Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 956/2020Rozsudek NS ze dne 29.10.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení)
Průtahy v řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.956.2020.3
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 956/2020-323

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce V. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 11 011 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 46/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č. j. 30 Co 208/2019-286, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č. j. 30 Co 208/2019-286, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se původně domáhal v součtu zaplacení částky 23 744 170 Kč s příslušenstvím jako náhrady škod, které mu měly vzniknout v rámci exekučního řízení vedeného Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 5 Nc 4536/2007.

2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět co do částky 12 732 566 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) proto řízení v uvedeném rozsahu zastavil.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 26 C 46/2017-205, žalobu o zaplacení 11 011 604 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně zamítl nárok na náhradu škod spočívajících:

a) v žalobcem vynaložených nákladech na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, tj. nákladech na advokáta ve výši 159 328 Kč,

b) v ušlém zisku ve výši 5 901 411 Kč z důvodu nemožnosti disponovat se zabavenými penězi,

c) ve vyplacení zablokované částky ve výši 2 838 819 Kč soudním exekutorem oprávněnému,

d) v podobě ztráty úroků z prodlení ve výši 1 413 030 Kč z částek, které mu byly neoprávněné odčerpány,

e) v zaplaceném penále České správě sociálního zabezpečení za období od 21. 10. 2008 do 25. 9. 2013 ve výši 284 644 Kč a za období od 26. 9. 2013 do 25. 9. 2016 ve výši 159 542 Kč a v zaplacených zálohách ve výši 16 902 Kč,

f) v zaplaceném penále Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 101 600 Kč,

g) v zaplacených nákladech exekučního řízení finančnímu úřadu ve výši 15 248 Kč,

h) v nákladech exekuce ve výši 5 414 Kč, 3 928 Kč, 2 538 Kč, 2 276 Kč (exekučním titulem byl platební výměr okresní správy sociálního zabezpečení),

i) v nákladech exekuce ve výši 56 800 Kč (exekučním titulem byl platební výměr Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR),

j) v nákladech exekuce ve výši 50 124 Kč (exekučním titulem byl platební výměr Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR).

5. Rozhodl tak, neboť neshledal existenci právního titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), když dotčená (v odůvodnění specifikovaná) rozhodnutí nebyla pro nezákonnost změněna ani zrušena.

6. Dále dospěl k závěru, že exekuční řízení bylo prodlouženo o 8 měsíců, když Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 31. 5. 2011 zrušil rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně o zastavení exekuce ze dne 1. 9. 2010 z důvodu, že ve věci nebylo nařízeno jednání, při němž by bylo zjištěno, zda nastal důvod k zastavení exekuce. Neshledal však příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku z nemožnosti disponovat se zabavenými penězi a zjištěným nesprávným úředním postupem (průtahem), neboť žalobce vázal vznik škody k roku 2009, avšak k průtahům v řízení došlo v období září 2010 až květen 2011.

7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 500 Kč (výrok II).

8. Odvolací soud předně konstatoval, že soud prvního stupně nevěnoval dostatečnou pozornost samotným náležitostem žaloby, neboť v ní nebylo jednoznačně uvedeno, zda se žalobce domáhá žalované částky z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně napravil v rámci odvolacího jednání, kde se žalobci dostalo potřebného procesního poučení, jak učinit žalobu určitou. Žalobce následně odstranil vady návrhu svým podáním ze dne 3. 9. 2019, v němž jednoznačně uvedl, že žalované částky 11 011 604 Kč se domáhá z titulu nesprávného úředního postupu exekučního soudu spočívajícího v opožděném vydání rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, přičemž ale specifikoval (zčásti rozdílně než v řízení před soudem prvního stupně; pozn. dovolacího soudu) jednotlivé nároky na náhradu škody tak, že škoda měla spočívat:

a) v žalobcem vynaložených nákladech na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, tj. nákladech na advokáta ve výši 159 328 Kč,

b) v ušlém zisku ve výši 6 288 449 Kč z důvodu nemožnosti pokračovat v podnikání,

c) v ušlém zisku ve výši 599 240 Kč představovaném úroky včetně úroků z ušlých úroků,

d) ve vyplacení zablokované částky ve výši 2 838 819 Kč soudním exekutorem oprávněnému,

e) v ušlém zisku ve výši 426 752 Kč, který odpovídal obvyklým úrokům z postupně odčerpávaných finančních prostředků soudním exekutorem,

f) v uhrazeném penále a „dalších platbách“ v celkové výši 699 016 Kč, jako důsledku žalobcovy objektivní nemožnosti včasné úhrady povinných záloh finančnímu úřadu, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, České správě sociálního zabezpečení.

9. Odvolací soud dovodil, že „na řízení o návrhu žalobce (povinného) na zastavení exekuce je nutno nahlížet jako na soudní řízení sui generis. Jedná se v zásadě o regulérní spor týkající se tvrzeného zániku pohledávky na základě dohody o vzájemném započtení závazků. Vzhledem k tomu, jak byla vystavěna obrana oprávněné proti platnosti dohody o vzájemném započtení závazků ze dne 18. 9. 2007, nešlo v žádném případě o triviální spor, který mohl být rozhodnut v řádech dnů či měsíců, jak naznačoval žalobce“. Konstatoval dále, že exekuční soud nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, proti kterému žalobce předložil vlastní znalecký posudek z téhož oboru, a předložen byl i znalecký posudek revizní, jenž byl vypracován v rámci trestního řízení proti žalobci. Postup soudu v dané věci byl koncentrovaný, jednotlivé úkony na sebe navazovaly, bylo nutno řešit i různé přidružené procesní otázky jako např. vyloučení soudce či odvolání samotného žalobce proti nově ustanovenému soudnímu exekutorovi, což věc procesně komplikovalo a prodlužovalo. Okresní soud o daném návrhu na zastavení exekuce rozhodoval celkem třikrát, neboť dvakrát bylo jeho rozhodnutí předmětem kasace odvolacího soudu. Důvody kasačního rozhodnutí však spočívaly v rovině právního posouzení věci, kdy dle (tamějšího) odvolacího soudu měly být pečlivěji zkoumány otázky náležitosti vůle (respektive její vady) jednajících osob při uzavírání dohody o vzájemném započtení závazků. V rámci svého rozhodování o návrhu na zastavení exekuce vyslechl exekuční soud povinného, několik svědků, provedena byla řada listinných důkazů a znaleckých posudků. Posuzované řízení o návrhu žalobce na zastavení exekuce, v němž žalobce po upřesnění žaloby spatřoval nesprávný úřední postup, tak trvalo od 31. 8. 2009, kdy podal povinný návrh na zastavení exekuce, do 25. 9. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013, č. j. 9 Co 50/2013-1015, o zastavení exekuce, tedy čtyři roky a jeden měsíc.

10. Odvolací soud dospěl k závěru, že samotné řízení o zastavení exekuce trvalo dobu odpovídající skutkové a právní složitosti věci, byť se i jemu celková délka daného řízení jeví jako limitní. Shledal délku posuzovaného řízení o návrhu žalobce na zastavení exekuce ještě (byť hraničně) za přiměřenou. Proto se „ztotožnil s bazálním závěrem soudu prvního stupně“, že zde není naplněn primární předpoklad pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, tedy existence nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení. Z důvodu absence odpovědnostního titulu se odvolací soud již nezabýval přezkumem dalších úvah soudu prvního stupně ohledně jednotlivých nároků žalobce.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.

12. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky 1) „zda je exekuční soud povinen rozhodnout o odložení exekuce za situace, kdy povinný dovolatel podal nikoli bezdůvodný návrh na zastavení či odložení exekuce …, tedy zda je takováto nečinnost exekučního soudu nesprávným úředním postupem dle § 13 OdpŠk“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3106/2012, totiž plyne, že podání návrhu na zastavení exekuce, jenž není zjevně neopodstatněný, je důvodem k tomu, aby exekuční soud odložil provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o tomto návrhu.

13. Dále nebyly v judikatuře dovolacího soudu dle dovolatele doposud řešeny otázky 2) „zda je i soudní exekutor povinen rozhodnout o odložení exekuce za situace, kdy povinný dovolatel podal nikoli bezdůvodný návrh na zastavení či odložení exekuce“, 3) „zda je soudní exekutor povinen před vydáním exekučního příkazu vyčkat pravomocného rozhodnutí o nikoli zjevně bezdůvodném návrhu povinného na zastavení či odložení exekuce“, 4) „zda je soudní exekutor povinen před provedením výplaty vymožených peněžitých částek oprávněnému vyčkat pravomocného rozhodnutí o nikoli zjevně bezdůvodném návrhu povinného na zastavení či odložení exekuce“, 5) „zda se jedná o nesprávný úřední postup exekučního soudu dle § 13 OdpŠk, pokud se exekuční soud opakovaně dopouští nesprávného hmotněprávního posouzení a vad procesního charakteru, z nichž některá nevedou k vydání rozhodnutí“.

14. Dovolatel také namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky 6) „zda způsobenými průtahy v exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu“, neboť dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, může být nesprávným úředním postupem i porušení zásady rychlosti řízení, u kterého není lhůta pro rozhodnutí stanovena.

15. Konečně dle dovolatele mají být otázky 7) „zda celková délka exekučního řízení odpovídala skutkové a právní složitosti věci“ a 8) „zda byly v exekučním řízení činěny jednotlivé úkony v přiměřených lhůtách“ posouzeny dovolacím soudem jinak. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, na nějž odkázal dovolatel, je závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit.

16. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 14. 4. 2020. Odkázala přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, se kterým se ztotožnila. Nad rámec tohoto ztotožnění poukázala také na skutečnosti dovozující oprávněnost zahájení exekučního řízení, na postup žalobce (povinného) v exekučním řízení a procesní postup soudu, přičemž konstatovala, že právní závěr odvolacího soudu o neexistenci odpovědnostního titulu je správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítl.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

22. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

23. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

24. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka 1), neboť rozhodnutí odvolacího soudu záviselo ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o návrhu na zastavení exekuce (opožděnosti vydání rozhodnutí o tomto návrhu), a nikoliv na vyřešení otázky existence povinnosti exekučního soudu rozhodnout o návrhu na odklad exekuce. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že ze spisu vyplývá skutkové zjištění (ze kterého odvolací soud podle svého odůvodnění výslovně vyšel) o tom, že o návrhu na odklad exekuce podaném povinným (dovolatelem) dne 28. 8. 2009 bylo tamějším soudem rozhodnuto, přičemž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že průtah exekučního soudu v řízení o návrhu na odklad exekuce neposuzoval.

25. Výše uvedené závěry také zcela dopadají i na otázky 2), 3), 4) a 5), které se týkají různých povinností soudního exekutora či exekučního soudu, které by dle dovolatele měly být nesprávným úředním postupem. Avšak jako u otázky 1) se jejich podstata míjí s právní otázkou o (ne)přiměřenosti celkové délky řízení, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Je přitom nepodstatné, že jejich přípustnost dovolatel staví na předpokladu věci dovolacím soudem dosud neřešené. Dovolací soud tedy konstatuje, že ani na nich rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo.

26. K otázce 7) dovolací soud konstatuje, že v jejím rozsahu nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolatel totiž vymezil předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř tak, že otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, ačkoliv odpovídající argumentaci, jak jinak má být vyřešena a od které dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu se má navržené řešení odlišovat, dovolatel nepředkládá. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

27. K dílčí námitce dovolatele, že nesprávným úředním postupem v předmětném exekučním řízení bylo porušeno základní právo žalobce na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces, kdy byl zejména porušen princip předvídatelnosti rozhodování a přiměřené doby řízení garantované jejími čl. 36 a čl. 38, dovolací soud poznamenává, že se v (nynějším) dovolacím řízení primárně přezkoumávají právní úvahy a postupy odvolacího soudu ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí, nikoliv tedy postupy (původního) exekučního soudu. Dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze totiž podat pouze z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v jeho (vlastním) dovoláním napadeném rozhodnutí.

28. Dovolání je však přípustné v rozsahu otázek 6) a 8), neboť se odvolací soud odchýlil při jejich řešení od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

29. Dovolání je důvodné.

30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

31. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

32. V rozsudku ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, Nejvyšší soud vyslovil, že za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, bylo dovozeno, že nesprávným úředním postupem může být i porušení zásady rychlosti soudního řízení, u kterého není lhůta pro rozhodnutí stanovena, za předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. V rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněném pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal závěr, že je nutno odlišit odpovědnost státu za nečinnost soudu (typicky projevovanou průtahy v řízení v příčinné souvislosti s majetkovou škodou) od odpovědnosti státu za porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk s dopadem do kompenzace nemajetkové újmy formou přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk, přičemž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1282/2015, vyplývá, že závěr o přiměřenosti délky řízení nezávisí toliko na posouzení jedné, ale celé řady dílčích právních otázek (viz podmínky a kritéria příkladmo vyčtená v § 31a odst. 3 OdpŠk).

33. „Aby bylo možno uzavřít, že poškozený má právo na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely je nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zatímco k porušení práva na přiměřenou délku řízení zakládajícího nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu (jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat), tak z hlediska nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu projevujícího se nepřiměřenou délkou řízení je tento nárok spojen s průtahy ve smyslu nečinnosti soudu. Judikatura v tomto smyslu dovodila, že odpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy ve sporu by mohla být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku vůči povinné osobě. Stát v takovém případě odpovídá osobě oprávněné za to, že nepostupoval tak, aby jí poskytl ochranu práva, tedy za doby nečinnosti, případně průtahů. V takové době řízení odpovídá za škodu vzniklou oprávněnému stát“ (Ištvánek in Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 1. vydání, 2017, s. 125).

34. Dovolací soud tedy ve světle své výše uvedené judikatury konstatuje, že je třeba (v mantinelech nynější věci) při posuzování existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v prodlévání soudu při výkonu jeho činnosti (tj. v konání nikoli časově přiměřeném), zásadně rozlišovat jednak přiměřenost celkové délky řízení (nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení) s dopadem do nároků na náhradu nemajetkové újmy, jednak dílčí prodlení (průtah či průtahy) s možným dopadem do nároků na náhradu majetkové újmy (škody), vždy s ohledem na obsah žaloby. Tato posouzení totiž vycházejí z rozdílných perspektiv, podle kterých se existence toho či onoho nesprávného úředního postupu zjišťuje. Ve věci nároku na náhradu škody za průtahy řízení kompenzační soud posuzuje průběh (úsek) soudního řízení právě za účelem identifikace konkrétního průtahu, zda jeho délka odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a zda tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (celková délka řízení přitom nemusí být nutně nepřiměřená). Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou celkovou délku řízení (sic!) se oproti tomu nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení posuzují podmínky a kritéria příkladmo vyčtená v § 31a odst. 3 OdpŠk, dle nichž lze identifikovat právě takový nesprávný úřední postup, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ovšem žalobcem uplatněn nebyl.

35. Odvolací soud v nynější věci uzavřel, že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti“ a odkázal přitom mj. na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jeho právní posouzení uplatněných nároků na náhradu škody dle žalobce způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v opožděném vydání rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce je tak nesprávné, neboť se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neposuzoval existenci jednotlivých průtahů a jaký tyto průtahy měly vliv na okamžik skončení řízení. Ve vztahu k takto zjištěnému prodlení je totiž nutno následně posuzovat příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.

V. Závěr

36. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení existence nesprávného úředního postupu nesprávné a současně nejsou podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud postupem podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

37. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí existenci jednotlivých průtahů se závěrem, zda mohlo být rozhodnutí o zastavení exekuce vydáno dříve, a pokud ano, kdy. K tomuto okamžiku pak bude případně posuzovat příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem (spočívajícím v průtazích v řízení) a tvrzenou škodou.

38. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru