Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 863/2020Usnesení NS ze dne 09.09.2020

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.863.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 863/2020-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně CF FLOP s. r. o., identifikační číslo osoby 646 08 565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 192 999 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 184/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 23 Co 202/2019-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 192 999 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 530/2002, soudním exekutorem JUDr. Jiřím Fišerem, Exekutorský úřad Nový Jičín, pod sp. zn. 022 EX 217/02, a následně pod sp. zn. 203 EX 53661/14 soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov (dále také „související řízení“), jehož byla žalobkyně účastnicí v procesní pozici oprávněné, a to za dobu od 7. 8. 2012 do 6. 8. 2018, přičemž se jednalo o opakované uplatnění nároku, kdy v dřívějších odškodňovacích řízeních (u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 25/2007 a sp. zn. 15 C 174/2012) byla posuzována období předchozí a jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení byly přiznány částky 15 000 Kč a 72 500 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 20 C 184/2017-55, že žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 192 999 Kč s tam uvedeným příslušenstvím se zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, pokud jím byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 87 999 Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 192 999 Kč, zrušil, a současně řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, pokud jím byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 105 000 Kč, změnil tak, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 600 Kč (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

V dovolacím řízení nelze pro vady dovolání pokračovat v rozsahu dovoláním dotčeného výroku I odvolacího soudu o zastavení řízení, neboť krom vyjádření své pochybnosti o správnosti dotčeného výroku založeného na částečném zpětvzetí žaloby dovolatelka neuvedla žádný předpoklad přípustnosti ani nepředložila srozumitelnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení mělo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. záviset.

Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

Dovolání v rozsahu meritorního rozhodnutí není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku pod bodem 4 dovolání „zda je možno za přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. [zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“); poznámka dovolacího soudu] za průtahy v letech 2012-2019 považovat pouhé konstatování porušení práva v situaci, kdy exekuční řízení trvá od roku 2002 již 17 roků a není dosud skončeno a má tak být jen preventivním nástrojem proti nepřiměřené délce exekučního řízení - nebo naopak za přiměřené zadostiučinění je nutno poskytnout následnou kompenzaci za již vzniklou újmu, a je tedy žádoucí, aby bylo poskytováno rychle, v zásadě v penězích a v dostatečné výši – tak jak tomu bylo ve formě peněžitého odškodnění za předchozí průtahy v letech 2002-2012 sumami 15 000 Kč a 72 500 Kč“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 862/10 a sp. zn. I. ÚS 562/11), a také od závěru Nejvyššího soudu uvedeného v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, tj. že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřené délky vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.

Předně dovolací soud konstatuje, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 je nepřiléhavý nejen pro skutečnost, že v něm šlo o skutkové okolnosti vyplývající z trestního řízení a že na tam řešených právních otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, ale nadto (tam) Nejvyšší soud shledal, že nemajetková újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v jeho případě zcela dostačující. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10 je potom nepřiléhavý, neboť v něm shledané porušení principu rovnosti účastníků na nynější věc nedopadá, a stejně tak je nepřiléhavý i odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 562/11, kde šlo o zohlednění délky odškodňovacího řízení při stanovení výše zadostiučinění v penězích.

Odvolací soud při svém rozhodování o formě zadostiučinění vycházel ze skutkových zjištění týkajících se období ode dne 3. 4. 2014 do dne 6. 8. 2019 (tj. 5 let a 4 měsíce), přičemž šlo o pokračující nepřiměřenou délku dříve zahájeného řízení, které, jak vyplývá ze spisu, v době rozhodování odvolacího soudu řízení stále nebylo skončeno. Dovolací soud konstatuje, že svým posouzením dílčí části celkově prodlévajícího řízení (ač dovolatelka poukazuje na celkovou délku 17 let) se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, ve kterém byl vyjádřen názor, že zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené a opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení (jako tomu je v nynější věci; pozn. dovolacího soudu), anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou. Ve stejném rozhodnutí vyjádřil i názor, že dospěje-li soud k závěru, že je třeba poskytnout (další) přiměřené zadostiučinění, bude počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna.

Pokud tedy odvolací soud rozhodl o formě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou další průtažnou fází řízení za situace, kdy již byla v penězích pravomocně odškodněna předchozí fáze téhož řízení, a kdy zjistil nepatrný význam řízení pro poškozenou pro mnohost jí vedených soudních (kompenzačních) řízení, tak, že nepovažoval za důvodné přiznání dalšího peněžního zadostiučinění, neodchýlil se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K tomu možno rovněž odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, a tam označenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. také tam uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), podle které při hodnocení významu řízení pro účastníka lze vzít v úvahu celkový počet řízení vedených žalobcem o náhradu nemajetkové újmy a dospět k závěru, že tato okolnost staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, a to i se závěrem, že je pro něj význam konkrétního odškodňovaného řízení nepatrný.

Právě uvedená východiska zcela dopadají také na otázku dovolatelky uvedenou v bodě 5 dovolání, tj. zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Nadto Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně nebyla. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria (samozřejmě ke konkrétním námitkám dovolatele), jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Byť dovolatelka uvádí hojnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, žádné rozhodnutí se netýká (ne)správnosti základních úvah odvolacího soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria dle § 31a OdpŠk, tj. podstatné skutečnosti pro případný přezkum výše či formy zadostiučinění. V otázce vyjádřený prostý nesouhlas s formou zadostiučinění přiznaného žalobkyni odvolacím soudem, a v posledních odstavcích bodu 5 dovolání prosté neztotožnění se s tím, že „odvolací soud své závěry opřel o jediné stanovisko spočívající v názoru, že s ohledem na množství věcí řešených odvolacím soudem… lze dospět k závěru o nepatrném významu délky souvisejícího řízení pro žalobkyni v rozhodném období“, tj. konstatování, bez právně relevantní argumentace, však přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku založit nemůže (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18).

Dovolatelka také (v argumentaci k předešlé otázce) s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 blíže namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti, a s odkazem na další nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11, činí sporným zjištění odvolacího soudu o vzniku nemajetkové újmy s dopadem do právní záruky spravedlivého procesu. Ani tyto námitky však nejsou způsobilé založit v uvedeném rozsahu přípustnost dovolání. Jednak odvolací soud vznik nemajetkové újmy žalobkyně shledal, neboť tato újma je podmínkou nutnou pro úvahy o přiměřeném zadostiučinění, jednak při úvahách o formě zadostiučinění odůvodnil vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, jak vyplývá i z ústavněkonformního požadavku dovolatelkou uváděného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 197/15). Dovolací soud konstatuje, že ani pod prizmatem těchto (dílčích) otázek namítajících porušení práva na spravedlivý proces se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu.

K otázce položené v bodě 6 dovolání, ke které jako předpoklad přípustnosti dovolatelka uvádí odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 19/16, tedy „zda v konkrétním případě nepochybil odvolací soud, když nevyšel a pominul posouzení kritérií využívaných pro případ stanovení výše finanční satisfakce, jak vyplývají z výše uvedené judikatury, ale též z § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu (zejména složitost případu, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného)“ dovolací soud konstatuje, že ani ta nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud při svém hodnocení a určení formy přiměřeného zadostiučinění vyšel z posouzení kritérií dle § 31a OdpŠk, konkrétně z kritéria významu řízení pro poškozeného, kdy shledal z důvodu mnohosti žalobkyní vedených řízení jeho nepatrný význam, dále z kritéria chování poškozeného, u kterého konstatoval, že „nelze přehlédnout skutečnost, že na uvedeném průtahu se do značné míry podílela sama žalobkyně, která podáním příslušné žaloby způsobila, že bylo nutno dotčený exekuční spis připojit ke spisu vedenému v předchozím řízení“, také z hlediska kritéria složitosti řízení, kdy konstatoval, že byla shledána pro rozhodné období jeho složitost, neboť „bylo třeba nejprve zajistit součinnost dotčených orgánů veřejné moci při využití příslušného spisu sp. zn. 53 Nc 530/2002, který bylo nutno zapůjčit soudu … pro potřeby předmětného odškodňovacího řízení, dále bylo rozhodováno o zproštění původního a pověření nového soudního exekutora, bylo nutno rozhodovat o návrhu soudního exekutora na zastavení exekuce, návrzích manželky příslušného povinného, příslušné prvostupňové rozhodnutí o částečném zastavení exekuce … bylo z obou dotčených procesních stran napadeno odvoláními a v neposlední řadě bylo třeba odstranit vady odvolání manželky příslušného povinného“. Odvolací soud se tak neodchýlil od uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu (bod 32 nálezu) zohledňující přezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces.

Právě uvedené potom zcela dopadá i na otázku uvedenou dovolatelkou v bodě 7 dovolání, tj. „zda v konkrétním případě nepochybil odvolací soud, když pominul posouzení jedné z vůdčích zásad spravedlivého procesu, kterou je zásada, podle níž jen rychlá spravedlnost je spravedlností skutečnou a pokud přijde spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1782/19), a to ve vztahu k nevyhodnocení všech zákonných kriterií dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu (zejména složitost případu, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného) a z toho plynoucí nepřiznání peněžitého odškodnění u průtahů trvajících 17 roků“. Ohledně otázky posouzení dílčí délky průtažného řízení odvolacím soudem (nikoliv tedy 17 let, jak tvrdí dovolatelka) v okolnostech dané věci dovolací soud odkazuje na odůvodnění nepřípustnosti dovolání v rozsahu totožné námitky uvedené pod bodem 4 dovolání.

Otázka dovolatelky pod bodem 8 dovolání, tj. zda v konkrétním případě nepochybil odvolací soud, když pominul závěry judikatury (dovolatelkou předložené) o tom, že „z dikce § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevná přednost relutárního (peněžitého) odškodnění před odškodněním ve formě konstatování porušení práva“, také není s to založit přípustnost dovolání, neboť přesto, že je pravidlem peněžní odškodnění nepřiměřené délky řízení, dospěla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k závěru, že ve výjimečných okolnostech konkrétní věci lze nalézt důvody i pro přiznání morálního (nepeněžního) zadostiučinění. Pokud tedy odvolací soud v nynější věci po posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, se závěrem o jeho nepatrném významu, dospěl k přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, neodchýlil takovým posouzením od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. již uvedené rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5973/2017). Konečně nelze přihlédnout k poznámce dovolatelky, že „bez posouzení shora uvedených okolností (míněno posouzení již zmiňovaných kritérií; pozn. dovolacího soudu) nelze zatím učinit závěr o míře intenzity žalobcovy újmy a tím ani o odpovídající formě či výši případného zadostiučinění“, neboť stojí na mylné domněnce, že odvolací soud zmíněná kritéria neposuzoval.

Dovolání je taktéž nepřípustné v rozsahu otázky uvedené pod bodem 9 dovolání, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu, „zda v konkrétním případě nepochybil odvolací soud když pominul závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/2011 (včetně I. ÚS 1938/11 a I. ÚS 192/11), kde Ústavní soud upozornil na nepřípustné poukazování a vtahování nějakých jiných řízení, která dovolatelka vedla a vede jako ‚pomůcky‛ pro odůvodnění nízkého či zanedbatelného významu daného konkrétního řízení (a to opakovaně žalovaným státem a zde i soudem)“. Dovolací soud konstatuje, že označená rozhodnutí se primárně zabývala otázkou přípustnosti dovolání, nadto podle dřívější právní úpravy dovolacího řízení, a toliko nad rámec uvedeného se vyjadřovala k některým postupům a stanoviskům Ministerstva spravedlnosti, tudíž v nich byly řešeny otázky, na kterých napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Pokud snad dovolatelka měla na mysli „vtahováním jiných řízení“ zohlednění mnohosti řízení vedených žalobkyní s dopadem do posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného, tak dovolací soud odkazuje na již výše uvedené ve vztahu k otázce pod bodem 4.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 9. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru