Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 915/2013Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Smír
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.915.2013.1
Dotčené předpisy

§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 915/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. J. F., právně zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, se sídlem Praha 5, Lamačova 824/9, proti žalovaným 1) Mgr. M. F., 2) JUDr. L. P., Ph.D., a 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o zrušení platnosti dohody, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 20 C 94/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2012, č.j. 13 Co 278/2012 – 173, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení platnosti dohody smíru, kterou uzavřela 1) žalovaná, coby matka, a to jménem tehdy nezletilých dětí se 3) žalovanou. Žalobce namítal, že taková dohoda byla uzavřena bez vědomí a souhlasu jeho osoby, jako otce a tento souhlas nebyl nahrazen rozhodnutím soudu v opatrovnickém řízení, ačkoliv se jednalo o podstatnou záležitost týkající se dítěte. Tato dohoda byla podepsána mezi žalovanými 1) a 3) poté, co byla podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, evidovaná pod č. 19152/04, a Evropský soud pro lidská práva vzal na vědomí, že obě strany dospěly ke smírnému urovnání tohoto případu a následně vyškrtl stížnost ze seznamu případů.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č.j. 20 C 94/2009 – 127, zamítl žalobu na zrušení platnosti dohody smíru uzavřené dne 3. 4. 2006, č.j. 19152/04 mezi T. F., M. F. a Českou republikou.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2012, č.j. 13 Co 278/2012 – 173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve konstatoval, že žalobce podal po skončení odvolacího jednání námitky podjatosti vůči odvolacímu senátu, nicméně s ohledem na ustanovení § 154 odst. 1 a § 211 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení a šlo tak o námitku zjevně opožděnou podle ustanovení § 15b odst. 3 o. s. ř. Z odůvodnění odvolacího soudu dále vyplývá, že právní úkon týkající se neběžené majetkové záležitosti nezletilých, jímž schválení sporné mimosoudní dohody o poskytnutí nepřiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu v hodnotě pro každého z nezletilých ve výši 5.000 €, tj. celkem 10.000 € jistě bylo, a bylo možno schválit tuto dohodu i dodatečně, přičemž lhůta ve které tak mělo dojít, nebyla stanovena. Protože nebylo vydáno rozhodnutí soudu, kterým by tento právní úkon zákonné zástupkyně, tj. prvé žalované zastoupené druhou žalovanou neschválil, čímž by byla způsobena jeho neplatnost, byl nedostatek souhlasu otce nezletilých (žalobce), a také nedostatek soudního rozhodnutí tento souhlas nahrazujícího, zhojen dodatečným souhlasem M. a T. F. poté, kdy každý z nich nabyl zletilosti. Žalobce, který není účastníkem této dohody, a která se ho dnes ani netýká, pak v této věci není aktivně legitimován. Navíc, pokud tvrdí, že předmětná dohoda byla neplatná, nemůže se současně žalobou domáhat jejího zrušení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel uvedl, že rozhodoval podjatý a nedůstojný odvolací soud, že vznesl na místě námitku podjatosti a odmítl se účastnit soudního jednání. Dovolatel měl za to, že byl zastrašován ozbrojenou justiční stráží, a tudíž nebyly naplněny podmínky spravedlivého soudního procesu. Dovolatel má za to, že byla porušena jeho práva na nestranný a nezávislý soudní proces, rovnost před zákonem a soudní ochranu jeho základních práv. Proto dovolatel navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

K podanému dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.

Nejvyšší soud České republiky, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je tak spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, z čehož vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních nikoli skutkových, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Nicméně, dovolatel ve svém dovolání nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu a soudu vytýká výhradě jen zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť k jejímu posouzení slouží žaloba pro zmatečnost, a proto pro její posouzení nelze založit přípustnost dovolání (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003).

Dovolací soud navíc podotýká, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani údajné vyloučení soudců (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp.zn. 30 Cdo 727/2011).

Z výše uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 17. prosince 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru