Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 936/2018Usnesení NS ze dne 30.07.2019

HeslaPravomoc soudu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.936.2018.1
Dotčené předpisy

§ 7 o. s. ř.

§ 104 odst. 1 o. s. ř.

§ 53 odst. 1 předpisu č. 200/1990 Sb.

§ 53 odst. 2 předpisu č. 200/1990 Sb.

§ 124 odst. 1 předpisu č. 361/2000 Sb.

§ 12...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 936/2018-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce města Trutnov, se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 163 852 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 348/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhá po žalované náhrady škody ve výši 163 852 Kč způsobené nesprávným úředním postupem Policie České republiky (dále jen „Policie“), která v období od dubna do listopadu 2014 oznámila Městskému úřadu Trutnov, jakožto správnímu orgánu příslušnému k projednání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, celkem 32 případů podezření na ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou než alkoholem, a to na základě orientačního vyšetření odběrem slin, aniž by nařídila toxikologické vyšetření. V některých těchto případech žalobce na základě jím objednaných toxikologických vyšetření dospěl v rámci projednávání přestupků k závěru, že buď míra ovlivnění návykovou látkou byla zanedbatelná, a tudíž se o přestupek nejednalo, v dalších, že naopak míra ovlivnění dosáhla intenzity umožňující kvalifikaci případu jako trestného činu a ve zbylých se jednalo o přestupek. Žalobce tvrdí, že obstarání toxikologického vyšetření bylo ve všech případech povinností Policie při plnění jejích úkolů v oblasti stíhání trestné činnosti a oznámení případů jen na základě orientačních vyšetření odběrem slin, bez podložení příslušným toxikologickým vyšetřením žalobci, jakožto správnímu orgánu k projednání přestupku, bylo nesprávným úředním postupem. Pokud následně žalobce musel v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu při plnění povinností při působnosti správního orgánu k projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu vynaložit žalobní částku na provedení toxikologických vyšetření, jde o škodu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem Policie, za níž odpovídá stát v režimu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 10 C 348/2015-72, žalobě vyhověl co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 150 633 Kč (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), ve zbývající části co do částky 13 219 Kč žalobu zamítl (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III rozsudku soudu prvního stupně).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož Policie v případech uvedených v rozsudku (kromě dvou případů řidičů D. D. a T. H.) poté, co při silniční kontrole zjistila orientačním testem přítomnost návykové látky u řidiče motorového vozidla, vyzvala jej, aby se podrobil lékařskému vyšetření a ve zdravotnickém zařízení zajistila odběr vzorků biologického materiálu. Policie následně oznámila tyto případy podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu žalobci, jakožto příslušnému správnímu orgánu. Žalobce nechal v projednávaných případech provést toxikologické vyšetření a příslušnému zdravotnickému zařízení zaplatil za tento rozbor žalobní částku. Ve dvou případech (řidičů D. D. a T. H.) nebylo prokázáno, že došlo k oznámení přestupku ze strany Policie, soud prvního stupně proto žalobu co do částky 13 219 Kč připadající na tyto dva případy zamítl, ve zbytku co do částky 150 633 Kč žalobě vyhověl. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že bylo povinností Policie před tím, než oznámila správnímu orgánu přestupek, nejen zajistit odběr vzorků biologického materiálu, ale nechat provést i toxikologické vyšetření na přítomnost omamných psychotropních látek v těchto odebraných vzorcích. Pokud tak Policie neučinila, šlo o její nesprávný úřední postup; jestliže v jeho důsledku vznikla žalobci škoda, odpovídá za ni stát v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku Iav závislém nákladovém výroku III a řízení zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu). Dále rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II usnesení odvolacího soudu). Zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci.

5. Odvolací soud vyslovil na témže skutkovém základě, na němž rozhodoval soud prvního stupně, následující právní závěry. Projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu je realizováno ze strany žalobce v rámci výkonu přenesené působnosti státu, na kterou žalobce, jakožto obec s rozšířenou působností, dostává příspěvky ze státního rozpočtu. Jestliže si žalobce v souvislosti s projednáváním přestupků obstarával toxikologické vyšetření jednotlivých přestupců, tak náklady na provedení těchto vyšetření mají být hrazeny z rozpočtových prostředků za tím účelem poskytnutých žalobci ze státního rozpočtu. Dále odvolací soud dovodil, že způsob, jakým žalobce skutkově vylíčil svůj nárok, nelze podřadit pod institut náhrady škody, aby byl projednatelný v občanském soudním řízení. Žalobní nárok není možno podřadit režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť nešlo o vzájemný vztah účastníků z výkonu veřejné moci, stát zde nevystupoval vůči žalobci v tzv. vrchnostenské pozici dané zákonem. Není tak dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci v občanském soudním řízení podle § 7 občanského soudního řádu. Není zde ani pravomoc soudu ve správním soudnictví podle soudního řádu správního, když oznámení přestupku ze strany Policie, kterým deleguje projednání přestupku na žalobce, není rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem. Nejde rovněž o případ, kdy bylo možno pravomoc soudu založit dle části páté občanského soudního řádu, jež se týká řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, neboť zde správní orgán podle zvláštního zákona žádné rozhodnutí nevydal. Odvolací soud proto napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu, a to aniž by postoupil věc k projednání a rozhodnutí jinému orgánu, neboť zde takového orgánu není, v jehož pravomoci by věc byla.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu („do všech výroků“) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

7. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož náklady vynaložené žalobcem v souvislosti s projednáváním přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v rámci výkonu státní správy v přenesené působnosti mají být hrazeny z rozpočtových prostředků poskytnutých státem, a jen z toho důvodu nemůže být vynakládání těchto prostředků škodou vzniklou žalobci. Žalobce dále opakuje svou argumentaci uplatněnou v předchozím řízení před soudy nižších stupňů, že bylo v projednávané věci nesprávným úředním postupem Policie, pokud oznamovala žalobci, jakožto příslušnému správnímu orgánu, podezření ze spáchání přestupku k projednání, aniž by toto oznámení bylo podloženo relevantním důkazem prokazujícím spáchání přestupku, v tomto případě toxikologickým vyšetřením. Uvedená povinnost Policie přitom v souzeném období vyplývala z ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění tehdy platném a účinném, podle něhož orgány Policie oznamují příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li samy příslušné k jejich projednávání, přičemž v oznámení uvedou zejména, který přestupek je ve skutku spatřován, důkazní prostředky, které jsou jim známy a které prokazují, že jde o přestupek a že byl spáchán určitou osobou, je-li známa. Zároveň tato povinnost plyne i z dalších předpisů upravujících působnost a činnost Policie související s výkonem dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu a s jejím postavením v trestním řízení a úkoly v rámci stíhání trestné činnosti. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný nárok nelze podřadit pod instituty obecné (soukromoprávní) odpovědnosti za škodu ani odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, tudíž se nejedná o věc svěřenou do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (ať již podle části třetí či páté občanského soudního řádu), jakož ani o věc správního soudnictví, čímž je založen nedostatek podmínky řízení v nedostatku pravomoci soudu. A vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal pravomoc ani jiného orgánu, že je zde důvod k zastavení řízení, aniž by byla věc postoupena orgánu, v jehož pravomoci by projednání a rozhodnutí věci bylo. Žalobce zdůraznil, že žalobní nárok uplatnil podle § 14 OdpŠk u žalované, následně po odmítnutí uspokojení žalovanou (jakož i Ministerstvem dopravy ČR, u něhož jej uplatnil rovněž), podal žalobu k příslušnému soudu, přičemž žalobní nárok právně opodstatnil jako nárok z odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb. (přitom žalobce výslovně zdůraznil, že se touto žalobou vůči žalované nedomáhá navýšení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti dle § 62 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Pokud odvolací soud vyslovil v napadeném usnesení nejen to, že nejde o nárok z tohoto titulu, že nejde ani nárok z obecné (soukromoprávní) odpovědnosti za škodu, ale dokonce, že nejde vůbec o věc, jež by byla v pravomoci soudu, přičemž není ani v pravomoci jiného orgánu, pak jde o odepření spravedlnosti a práva na soudní ochranu. Tento závěr nadto vyslovil odvolací soud napadeným rozhodnutím bez toho, aby o svém názoru žalobce jakkoliv zpravil a dal mu možnost k vyjádření; rozhodnutí je vůči žalobci překvapivým a jde tak o upření práva na spravedlivý proces. V této souvislosti žalobce poukázal na doktrinální pravidlo, podle něhož není-li věc sice svěřena do pravomoci soudu, avšak není-li zároveň stanovena ani pravomoc jiného orgánu, musí být věc projednána a rozhodnuta soudem, aby nedošlo k odepření spravedlnosti.

8. Takto lze tedy extrahovat z obsahu dovolání dovolací otázku, zda je k projednání a rozhodnutí žalobcem uplatněného nároku na zaplacení nákladů vynaložených na provedení toxikologických vyšetření žalobcem v jeho působnosti správního orgánu k projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dána pravomoc soudu či jiného orgánu vzhledem k hmotněprávní povaze uplatněného nároku. Hledisko přípustnosti dovolací otázky pak spočívá v tom, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném rozhodnutí a navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatelem je obec a jedná za ni před soudem starostou pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání) a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným dle § 237 o. s. ř. pro řešení shora uvedené dovolací otázky, zda je k projednání a rozhodnutí nároku na zaplacení nákladů vynaložených na provedení toxikologických vyšetření žalobcem v jeho působnosti správního orgánu k projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dána pravomoc soudu či jiného orgánu. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

15. Dovolání je důvodné.

16. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).

17. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

18. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

19. Pravomoc soudů projednávat a rozhodovat spory v občanském soudním řízení dle citovaného ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. se odvíjí od hmotněprávní povahy věci, která musí vyplývat z poměrů soukromého práva. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jsou pak soudy nadány pravomocí projednávat a rozhodovat i jiné věci, které nemusí vyplývat z poměrů soukromého práva, je-li taková pravomoc soudům svěřena přímo (zvláštním) zákonem.

20. V tomto případě odvolací soud založil své rozhodnutí na východisku, podle něhož způsob, jakým žalobce vylíčil svůj nárok, nelze podřadit pod institut náhrady škody, aby byl projednatelný v občanském soudním řízení. Podle právních závěrů odvolacího soudu, vzhledem k tomu, že žalobce realizuje projednání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích v rámci výkonu přenesené působnosti státní správy, na kterou žalobce, jakožto obec s rozšířenou působností, dostává příspěvky ze státního rozpočtu, pak náklady spojené s tímto výkonem státní správy (na obstarání toxikologických vyšetření) mají být hrazeny z rozpočtových prostředků. Jelikož v tomto případě ze strany Policie nešlo o výkon veřejné moci vůči žalobci, uzavřel odvolací soud, že žalobní nárok nelze podřadit pod režim zákona č. 82/1998 Sb. a tento zákon na vztah žalobce a žalované nedopadá.

21. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněném pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1229/13, vyslovil, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). V intencích těchto judikaturních závěrů lze uzavřít, že jsou-li pro vymezení předmětu řízení určující výhradně jen skutková tvrzení vyjádřená v žalobě, pak pro toto vymezení předmětu řízení není významné, jaký je vzájemný (skutečný) vztah účastníků řízení, jež vedl k podání žaloby. Vždy je podstatné a určující, jak žalobce svůj nárok v žalobě vymezil.

22. V tomto případě žalobce vymezil svůj nárok ve skutkové rovině jednoznačně jako nárok na náhradu škody, která měla vzniknout žalobci tím, že vynaložil určité náklady (na provedení toxikologických vyšetření) v příčinné souvislosti s konkrétním postupem Policie, jež žalobce považuje za nesprávný úřední postup. Podstatné v této souvislosti je, že žalobce vylíčil rozhodující skutečnosti tak, že předmětné náklady na provedení toxikologických vyšetření vynaložil ze svých prostředků, s nimiž hospodaří jakožto obec v postavení osoby soukromého práva.

23. Je-li takto skutkově nárok vymezen a jsou-li skutková tvrzení v souvztažnosti s žalobním požadavkem (petitorně znějícím na zaplacení žalobní částky), pak nebylo možno uzavřít, že nejde o věc vyplývající z poměrů soukromého práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., k jejímuž projednání by nebyla dána pravomoc soudů. Otázku pravomoci soudu k rozhodnutí a projednání věci zkoumá soud jakožto podmínku řízení kdykoliv za řízení (viz § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.), přičemž z hlediska posouzení otázky pravomoci soudu je určující, jak je žalobní nárok skutkově (a petitorně) vymezen, a nikoliv, jak tvrzený skutkový stav nižší soudy právně kvalifikují.

24. K tomu lze odkázat na judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který v usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. j. Konf 67/2012-8, uvedl: „Při rozhodování o příslušnosti soudů k projednání předmětného sporu není namístě zvažovat, zda žalobkyně v občanském soudním řízení může být úspěšná, či nikoliv, případně zda by pro ni nebylo příznivější domáhat se za daného skutkového stavu odstranění závadného stavu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu v řízení před správními soudy podle § 82 s. ř. s. Ostatně pokud by žalobkyně sama vymezila předmět řízení nesprávně voleným petitem a soudy by její žalobě nevyhověly, nelze v takovém postupu soudů spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 37/2000, č. 9/2000 Sb. ÚS). S ohledem na zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními soudy je výlučně na žalobkyni, aby nastavila referenční rámec soudního řízení, které podanou žalobou sama vyvolala.“

25. Význam právní kvalifikace uplatněného nároku soudem vyvstává až následně v rámci hmotněprávního posouzení tvrzeného (případně zjištěného skutkového stavu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že žalobce není povinen uvádět v žalobě ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže žalobní požadavek vychází z dostatečných (úplných a relevantních) skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce, je povinností soudu nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.

26. Odvolací soud pochybil, pokud řízení zastavil pro nesplnění podmínek řízení v situaci, kdy na základě žalobních tvrzení a žalobního žádání nelze dovodit, jak je výše vysvětleno, že by pravomoc soudu v civilním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. nebyla dána.

27. Provedení právního posouzení žalovaného nároku je úkolem soudu prvního stupně (a přezkum jeho právních závěrů úkolem soudu odvolacího), přičemž není vyloučeno, aby v důsledku takového právního posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že věc z hlediska její hmotněprávní podstaty není v pravomoci soudů v občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř. a vyvodil z toho příslušné procesní závěry dle § 104 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. – tedy řízení zastavil. Nemůže tak ale učinit bez toho, aby o svém závěru informoval účastníky řízení a umožnil jim se k zamýšlenému procesnímu postupu vyjádřit a bez toho, aby následně věc postoupil příslušnému orgánu zákonem nadanému pravomocí k jejímu projednání a rozhodnutí.

28. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 361/2009, vyslovil Nejvyšší soud, že při závěru o nedostatku soudní pravomoci je soud v usnesení o zastavení řízení (s výjimkou případu zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů) vždy povinen současně rozhodnout o tom, kterému správnímu nebo jinému orgánu věc postupuje; není-li takového jiného orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu zpravidla jiný orgán než právě soud. Absence výroku o postoupení věci, má-li dojít k zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci, se rovná účinkům denegationis iustitiae, odepření práva na soudní ochranu, jež je každému zaručeno.

29. Pokud tedy odvolací soud shledal v poměrech projednávané věci, že není dána pravomoc soudu k jejímu projednání a rozhodnutí, přičemž neshledal ani pravomoc jiného orgánu, do jehož působnosti by věc náležela, pak nebylo možné řízení zastavit s tím, že zde není nikoho, kdo by byl nadán pravomocí věc projednat a rozhodnout. V takovém případě nezbývá, než aby k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu byl povolán právě soud, aby bylo zachováno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, řízení zastaveno, aniž by byla věc postoupena příslušnému orgánu nadanému pravomocí ji projednat a rozhodnout, tak není správné.

30. Navíc, v tomto případě tak odvolací soud učinil, aniž by otázka pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci byla v předchozím řízení řešena, a aniž by se k ní účastníci mohli vyjádřit. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 467/2009, vyslovil Nejvyšší soud, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, řízení zastaví a rozhodne o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci podle jeho názoru náleží [§ 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to aniž by v předchozím řízení byla otázka pravomoci soudu účastníky zpochybněna a aniž by odvolací soud účastníky se svým právním názorem na pravomoc soudu, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, seznámil a umožnil jim se k němu vyjádřit, jde o rozhodnutí překvapivé, a tedy řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. A právě tato situace v řízení nastala, když odvolací soud vydal napadené rozhodnutí bez jednání, aniž by účastníky se svým právním názorem na pravomoc soudu seznámil. Jde tedy o vadu řízení, k níž dovolací soud rovněž musel přihlédnout, neboť dovolání shledal přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

VI. Závěr

31. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a z vyložených důvodů i opodstatněným. Proto dovolací soud dle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc dle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém odvolací soud nově rozhodne o odvolání žalované.

32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru