Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 931/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.931.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 12 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1664/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 931/2019-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně L. K. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 38/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 72 Co 226/2018-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 14 C 38/2017-83, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 76 730 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a dále uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok III rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v částce 15 980 Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 400 230 Kč s příslušenstvím, jež se skládala z částky 24 230 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 81/2011.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu pro ni nepříznivé měnící i potvrzující části výroku I, pokud vedla k zamítnutí uplatněného nároku, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavku žalobkyně na náhradu škody odpovídající nákladům zastoupení žalobkyně v posuzovaném řízení, které odpovídaly částce 24 230 Kč.

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že uvedené závěry se plně prosadí i po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a kladl si za cíl odbřemenění dovolacího soudu. I z důvodové zprávy k uvedenému zákonu plyne, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3946/2018). Řečeno jinak: dovolání nelze úspěšně podat proti výroku (jeho části), jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší než 50 000 Kč. Z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám žalobkyně, které se upínaly k onomu dílčímu nároku.

Dovoláním předestřená otázka výkladu § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené byly později rozvinuty též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, podle něhož v otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován [§ 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk], trestně stíhané osobě byla udělena milost [§ 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk] nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním [§ 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk]. Těmto případům odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o její vině. Nejvyšší soud přitom neshledal v argumentaci dovolatelky dostatečný potenciál k tomu, aby věc nyní posoudil přes existenci ustálené judikatury po právní stránce jinak.

Ani při řešení navazující otázky, zda bylo povinností žalobkyně trvat na projednání věci i poté, co bylo její trestní stíhání v důsledku promlčení zastaveno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016).

Stejně jako v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení (tedy pro okolnost tkvící na straně orgánů veřejné moci) má i v případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného trestně stíhaná osoba právo navrhnout, aby bylo v trestním stíhání pokračováno, aniž by jí ovšem hrozilo uložení jakéhokoliv trestu (§ 227 trestního řádu). Jelikož se může i v těchto případech domoci náhrady škody, jejich začlenění do § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).

V poměrech právě projednávané věci lze proto shrnout, že žalobkyně tak disponovala prostředkem, jehož pomocí se mohla domoci z jejího pohledu příznivějšího výsledku, který by jí vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže by žalobkyně trvala na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení, k tomu však ani podle tvrzení žalobkyně nedošlo. V dovolání akcentovaná ztížená možnost efektivního provádění důkazů by samozřejmě byla v rámci trestního řízení okolností, která by šla v k tíži státu a nikoliv nynější žalobkyně (obžalované).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru