Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 916/2018Usnesení NS ze dne 06.06.2018

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.916.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 29.09.2017

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3162/18 ze dne 08.01.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 916/2018-353

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce K. J., zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Kubelíkova 1189/29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 3.964.053 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 438/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017, č. j. 13 Co 319/2017-328, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se v řízení proti žalované domáhal zaplacení částky 3.964.053 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí Policie ČR. Žalobce totiž podal trestní oznámení, ale Policie ČR věc odložila s tím, že se jedná o občanskoprávní spor. Podle dovolatele v důsledku toho bylo znemožněno jeho právo k výrobním prostředkům; žalobce podal dvě žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2, které vyústily v exekuční řízení, v němž mělo dojít k průtahům a žalobce se tak na základě exekučních titulů nedomohl plnění. Konečně také Ministerstvo spravedlnosti nevyřídilo žádost na náhradu škody a nemateriální újmy ve lhůtě šesti měsíců od jejího podání.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2017, č. j. 26 C 438/2014-304, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno a ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, zejména k průtahům v žalobcem uváděných řízeních.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 13 Co 319/2017-328, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že rozhodnutí policejního orgánu nelze kvalifikovat jako nezákonná, nebyla-li poté, co nabyla právní moci, příslušným orgánem jako nezákonná zrušena či změněna. Věcnou správnost uvedených rozhodnutí přitom soud ve sporu o náhradu škody proti státu není oprávněn sám hodnotit. Stejně jako soud prvního stupně neshledal ani odvolací soud v předmětných řízeních nesprávný úřední postup.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 23. ledna 2018 dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., protože je přesvědčen, že závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to především na možnost posouzení nároku na náhradu škody způsobenou nesprávným odložením věci policejním orgánem či státním zastupitelstvím v trestní věci. Dovolatel na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že rozhodnutí policejního orgánu, i přesto, že nebylo zrušeno ani změněno pro nezákonnost, lze považovat za nezákonné, a že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou naopak plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4689/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž ani Nejvyšší soud neshledává ani důvod, proč by dovolatelem položená právní otázka měla být řešena jinak.

Dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, žalobce nikterak nezdůvodňuje, nehledě k tomu, že dovolání proti tomuto výroku je objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) a h) o.s.ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 6. 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru