Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 838/2001Rozsudek NS ze dne 28.02.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.838.2001.1
Dotčené předpisy

§ 213 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 838/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ S. R. a 2/ J. R., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 247/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2000, č. j. 62 Co 111/2000-89, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2000, č. j. 62 Co 111/2000-89, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. června 1999, č. j. 14 C 247/96-73, uložil žalovaným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 500.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady tohoto řízení. Soud především vycházel z toho, že provedenými důkazy bylo zjištěno, že mezi účastníky byla dne 16. září 1993 uzavřena písemná dohoda, na jejímž základě žalobce žalovaným vyplatil částku 500.000,- Kč, která představovala splátku na dohodnutou kupní cenu za řadový domek v P., v celkové částce 8,000.000,- Kč. Obě strany se současně dohodly, že další podrobnosti prodeje tohoto domku budou dohodnuty v kupní smlouvě, která bude uzavřena nejpozději do 15. října 1993. Pro případ odstoupení od koupě, event. prodeje tohoto domku, byla zavázána odstupující strana vyplatit sankci 500.000,- Kč. Protože k uzavření kupní smlouvy nedošlo, žádal žalobce o vrácení částky 500.000,- Kč zálohy. Žalovaní však tuto částku žalobci nevrátili, protože měli zato, že došlo k odstoupení od smlouvy ze strany žalobce, resp. jeho zaviněním nebyla smlouva uzavřena do 15. října 1993, takže jim náleží sankce 500.000,- Kč.

Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že dohoda účastníků ze dne 16. září 1993 je smlouvou o smlouvě budoucí podle ustanovení § 50a občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"), a to i když takto nebyla označena. V daném případě však nemovitost, jíž se týkala, byla vymezena jen velmi neurčitě a nebyly zde zmíněny ani další nemovitosti, které měly být předmětem kupní smlouvy. Podle soudu proto tato smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 o. z., a to včetně ustanovení o sankci. Protože ani později nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy, posoudil soud vyplacenou zálohu poskytnutou žalobcem žalovaným jako plnění bez právního důvodu tedy jako bezdůvodně obohacení (§ 451 násl. o. z.). Z tohoto důvodu proto také žalobě vyhověl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2000 č. j. 62 Co 111/2000-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že na rozdíl od soudu prvního stupně zjistil odlišně skutkový stav, a to v souvislosti s opakováním důkazu smlouvou účastníků ze dne 16. září 1993. Podle odvolacího soudu jde o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51 o. z., a nikoliv tedy o smlouvu o smlouvě budoucí podle § 50a o. z. V ní uvedená sankce ve výši 500.000,- Kč byla pak odstupným podle § 497 o. z. Obsah této smlouvy účastníků bylo třeba vyložit způsobem uvedeným v ustanovení § 35 odst. 2 o. z. Takto účastníci vyjádřili vůli uzavřít kupní smlouvu nebo smlouvu o budoucí (kupní) smlouvě, týkající se uvedených nemovitostí Jejich vůle - jak dovodil odvolací soud - byla prokázána jejich souhlasnými výpověďmi a směřovala k prodeji, resp. koupi i dalších souvisejících pozemků. Bylo tak též prokázáno, že jednání o koupi nemovitostí ukončil žalobce dne 15. října 1993, když smlouvu odmítl podepsat a odešel z bytu žalovaných, kde se jednání uskutečnilo, protože se účastníci nedohodli na kupní ceně, když ve smlouvě byly chyby v osobních údajích účastníků a jejich adresách. Právně je pak významné, že žalobce od koupě nemovitostí odstoupil, stejně tak jako od dohody ze dne 16. září 1993, takže jej stíhá povinnost zaplatit žalovaným částku (sankci) 500.000,- Kč. Nárok žalobce uplatněný žalobou na vrácení zálohy, představující na straně žalovaných bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 o. z.), zanikl započtením (§ 580 o. z.), proti nároku žalovaných na sankci od žalobce ve stejné výši, za jeho odstoupení od koupě nemovitostí. Obě pohledávky byly dospělé dne 16. října 1993, přičemž projev směřující k započtení žalovaní učinili nejpozději ve vyjádření k žalobě z 29. dubna 1996, takže nejpozději k tomuto dni došlo ke kompenzaci obou vzájemných pohledávek účastníků.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. května 2000.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 16. června 2000 (telefaxem, doplněným originálem tohoto podání podaným u soudu dne 19. června 2000) včasné dovolání, jehož přípustnost se odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadami podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Dovolatel má zato, že chtěl-li soud druhého stupně rozhodnout na základě jiného právního názoru a změnit rozsudek soudu prvního stupně, měl doplnit dokazování zjištěním okolností, za jakých došlo k uzavření dohody ze dne 16. září 1993 a jak proběhlo jednání mezi účastníky dne 15. října 1993. Jestliže takto nepostupoval, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Důsledné nebylo ani posouzení dopadu ustanovení § 48 o. z. na daný případ, když (např.) jen z odchodu z bytu není možno bez dalšího usoudit na odstoupení od smlouvy.

Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neuvedl.

Podstatně jiná je však situace, pokud se týká zvážení toho, zda je dané řízení poznamenáno výskytem tzv. jiných vad řízení.

Obsah spisu vypovídá o skutečnosti, že soud prvního stupně v dané věci provedl poměrně obsáhlé důkazní řízení v rámci něhož vyslechl účastníky řízení, k důkazu slyšel svědkyni a prováděl důkaz listinami. Toto důkazní řízení pak bylo podkladem skutkových a z nich vyvozených právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, které jsou popsány výše. Bylo též již naznačeno, že odvolací soud se ve skutkových i právních zjištěních v rámci posouzení věci podstatně odchýlil od soudu prvního stupně. Učinil tak přitom za situace, kdy s výjimkou dohody ze dne 16. září 1993 žádné další, a soudem prvního stupně provedené, důkazy neopakoval. Především tak rozdílně hodnotil právní základ dohody účastníků ze dne 16. září 1993 a tudíž vyvodil i její odlišné účinky na právní vztahy účastníků. Současně přitom sám dospěl na základě důkazů provedených soudem prvního stupně ke skutkovým závěrům, že to byl žalobce, který odstoupil od koupě předmětných nemovitostí.

Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Chce-li se proto odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním takto provedeného důkazu, je nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a sjednal si tím rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů. Z uvedeného je pak třeba dovodit, že v případě, kdy odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval příslušné důkazy, na nichž založil svá skutková zjištění soud prvního stupně, popřípadě aniž by dokazování doplnil, dochází tím k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.

O takovýto případ proto jde i u posuzovaného rozsudku odvolacího soudu. Skutečností totiž je, že pouhé opakování důkazu listinou (dohodou ze dne 16. září 1993), aniž by současně opakoval mimo jiné výslech účastníků, neposkytlo odvolacímu soudu předpoklady náležitě tuto dohodu vyložit (§ 35 odst. 2 o. s. ř.), a tak seznat nejen její obsah, ale i možné právní následky. Současně však bez opakování důkazů, resp. bez jejich dalšího doplnění, neměl objektivní možnost dospět ani k případným správným závěrům o tom, kdo koupi, resp. prodej dotčených nemovitostí zmařil (kdo \"od koupě, event. prodeje domku odstoupil\").

Jestliže je napadený rozsudek takto postižen uvedenou vadou podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., nelze jej pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž tak bylo třeba se zabývat dalšími v dovolání uvedenými důvody. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru