotřebiteli se týkají „deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ žalovaného (srov. rozsudek SDEU ze dne 1. 10. 2002, ve věci C-167/00, Verein für Konsumenteninformation a Karl Heinz Henkel, bod 50).

S ohledem na skutečnost, že žalobkyně se domáhá zdržení se protiprávního jednání žalované, které poškozuje kolektivní zájmy spotřebitelů, a jedná jako subjekt oprávněný k podání takové žaloby v souladu s § 25 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, spadá spor do kategorie žalob týkajících se „deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“. Pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky je dána a dále se zabýval otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice.

V posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., podle kterého, jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Soudem místně příslušným je totiž podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis „soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis totiž neupravuje (nezakládá) pouze mezinárodní příslušnost soudů určitého členského státu, ale také místní příslušnost konkrétního soudu. Nelze tak dovodit, že by podmínky místní příslušnosti chyběly nebo je nebylo lze zjistit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Nd 391/2017).

Ze žalobních tvrzení vyplývá, že poškozeným spotřebitelům vznikla (a podle tvrzení v připojené žalobě může do budoucna vznikat) škoda neoprávněným strháváním peněžních prostředků z bankovních účtů za služby poskytované žalovanou. V případě újmy vzniklé na bankovním účtu jsou místně příslušné ty soudy, v jejichž obvodu mají peněžní ústavy, u kterých jsou tyto bankovní účty vedeny, sídlo (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa a Barclays Bank plc, bod 55). Místně příslušnými jsou tak všechny soudy, v jejichž obvodu mají sídlo ty peněžní ústavy, u kterých poškození spotřebitelé v této věci vedou své účty. Jedním z těchto soudů je i Obvodní soud pro Prahu 1, v obvodu jehož jurisdikce sídlí některé z bank (konkrétně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 nebo FIO banka, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 10).

Nejvyšší soud dále uvádí, že na uvedenou žalobu na zdržení se protiprávního jednání je třeba hledět tak, že byla podána u Nejvyššího soudu.

Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.

Podle § 11 odst. 2 o. s. ř., je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoliv z nich.

Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Podle odstavce 6 uvedeného ustanovení v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno.

Protože zvláštní předpis neurčuje, že ve věci, které se žaloba týká, rozhoduje Nejvyšší soud jako soud prvního stupně (§ 9 odst. 3 o. s. ř.), a předmět řízení zároveň nespadá ani do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně (§ 9 odst. 2 o. s. ř.), rozhodl Nejvyšší soud podle § 104a odst. 4 o. s. ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle § 104a odst. 6 o. s. ř. o tom, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jehož místní příslušnost vyplývá z čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Na tomto soudu je, aby opětovně přezkoumal podmínky řízení, včetně otázky mezinárodní a místní příslušnosti, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu není v daných otázkách vázán.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru