Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 935/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za újmu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.935.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 935/2020-508

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. B., nar. dne XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 23 022 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 361/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 62 Co 375/2016-479, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 42 C 361/2014-352, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 15 730 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 10. 2014 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 334 807 Kč od 11. 10. 2014 do 1. 12. 2014 (výrok I), co do částky 334 807 Kč řízení zastavil (výrok II), co do částky 23 006 292 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a uložil žalované, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení 82 938,80 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvoláních obou účastníků rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 62 Co 375/2016-422, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a ve výroku III ohledně částky 3 006 292 Kč s příslušenstvím a co do částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Cdo 3692/2017-454, shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze v části výroku II, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací v pořadí svým druhým rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně výrokem I ve výroku III ohledně částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, výrokem II změnil ve výroku IV tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 800 Kč a výrokem III žalobci uložil, aby žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatil 900 Kč.

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované náhrady majetkové a nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, jež mu měly být způsobeny v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 8/2012 a nesprávným úředním postupem v tomto řízení, přičemž částku 20 000 000 Kč požadoval jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu z výše uvedeného nezákonného rozhodnutí, částky 3 000 000 Kč se domáhal z titulu nesprávného úředního postupu a částku 356 829 Kč požadoval za náklady právního zastoupení, které v souvislosti se svým trestním stíháním vynaložil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III co do částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, změnil výrok IV rozsudku soudu prvního o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která již byla dovolacím soudem řešena, avšak by podle jeho názoru měla být vyřešena jinak, a to otázka určení počátku běhu promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věta první OdpŠk. K tomu odkázal na konstantní judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/20l2, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011) s tím, že dle jeho přesvědčení by mělo být zohledněno, že do 6 měsíců po pravomocném zproštění obžaloby dojde k podání mimořádných opravných prostředků a počátek běhu promlčecí doby by tak měl být dán až okamžikem oznámení (doručení) rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích, byly-li podány ve lhůtě 6 měsíců od oznámení (doručení) rozhodnutí o pravomocném zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání, či jiného obdobného pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení.

Dále žalobce přípustnost dovolání dovozoval z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, jež nebyla dosud dovolacím soudem řešena. V této souvislosti vymezil dovolací otázku rozporu námitky promlčení učiněné ze strany státu s dobrými mravy za situace, kdy tentýž subjekt (stát) uplatnil v trestním řízení mimořádné opravné prostředky a rovněž se za vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání omluvil.

Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.

Požadavek dovolatele, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku počátku běhu promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věta první OdpŠk s přihlédnutím k podání mimořádných opravných prostředků, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), mimo jiné vyslovil závěr, že „z ustanovení § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk pak jednoznačně vyplývá, že podání mimořádných opravných prostředků proti zprošťujícímu rozsudku nemá na počátek běhu promlčecí doby nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žádný vliv“. Odvolací soud se tedy neodchýlil od shora uvedeného právního názoru dovolacího soudu, posuzoval-li, vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Cdo 3692/2017-454, v projednávané věci ohledně žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím počátek běhu promlčecí doby v závislosti na okamžiku nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, kterým bylo zamítnuto podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odvolání obvodní státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012, a to ke dni 26. 3. 2013, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že žalobce v průběhu promlčecí doby nárok neuplatnil u žalované, a proto nemohlo dojít ani ke stavění běhu promlčecí doby podle § 35 odst. 1 OdpŠk po dobu nejdéle šesti měsíců ode dne uplatnění nároku do skončení projednání, pokud žalobce nárok u žalované uplatnil až dne 10. 4. 2014, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věta prvá OdpŠk.

Dovolací soud na podkladě argumentů předkládaných dovolatelem pak nedospěl k právnímu názoru odlišnému od dosavadních rozhodnutí dovolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání vázaného na právní moc zprošťujícího rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu v ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017, nebo bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16), což je jediným možným předpokladem postupu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tedy postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který je podle zákona oprávněn ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak (nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).

Otázka námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena.

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).

Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.

Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. § 18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016). Na uvedeném tedy nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná v posuzovaném případě podala mimořádný opravný prostředek a žalobci se omluvila, a to proto, že bez ohledu na její postup měl žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas.

Nadto odvolací soud respektoval právní závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, jestliže v daném případě neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, zvážil relevantní skutkové okolnosti, kdy žalobce svůj nárok uplatnil u soudu více jak rok po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věta prvá OdpŠk a u Ministerstva spravedlnosti více jak rok a půl po pravomocném skončení trestního stíhání dne 26. 3. 2013 v rámci předběžného projednání jeho nároku. Nejednalo se tak o prodlení v řádu několika málo dní, ale v řádu měsíců, resp. roku. Současně odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce netvrdil ani žádné další okolnosti, např. že by mu žalovaná slíbila, že jeho nárok uspokojí, nebo že by na její straně docházelo k průtahům v rámci předběžného projednání nároku, nebo že by jej žalovaná např. ujišťovala, že nárok promlčen být nemůže, apod. Přitom odvolací soud vyšel z názoru, že skutečnost, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán, sama o sobě důvodem pro to, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy, být nemůže.

Lze též uzavřít, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15).

Žalobcem vymezená dovolací otázka námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy tak s ohledem na shora uvedené nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroků II a III je tak dovolání objektivně nepřípustné.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru