Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 911/2017Rozsudek NS ze dne 01.08.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.911.2017.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 911/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně ANMA, spol. s r. o., IČ 43001475, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 275/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 282/2016-42, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 282/2016-42, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 173/2007 (dále též „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 18 C 275/2015-26, konstatoval, že ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 35 Cm 173/2007 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

3. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 282/2016-42 (dále též „napadený rozsudek“), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Po zahájení posuzovaného řízení, jehož předmětem bylo zaplacení částky 416 330 Kč z titulu náhrady škody, dne 31. 7. 2007 a po podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu byla věc dne 14. 2. 2008 předložena Vrchnímu soudu v Praze k posouzení věcné příslušnosti. Usnesením ze dne 7. 4. 2008 Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou příslušné krajské soudy. Dne 23. 1. 2009 nařídil soud prvního stupně jednání na den 19. 5. 2009, další jednání se konalo dne 11. 8. 2009. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, proti kterému podala žalobkyně odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 12. 11. 2009 a odvoláním napadený rozsudek byl tímto soudem potvrzen rozsudkem ze dne 14. 9. 2010. Na základě dovolání podaného žalobkyní a předloženého Nejvyššímu soudu dne 25. 3. 2011 byl rozsudek Vrchního soudu v Praze (a též rozsudek Městského soudu v Praze) zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 25. 4. 2013. Další jednání se konalo u Městského soudu v Praze dne 22. 10. 2013, při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které bylo předloženo Vrchnímu soudu v Praze dne 14. 1. 2014, dne 24. 9. 2014 se konalo u tohoto soudu jednání, při kterém byl vyhlášen potvrzující rozsudek. Dne 30. 11. 2014 podala žalobkyně dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, toto dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 19. 6. 2015. Posuzované řízení tedy trvalo osm let, během nichž se konalo celkem pět jednání (z toho celkem tři jednání před Městským soudem v Praze, kdy při dvou jednáních byly k důkazu provedeny toliko listiny a při jednom jednání byl kromě listinných důkazů též proveden důkaz výslechem jednoho svědka, a dvě jednání před Vrchním soudem v Praze, při nichž důkazy prováděny nebyly).

5. Soud odvolací shledal správným závěr soudu prvního stupně, že přiměřeným (postačujícím) zadostiučiněním pro žalobkyni za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení je konstatování porušení práva. Uznal, že z hlediska významu řízení pro žalobkyni šlo o „standardní záležitost“, že z procesního hlediska bylo řízení „nikoli banální“ s ohledem na rozsah nutného dokazování, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a že v odškodňovacím řízení nelze posuzovat kvalitu a správnost rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení. Zadostiučinění v penězích se poskytuje subsidiárně v případě, že konstatování porušení práva není dostatečné, přičemž tato forma zadostiučinění není neznámá ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež odůvodnila následovně: Přestože odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, naznal, že postačí jako zadostiučinění žalobkyni za způsobenou nemajetkovou újmu toliko konstatování porušení práva. Tento závěr je v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle něhož (podle judikatury, na niž Stanovisko odkazuje) je pouhé konstatování porušení práva postačujícím zadostiučiněním v případech, kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním stěžovatele, popř. šlo o trestně stíhanou osobu, která se opakovaně nedostavovala bez omluvy k výslechům, došlo jen k mírnému překročení přiměřené délky řízení a šlo o osobu několikrát soudně trestanou. Jindy je konstatování porušení práva shledáno jako dostatečné zadostiučinění v případě, kdy je nepřiměřená délka řízení kompenzována jiným způsobem, např. mírnějším trestem. V posuzovaném řízení o žádnou ze zmíněných variant ovšem nešlo, žalobkyně nic nemařila, příslušné soudy nebyly po řadu let schopny správně rozhodnout.

7. Závěr odvolacího soudu, že délka posuzovaného řízení je za samou hranicí přiměřenosti, je v rozporu s bodem VI. Stanoviska, podle něhož, dle přesvědčení žalobkyně, každé řízení logicky nějakou dobu trvá, takže buď se za první rok nepřiznává nic, nebo za prvé dva roky pouze polovina částky, která je v zásadě 15 000 – 20 000 Kč, vše ostatní je řízení nepřiměřené a přesně v intencích metodické poučky žalované může být základní sazba modifikována dle zde nastíněných kritérií.

8. Žalobkyně navrhuje změnu popřípadě zrušení napadeného rozsudku.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a contrario), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

IV. Přípustnost dovolání

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (za jakých okolností je postačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené ve Stanovisku.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

15. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

16. Platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné okolnosti judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozené, jak je dále vysvětleno.

17. Pod bodem V. Stanoviska je mimo jiné uvedeno, že

- Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).

- Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v judikatuře Evropského soudu - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98, kde „Soud připouští, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek je Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.“).

- Za správný lze v tomto ohledu považovat například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 28 Co 371/2008 – 53, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2008, č. j. 10 C 115/2007 – 29. Odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, že v daném případě bylo přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. (§ 31a odst. 2 zákona). Soud prvního stupně vycházel z toho, že trestní řízení vedené proti žalobci pro pokus trestného činu ublížení na zdraví a pro trestný čin výtržnictví bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak žalobce se opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy orgánů činných v trestním řízení, a byl na něj dokonce vydán příkaz k zadržení. V uvedeném trestním řízení navíc došlo jen k mírnému překročení přiměřené doby řízení a toto řízení nemělo pro žalobce velký význam, neboť žalobce byl osobou v minulosti již několikráte soudně trestanou a v době řízení byl posléze ve výkonu trestu. Vzhledem k výše uvedenému soudy dovodily, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, a proto se přiměřeným jeví zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva.

18. K předestřeným závěrům Stanoviska se následně přihlásil Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 158/2010, nebo v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013.

19. Lze tedy jen zopakovat, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení.

20. Na tom ničeho nemění ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, kterého se v napadeném rozsudku odvolací soud dovolává. V tomto usnesení je totiž sice (obecně) vysloveno, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat, avšak to nevylučuje zmíněné závěry Stanoviska (a následných rozhodnutí Nejvyššího soudu), podle nichž je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení vhodným (postačujícím) zadostiučiněním jen za určitých specifických okolností provázejících takové nepřiměřeně dlouhé řízení. Ostatně ve věci, v níž bylo nyní označené usnesení Nejvyššího soudu vydáno, byly právě tyto specifické okolnosti shledány, neboť celková délka řízení byla výrazně ovlivněna jednáním žalobkyně (nespolupráce s ustanovenými zástupci, podávání opravných prostředků do všech procesních rozhodnutí včetně subjektivně nepřípustných opravných prostředků, účelové a obstrukční kroky apod.).

21. V projednávané věci ovšem žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení (na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době) za postačující, shledány nebyly, respektive jejich existence se z napadeného rozsudku nijak nepodává. Podle odůvodnění napadeného rozsudku se žalobkyně na (nepřiměřené) délce posuzovaného řízení nijak nepodílela (není shledáno, že by k této délce řízení jakkoli přispěla). Výslovně pak je v napadeném rozsudku uvedeno, že předmět řízení byl pro žalobkyni „standardně“ významný, čímž měl odvolací soud zřejmě na mysli, že věc řešená v posuzovaném řízení byla pro žalobkyni průměrně významná. Z napadeného rozsudku pak nevyplývá ani žádná jiná obdobná výjimečná okolnost, pro niž by bylo možno uznat za postačující zadostiučinění konstatování porušení práva.

22. Žalobkyní v dovolání namítaný argument, že délka posuzovaného řízení je za samou hranicí přiměřenosti, je závěrem toliko soudu prvního stupně, na který odvolací soud v napadeném rozsudku neodkazuje. Tato námitka žalobkyně se tedy týká otázky, na jejímž vyřešení napadený rozsudek nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil). Proto se dovolací soud touto námitkou nezabývá a jen připomíná, že není správná domněnka žalobkyně, podle níž jsou nepřiměřeně dlouhá ta řízení, která trvají déle než dva roky. Tak tomu samozřejmě není a nic takového neplyne ani ze Stanoviska, jak to žalobkyně prosazuje.

VI. Závěr

23. Odvolací soud při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění nepostupoval v souladu se shora uvedenými závěry, čímž se zároveň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je tudíž nesprávný, a proto jej dovolací soud (včetně navazujícího výroku II o náhradě nákladů řízení) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.

24. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

26. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru